Ve skutečném světě přibližně víme, které kultury jsou si navzájem příbuzné. Nelze si nevšimnout kulturních podobností v severní Evropě, východní Asii, v Austrálii a na Novém Zélandu, v Indii a mezi jejími subkontinentálními sousedy, nebo mezi mnoha státy Jižní Ameriky. Samozřejmě nenaznačuji, že mezi těmito kulturními skupinami nejsou žádné rozdíly, ale Norsko a Švédsko jsou si bezpochyby „podobnější”, co se kultur a očekávání týče, než například Norsko a Vietnam. Ale jak můžeme určit, co patří ke které kultuře, a jak přijdeme na jejich vzájemné rozdíly? A co je ještě důležitější, jak můžeme všechny tyto vnitřní podobnosti a vnější rozdíly začlenit do počítačové hry?

Náplní druhého podcastu Fight Club v roce 2017 byla z velké části debata o zrušených projektech – konkrétně jde o Scalebound od Platinum Games a Microsoftu, potažmo Landmark (EverQuest Next) od Daybreak Game Company. Proč se tvůrci obou her rozhodli vývoj nedokončit nebo zastavit, a jestli je to škoda, nebo ne, o tom si povídali Pavel, Aleš a Vašek. K tomu ale přihodili ještě pár dalších témat.

Jestli patříte k lidem, kteří si svoje ideální odpoledne představují jako nekončící masakr nemrtvých hord a zoufalý kolektivní boj o přežití, pak zbystřete zrak. Brzy totiž vyjde Outbreak, survival střílečka viděná shora, ve které budete dělat… no, masakrovat nemrtvé. Prostě se spolčíte s až třemi kamarády a rozpoutáte takové peklo, že mozkožrouti radši zalezou zpátky do hrobu.

Není ASCII dungeon jako ASCII dungeon. Všichni si vzpomenou na nějakého zástupce ze starých a nebo i novějších časů, kdy jste se probíjeli se svým avatarem skrze místnosti a monstra tvořené znaky. Brut@l jde na celou věc s těmito znaky trochu jinak. Pořád se pohybujete po dungeonu tvořeném ASCII a bojujete s nepřáteli ze stejného materiálu, jen je vše převedeno do 3D a grafika Brut@l rozhodně není primitivní či nehezká.

Vstupuji do městského centra a přede mnou se tyčí masivní budova katedrály Urrotheka, Bezútěšné tlamy pouště. Její architektura připomíná další kaple tohoto náboženství, na které jsem narazil ve zbytku země, ale v mnohem větším měřítku. Propracovaná zahrada tvořená rostlinami a stromy je rozložena v geometrickém vzorci poblíž mnoha dvojitých dveří vedoucích dovnitř, jimiž neustále procházejí poutníci. Když těmi dveřmi projdu já sám, spatřím třpytivá, zrcadlící se jezírka, držáky na kadidlo s unikátními rytinami, množství pokřivených, znepokojivých oltářů zasvěcených Urrothekovi, kněží v Urrothekových náboženských róbách procházející se po budově, písaře pilně studující u stolů a lavic, a železnou bránu vsazenou do zdi za oltářem vedoucí do podzemní krypty, kde odpočívají ti nejvěrnější z Urrothekových svatých rytířů. A to všechno je samozřejmě procedurálně vygenerované.

V práci Kritické hraní: Interaktivní historie a virtuální dědictví, což je akademické dílo Erika Championa vydané roku 2015, je nadnesena velmi zajímavá myšlenka ohledně knih, jež můžete najít ve hrách ze série Elder Scrolls. Champion tvrdí, že když srovnáme možnosti toho, jak hráč komunikuje s prostředím, s detaily v knihách rozšiřujících pozadí světa, jež si ve hře můžete přečíst, ukáže se, že knihy v Elder Scrolls popisují mnohem bohatší svět než ten, který hráč vidí a může ovlivnit. Autor píše, že fikce v těchto dílech prezentuje společenský svět s větším počtem možností a řadou detailnějších kulturních, sociálních a náboženských prvků než fikce, kterou hráč vytvoří vlastními činy. Knihy ve hrách Elder Scrolls vyprávějí pozoruhodné, unikátní příběhy s neskutečným rozsahem představitelů, událostí, kultur a míst. Ale při hraní samotných her je velmi obtížné se vymanit z několika základních vzorců hratelnosti, ať už jde o boj, konverzaci, nebo prozkoumávání světa. Je těžké zažít nebo dokonce vytvořit ten druh příběhů a společenských světů, o kterých si můžeme přečíst v herních knihovnách.