Recenze
Seven: The Days Long Gone - recenze
4. 12. 2017
|
Jan Slavík
Seven: The Days Long Gone je zvláštní hra. Na jednu stranu demonstruje snahu o inovaci zažitých principů, zkouší prezentovat neotřelé přístupy a zpracování prostředí, ale ve skutečnosti se navzdory prvnímu dojmu jedná o až překvapivě tradiční záležitost. Příběh mistra zloděje na vězeňském ostrově nakonec žánry příliš nepřekopal, pouze je trochu míchá dohromady, a to ještě docela opatrně.
Wolfenstein II: The New Colossus – recenze
2. 11. 2017
|
Václav Pecháček
V tři roky staré střílečce Wolfenstein: The New Order starý dobrý BJ Blazkowicz kosil nácky na Měsíci, rozbíjel jim obrněné roboty, odvážil se až do samotného Berlína, připravil půdu pro revoluci, a nakonec se nechal hrdinsky odstřelit nukleárním kanónem. Člověk by řekl, že takové úspěchy musí tomu starému pardálovi stačit, ale ono ne. Wolfenstein II: The New Colossus našeho hrdinu nachází v ještě lepší formě. Dokáže vraždit národní socialisty dokonce i z nemocničního vozíku (kanón si přece jen vybral svou daň), navíc si našel brnění, co z něj dělá nadčlověka, a k tomu všemu se tentokrát podívá až na Venuši a samému führerovi do tváře. Zkrátka bombastické pokračování, jak má být.
Dishonored: Death of the Outsider - recenze
29. 9. 2017
|
Šárka Tmějová
Císařovna je mrtvá, ať žije císařovna! Zatímco Emily Kaldwin se se svým otcem vrací do Dunwallu, aby právoplatně usedla na svůj znovunabytý trůn, kapitánka lodi Dreadful Wale Meagan Foster má jiné starosti. Kromě toho, že má tajnou identitu v podobě Billie Lurk, pravé ruky protřelého zabijáka Dauda, ji čeká nelehký úkol. Jak název hry předjímá – musí zabít Outsidera. Co je vlastně zač tenhle rádoby tajemný chlápek s černýma očima, který vede filosofické řeči a rozdává vyvoleným obyvatelům císařství magické schopnosti? A je možné doopravdy zničit božskou entitu, která přebývá v mystickém světě, kam smí jen snící a umírající?
Darkest Dungeon: The Crimson Court - recenze
6. 8. 2017
|
Mars Vertigo
„Ty zmáčené, do bažin pozvolna se nořící kamenné terasy a rozlehlé zahrady jsou svědky dávno zapomenutého veselí a stále palčivé lítosti...“ A palčivá je také žízeň po krvi, jež sužuje prokleté obyvatele bažinaté oblasti rozsáhlého nádvoří kdysi přepychového panství, dlící v těsném sousedství vaší rodinné usedlosti. Toho děsem protkaného dědictví vašeho tajuplného, napůl šíleného předka. K těm nejodpornějším hrůzám a děsům, které na vás číhaly ve smrtonosných útrobách a hnilobných labyrintech temných kobek, přibývá v datadisku The Crimson Court nejen jedna masivní, bodavým hmyzem prošpikovaná oblast, ale také nová naprosto unikátní herní mechanika. V neposlední řadě se vám také představí jeden zarytě (sado)masochistický hrdina, jehož vlastní utrpení jej transformuje do mocného bijce, jenž miluje tanec na prahu vlastní smrti.
The Sexy Brutale – recenze extravagantní detektivky
24. 5. 2017
|
Ondřej Švára
V rouše dekadentního kabaretu přináší The Sexy Brutale svěží hrátky s časem a logikou. Skryti za karnevalovou maskou zachráníte spoustu lidí před jistou smrtí, a ještě si užijete skvělý večírek. Snad až na počáteční lehké zmatkování nemá detektivní adventura slabiny. Je originální, stylová a dlouho vydrží. Tak vypadá hra, na kterou si vzpomenete i po letech.
Oh...Sir!! The Insult Simulator - recenze
7. 2. 2017
|
Vilém Koubek
Humor je věc velmi ošemetná, a pokud se zásadním způsobem během filmu, hry či knihy nevyvíjí, rychle mu dochází dech – obzvláště pak, když si jej namícháte suše a vsázíte nejen na moment překvapení, ale hlavně na vrtkavé absurdno. Oh…Sir!! na tuto kombinaci ingrediencí vrší prakticky všechny svoje pomyslné peníze a udělala by líp, kdyby si něco nechala bokem…
House of the Dying Sun - recenze
16. 11. 2016
|
Ondřej Švára
Bláznivá nebeská show House of the Dying Sun vrací žánr vesmírných simulátorů k jeho kořenům. Soustředí se výhradně na akci a dokazuje tak, že v jednoduchosti je síla. K jednostranně zaměřené hratelnosti se však pojí i velmi skromný obsah. Krátká kampaň a málo dodatečných bonusů neslibují zábavu na dlouho. Hra je jako dietní svačina, po které se rychle vrátí hlad.
Stories: The Path of Destinies - recenze
29. 6. 2016
|
Václav Pecháček
Znáte ten pocit, který se nevyhnutelně dostaví po každém dobrém příběhovém zvratu? Je to kombinace úlevy z náhlého pochopení a frustrace, že jste na to nepřišli dřív. Jó, vědět tak od začátku, že váš nejlepší přítel je ve skutečnosti zrádce, nechali byste ho místo nějakého vysvobozování pěkně hnít v kobce. Kdybyste tušili, že pod vlivem prokletého meče budete za chvíli vesele mordovat nevinné obyvatelstvo, byli byste ho nechali zasunutý v kameni, v ledu nebo v libovolném jiném materiálu. RPG mlátička Stories: The Path of Destinies si tohle všechno uvědomuje. A umožňuje vám udělat přesně tohle: jít ve vlastních stopách, vědět, kam vedou, a ve správnou chvíli si vyšlapat novou cestičku.
Sherlock Holmes: The Devil’s Daughter - recenze
19. 6. 2016
|
Ondřej Švára
U domu 221B v londýnské Baker Street je znovu živo. Sherlock Holmes se vydal po stopě nových detektivních případů! Dojmy z nich jsou ale lehce smíšené. Diplomaticky řečeno, Sherlock Holmes: The Devil's Daughter potěší zejména ty z vás, kdo v adventurách hledáte více přímočarosti a akce. Na tradiční detektivní prvky naopak zbylo méně prostoru. Naštěstí ale stále vystačí na dobrou zábavu. Tvůrcům navíc zbyly síly pro dobrý scénář a nádherný level design.
Thea: Return of the Giants - recenze
31. 5. 2016
|
Václav Pecháček
Pamatujete si ještě na hru Thea: The Awakening? Doufám, že ano, protože to byl zábavný a originální kus. Kdo se jejího postapokalyptického světa pořád ještě nemůže nabažit, si už asi všiml, že autoři jim věnovali krásné DLC zcela zdarma. Říkají mu Return of the Giants.
Day of the Tentacle Remastered - recenze
20. 4. 2016
|
Pavel Dobrovský
Mytí auta přivolá bouřku. Zvláštní informace, že? Pakliže se domníváte o opaku, pak jste stejní jako pan Grossman, který svému synu Daveovi tvrdil, že jde o nezlomný přírodní zákon. „Mytí auta přivolá bouřku, drahý hochu. Jakmile jednou umyju vůz, spustí se déšť a můžu začít znovu,“ tvrdil. Málo ten dobrý muž věděl, že jeho nonsense se zažere synovi do paměti tak silně, že ho o mnoho let později použije jako jednu z hádanek v Day of the Tentacle. Zamotal tím roku 1993 hlavy řadě hráčů, kteří se ptali, co je to za nesmysl. A na to samé se Davea Grossmana zeptá Tim Schafer v audio komentáři pro remaster. A vy se konečně dozvíte celou pravdu. Je remaster určený znalcům hry? Rozhodně. A těm tentaklem nepolíbeným? Nad ničím nepřemýšlejte a čtěte!
Agatha Christie: The ABC Murders - recenze
28. 3. 2016
|
Ondřej Švára
Vraždit se dá i podle abecedy. Ukázala to Agatha Christie v jedné ze svých nejlepších detektivek s názvem The ABC Murders, která se dočkala videoherního zpracování. Adventura od Artefacts a Microids však úplně nezazářila. Stát se legendárním Herculem Poirotem je sice velká čest, nicméně hra zklame linearitou a stereotypem. Belgičanovo charisma naštěstí zůstalo neotřeseno.
Mordheim: City of the Damned - recenze
17. 12. 2015
|
Václav Pecháček
Nejsem velký fanda světa Warhammer, a když Creative Assembly oznámili, Total War: Warhammer, praštil jsem pěstí do stolu a zavyl: "A co Medieval třiiiii!" Proto je úctyhodné, že mě Mordheim: City of the Damned okamžitě zaujal právě svým prostředím. Tahle tahová RPG strategie, založená na oblíbené stolní hře, se odehrává v titulním městě Mordheim, které je mlhavé, špinavé, znetvořené, zmutované, plné nebezpečí, ale také cenných zářících kamenů jménem wyrdstone. A co je cenné, o to bývá zájem. Tentokrát zájem projevují skupiny sestávající z lidských žoldáků, uctívačů démonů, militantních jeptišek a krysám podobných skavenů. Je to ideální prostředí pro příběh plný podrazů, smrti, utrpení a divných věcí, které vyrůstají ze stěn a mají oči. No fuj.
Rise of the Tomb Raider - recenze
9. 11. 2015
|
Jan Olejník
Tomb Raider patří k sériím, se kterými jsem vyrůstal. A přestože jsem první díl hrál už před dvěma dekádami, zůstala mi v paměti řada nezapomenutelných momentů. Tajemné zasněžené jeskyně v Peru, závrať způsobující Saint Francis Folly, geniálně komplikovaný vodovodní systém v The Cistern, posvátná hrůza z gigantické podzemní sfingy a mnohé další. A nyní jsem u Rise of the Tomb Raider s překvapením zíral na to, kolik z té staré atmosféry se podařilo tvůrcům přenést do současnosti. Věřte nebo ne, to samé lze do jisté míry tvrdit i o obtížnosti a hratelnosti, protože se nová Lara úspěšně vyškrábala z kolonky „napodobenina Uncharted“ a jde na věc hezky po svém.
Warhammer: The End Times - Vermintide - recenze
8. 11. 2015
|
Jan Slavík
Na černočerné obloze zlověstně plane chaotitový měsíc Morrslieb a jeho nazelenalý svit zvěstuje zkázu. Zhoubu, která postihne město Ubersreik, protože právě tam dojde k invazi skavenů, obyvatel podzemních tunelů, vražedné rasy krysích mutantů vzešlých z chaotitu. Skaveni věří, že vláda nad celým světem na povrchu je předurčena právě jim. Na vás a třech dalších hrdinech bude, abyste jim to v kooperativní akci Warhammer: The End Times - Vermintide rozmluvili.
The Good Life – recenze novinky od slavného Sweryho
20. 10. 2021
|
Pavel Skoták
Japonský kočkopes ve staré dobré Anglii
Thea 2: The Shattering – recenze slovanské strategie
4. 7. 2019
|
Jakub Šindelář
Vydařené tahové RPG Thea: The Awakening se dočkalo po 4 letech pokračování a opět vás v něm čeká spousta hodin kvalitní zábavy. Nový grafický kabátek a úprava rozhraní hře jenom prospěly. Nezbývá než vyslyšet hlasy bohů a vydat se na nebezpečné dobrodružství, ve kterém půjde o život. Thea 2: The Shattering je tu.
Lost Judgment – recenze rozšíření The Kaito Files
8. 4. 2022
|
Pavel Skoták
Opět jednou japonským detektivem
Outer Wilds: Echoes of the Eye – recenze
29. 11. 2021
|
Pavel Bareš
Zpátky do té nejpodmanivější sluneční soustavy
The Pathless – recenze průzkumnické adventury s orlem
17. 12. 2020
|
Šárka Tmějová
Odpočinková, nebo nudná?
Frostpunk: The Last Autumn - recenze skvělého datadisku
4. 2. 2020
|
Michal Vojkůvka
Strategií není nikdy dost. A jen málo z těch dostupných nechá hráče opravdu budovat a růst, aniž by se musel neustále chvět při představě orčí invaze, obléhání Turky či trošky přátelského atomového volejbalu. Ti z nás, kteří si rádi ničím nerušeni kopou na svém vlastním písečku a staví města, hrady či zábavní parky do pěkně symetrických uliček, se tak nemohli dočkat už druhého rozšíření kriticky uznávané survival strategie Frostpunk jménem The Last Autumn. Strategie, kde největším nepřítelem není jiný člověk nebo emzák, ale hlad, omrzliny a blížící se absolutní nula. A teď i podzim.
Argonus and the Gods of Stone – recenze
7. 11. 2019
|
Ondřej Švára
Řecká mytologie pohříchu není ve hrách důstojně využité téma. Zatímco ve velkých hrách dělá křoví běžné akční zábavě, v alternativních projektech se hlubší myšlenka obvykle nepotkává s kvalitním zpracováním. Bohužel, v Argonus and the Gods of Stone se bohové zaprodali směsi nudného walking simulátoru a mělké adventury bez motivujícího příběhu a hratelnosti. Ojedinělé záblesky poetičnosti spolehlivě zadusí nevyladěná technologie.
Yooka-Laylee and the Impossible Lair – recenze
26. 10. 2019
|
Ondřej Švára
Život se mění a hry s ním. Také rozverná arkáda Yooka-Laylee prošla proměnou, a to nejen kosmetickou. Ve spin-offu s podtitulem Impossible Lair opouští sandboxovou zábavu v otevřeném prostředí, ačkoliv vrátka za předloňským dílem tak úplně nezavřela. Vznikla jakási herní princezna Koloběžka s napůl lineární a napůl rozvětvenou hratelností a s grafikou na rozhraní druhého a třetího rozměru. Pobaví, i když nenadchne.
The Legend of Zelda: Link’s Awakening – recenze
6. 10. 2019
|
Patrik Hajda
Ani velká, ani malá. Taková je staronová Zelda odkazující na pradávnou klasiku pro Game Boy. Nintendo se rozhodlo remakovat přes dvě dekády starou akční adventuru s Linkem v hlavní roli, který se ale tentokrát nežene za titulní princeznou Zeldou, která jednoduše není přítomná. Jeho snahou je jen dostat se z tajuplného a hádankami prolezlého ostrova Koholint. A i když je časová propast mezi hrou a současnými trendy dobře patrná, stále jde o dobrodružství hodné prožití.
Stygian: Reign of the Old Ones – recenze
26. 9. 2019
|
Pavel Skoták
Adaptovat dílo H.P. Lovecrafta může zdárně jen dostatečně šílený člověk. Pokud snad nejste obeznámeni s mytologií Cthulhu či Prastarými a Arkham si spojujete především s Batmanem, pak vězte, že jde o jedno z nejzásadnějších děl na poli hororu, z něhož autoři dodnes rádi čerpají. Obrovskou výhodou je volná licence na Lovecraftovu tvorbu, která umožňuje autorům prakticky bez omezení brát z nezaměnitelné tvorby rodáka z Providence (a případně do ní přidávat). Čím vším je jeho tvorba specifická? Především pocitem nepopsatelného děsu.
Battle Brothers: Warriors of the North – recenze
31. 5. 2019
|
Mars Vertigo
Hyle Ničitel právě dokonal dílo zkázy, když dalším úderem svého sekero-kladiva rozštípl jak štít, tak i lebku sedláka, který v ruce držel zbraň očividně poprvé a zároveň naposledy. Hyle a Ragnar na mě upírají zraky z potřísněných tváří, na nichž není jediná kapka jejich vlastní krve, a netrpělivě čekají na můj pokyn. Další osada nám padla k nohám a na severu již není jediné, která by se nepoklonila moci našeho kmene či nelehla popelem. Ženy, děti a starci bědují a naříkají nad hromadou neúplných, zmrzačených těl. Zkrátka a dobře, je tady další rozšíření k Battle Brothers.
Yakuza 6: The Song of Life - recenze
17. 4. 2018
|
Pavel Skoták
Téměř rok a půl musel anglicky mluvící svět čekat na závěrečnou epizodu populární série o japonské mafii s názvem Yakuza 6: The Song of Life. Od svého vzniku v roce 2005 ušla Yakuza dlouhou cestu, na níž si vyzkoušela nejrůznější herní prvky, varianty otevřeného světa, střídající se charaktery. Prostě všechno, co může natěšený hráč čekat. Je tak příznačné, se v závěru celé série hra zaměřuje na jednu postavu a nabízí hráčům až filmovou podívanou s velkým důrazem na vyprávění.
Where the Water Tastes Like Wine – recenze
22. 3. 2018
|
Václav Pecháček
„Pověz mi smutný příběh,“ poprosil mě větrem ošlehaný tramp sedící naproti mně u táborového ohně. Kdyby mě požádal před deseti hodinami, nejspíš bych mu neřekl ani slovo, ale během cesty skrz naskrz Spojenými státy třicátých let minulého století jsem se lecčemus přiučil. Za chvíli se tak spolu s jiskrami k hvězdnému nebi vznášela slova popisující děsivé rolníky, kteří pracují ve dne v noci a nikdy nepřestávají zpívat. Z noční tmy jsem utkal obraz kozy s rohy ďábla polehávající vedle spáleného stavení. A to jsem ani nezmínil sám sebe – kostlivce chabě předstírajícího, že je muž. Ne, Where the Water Tastes Like Wine rozhodně není tradiční hra.