Úvodem je třeba potvrdit, co stejně muselo být jasné každému, kdo viděl nějaké video ze hry. Ano, jedná se v podstatě o Left 4 Dead 2 v kulisách Warhammeru s několika vlastními nápady. Ale za sebe mohu s klidným svědomím říct - když už kopírovat, tak takhle. Vermintide je totiž, když se zadaří, zatraceně zábavná, strhující a atmosférická akce.
Zoufalá defenziva
Obrana Ubersreiku je rozdělena do celkem třinácti většinou lineárních úrovní, které musíte se svými kolegy splnit. Kdo hrál zmiňovanou zombie řežbu od Valve, bude ve Vermintide hned jako doma - postup misemi stojí na kooperaci a týmové práci, kdy je byť jen chvilkové sólování velice obtížné. Kvůli některým herním mechanikám je navíc delší samotářství zcela nemožné.
Jedná se o velice příjemnou nutnost si neustále navzájem krýt záda. Pokud vám například vadí dvorní způsoby nepřátel v mnoha současných akčních hrách bez útoků zezadu, kterému chybí už jen poklonkování a patolízalské poděkování, když jim vrazíte meč do břicha, budete ve Vermintide v sedmém nebi. Základní taktikou služebníků Rohaté krysy je totiž útok ze zálohy, takže vpádů do týla a nečekaných přepadení si užijete opravdu požehnaně.
Hlavně si na vás ale občas počíhá okapový běžec, elitní skavenský vrah, a pokud se mu podaří povalit vás na zem (což se mu většinou podaří), musí vás osvobodit spolubojovník, jinak vás krysák nemilosrdně a bez okolků zařízne. Asi tedy chápete, že pokud bez rozmyslu vyrazíte na samostatnou hrdinnou výpravu a krysí zabiják si vás vyhlédne někde o tři ulice dál od vaší skupiny, dopadnete jak sedláci u Chlumce.
Kde mám své morové mnichy?
Úkoly, které před vás hra klade, nejsou nijak obzvlášť nápadité, ale na druhou stranu dávají v kontextu bezútěšného města v obležení smysl. Budete tak hlavně schraňovat jídlo, ničit obléhací stroje skavenů a bránit studny, které se krysáci pokouší otrávit.
Snad vůbec nejvíc tak zamrzí jen skromné využití warhammerovských reálií. Hra se odehrává v mikrovesmíru jednoho města, rozumím, nebylo by logické z ničeho nic potkat ve skaveních tunelech například Khornova krvežíznivce. Autoři ale bohužel naplno nevyužili ani potenciálu krysí rasy.
zdroj: Archiv
Druhů nepřátel totiž není moc, potkáte se s řadovými bojovníky, občas válečnou havětí, zmíněnými okapovými běžci a několika speciálními jednotkami. Vedle metačů chaotitového větru a střelců představuje největší hrozbu setkání s krysím lidožroutem, mohutným, impozantním a hrůzu nahánějícím obrem.
Jenže to je bohužel vše. Zkrátka přišli Nurgleho moroví kněží, plamenometčíci, mocní vermin lordi a celá řada dalších jednotek. Nejmíň pochopitelná je absence bitvy s šedým věštcem, protože ten ve hře je, ale do přímého souboje, na který se každý těšil, se s ním nikdy nepustíte.
Skavenobijci
Pokud si tvůrci budou chtít udržet aktivní hráčskou základnu, budou už z logiky věci muset do hry časem přidávat další obsah, takže kdo ví, třeba se absentujících krysáků ještě dočkáme. Ale ačkoliv krysí horda není co do počtu jednotek až tak rozmanitá, její masakrování je animálně zábavné již nyní.
Zkázu budete rozsévat s jedním z pěti hrdinů. K dispozici je trpasličí hraničář, bright wizard, císařský voják, elfí lučištnice a Sigmarův templář, známější jako lovec čarodějnic. Pro někoho může být trochu překvapivé rozhodnutí tvůrců vykreslit postavy jak se říká napevno - mají svá jména, své životopisy, při hraní na sebe pokřikují a popichují se.
zdroj: Archiv
To samozřejmě znamená, že si je nemůžete nijak dál upravovat, například měnit pohlaví. Což je mimochodem škoda, protože planoucí vous mi k bright wizardovi zkrátka tak nějak sedí víc. Pochopitelně z toho také vyplývá nemožnost výskytu více hrdinů stejné třídy v jedné partě - pokud vás tedy matchmaking zařadí do skupiny, kde už vaše zvolená classa má zastoupení, můžete buď hledat dál, nebo zvolit jiného hrdinu, který v grupě ještě není.
Samotné postavy jsou nicméně vyvedeny velice dovedně, jejich herní styl se od sebe vcelku zásadně liší, ale přitom nelze říci, že by hra za některou z nich byla méně zábavná či nudnější. Každý rek je vybaven zbraní na blízko a na dálku, vybírat lze vždy ze tří druhů - například meč se štítem, palcát se štítem či obouruční kladivo pro rytíře. Zvolené zbraně dál upravují způsob hraní, nic vám tak nebrání si oblíbeného geroje nastavit opravdu podle svého.
Ruce vedené Sigmarem
Je jasné, že hra podobného ražení stojí a padá na kvalitě boje a pocitu z něj. Hřeje mě na srdci, když mohu s lehce maniakálním úsměvem prohlásit, že Vermintide v tomto ohledu stojí s jistotou zapřeného trolobijce - tedy rozhodně nepadá.
Bitky jsou brutální a divoké. Hlavy krysáků létají vzduchem, ulice se barví jejich černočernou krví. Zbraně opravdu mají váhu a každý kosti drtící dopad kladiva či sekery zabrní rukama skoro i vám u počítače. Samostatnou kapitolou je pak boj obouruč, který je, když se daří, neuvěřitelně uspokojivý. Mocné švihy gigantickým kladivem, tucty zpřelámaných skavenů, rozmlácených lebek a krvavá lázeň, za kterou by se nemusel stydět ani sám Ulrik.
zdroj: Archiv
O nic hůř na tom ale rozhodně není řež menšími zbraněmi, metodické odražení štítem a rozpůlení hlavy sekerou v podání trpaslíka, bleskové pobodání dýkami z provenience ladné elfky či výrazový tanec výpadů rapírem a trhání zablešeného skaveního masa na kusy pistolemi pod taktovkou lovce čarodějnic. Boj je ve Vermintide jednoduše parádní a jelikož na něm hra stojí, jedná se samozřejmě o nejvýznamnější klad.
Nečekejte nicméně žádný propracovaný šerm po vzoru Kingdom Come, to by vzhledem k drtivé množstevní převaze nepřátel ani nešlo. Tohle je prostě Warhammer, kdy za sebou legendární hrdinové zanechávají v prachu celé armády. K dispozici tak máte krom silného a slabého úderu jen blok a povalení nepřátel na zem, které je ale třeba, zejména na vyšší obtížnosti, precizně využívat.
Sladké odměny
Hra vás za snažení odměňuje kusy vybavení, konkrétně zbraněmi a cetkami - oblečení či zbroj bohužel měnit nelze. Systém lootu se sice nejdřív jeví zmateně, ale nakonec zjistíte, že je velice jednoduchý. Po každé vyhrané misi si hodíte sedmi kostkami, každá z nich má dvě "pozitivní" a čtyři "negativní" strany. Čím více kostek dopadne s "pozitivní" stranou vzhůru, tím kvalitnější předmět získáte.
V misích pak můžete nalézt lepší kostky se třemi kladnými stranami a také grimoáry, které sice zaberou cenné místo v inventáři, ale pokud se povede s nimi misi dokončit, dostanete jako bonus pár kostek s ještě větší šancí na úspěch.
Klíčovým faktorem je zde nicméně ono "pokud se povede misi dokončit". V případě, že selžete, totiž nedostanete vůbec nic. Ano, tušíte správně, dokáže to být příšerně frustrující, úrovně totiž trvají klidně půl hodiny či čtyřicet minut a ne vždy je selhání vaší vinou - třeba když se odpojí, ať už úmyslně, či nikoliv, hráč, který hru hostuje.
zdroj: Archiv
Strávit pětadvacet minut masakrem, pak provést potupné fiasko a nedostat zhola nic, to dokáže řádně zamávat s nervy. O to horší je situace ve dvou nejvyšších obtížnostech, kde vás klidně i rána od válečné havěti, kterou se nepodaří vykrýt, pošle z plného zdraví rovnou do kolen na zem, takže se dobře probíhající postup může změnit v tragédii v rámci vteřin. Jen ve vyšších obtížnostech ale lze získat vybavení legendární úrovně, takže nezbývá než zatnout zuby a fanaticky to zkusit znovu.
Nemohu to však vnímat jako vyložený zápor, spíše naopak. Když se chystáte na poslední, ale o to obtížnější bitku, víte, že jste sebrali několik kostek a pár spolubojovníků dokonce nese grimoáry, prohrát opravdu nechcete. Vermintide je nejzábavnější právě v těchto chvílích, kdy srdce buší jak zvon, snaha o vše nepřijít vás vtáhne a vybičuje partu k jestřábímu soustředění a heroickým výkonům. A když se to povede, víte, že budete mít dobrou šanci získat legendární zbraň! Umění mrkve na klacku hra zkrátka zvládá fenomenálně. Jediné negativum tak je ono ukončení hry ne vlastní vinou, které by opravdu mělo být řešeno lépe, například hostováním hry na dedikovaném serveru, aby odpojivší se hráč neposlal do pekel celou hru.
Na singl zapomeňte
Je nutné dodat, že všechna uvedená chvála se vztahuje k hraní v multiplayeru, tedy s živými spoluhráči. Vermintide vás do toho sice nenutí, můžete se do ní pustit i sami se třemi počítačem ovládanými partnery, ale důrazně doporučuji to ani nezkoušet. Boti totiž mají potenciál vám hru absolutně znechutit.
Mají taktickou inteligenci zeleniny, jejich priorita je vždy bezhlavě útočit, a to i v případě, že se vedle nich válíte na zemi a pomalu vypouštíte duši. Měli by v pohodě čas vás zvednout, ano, ale neobtěžují se. V ještě děsivějších případech, a není jich málo, se potěšíte pohledem na to, jak už sice kolem žádní protivníci nejsou, ale boti se zaseknou o šutr, běží na místě, a vy nakonec trapně zahynete, což pošle do kopru celou misi.
Počítačem ovládaní experti se vůbec s oblibou zasekávají o kde co, stojí, tupě zírají do zdi a odmítají se hnout, protože někde ve vedlejším tunelu za dvacetimetrovou zdí se pohybuje nepřítel. Jak moc příjemné to je, vzhledem k tomu, že sólo postupovat prostě nelze, snad nemusím zdůrazňovat. Nesbírají grimoáry, ale s radostí vám vyžerou všechny lékárny, i když je potřebujete daleko víc a podobně.
Překrásný Ubersreik
Když se zadíváte pozorně, zjistíte, že čistě technicky je grafika Vermintide spíše průměrná. Vyvažuje to ale parádní atmosférou a skvělým výtvarným provedením prostředí. Akce je navíc tak frenetická, že na pitvání rozlišení textur stejně nebudete mít ani čas ani náladu.
Pohroužení do děje na obrazovce navíc parádním způsobem pomáhá výborné ozvučení. Hudba sice ve většině případů chybí, ale když po podezřelém klidu před bouří prořízne vzduch tón rohu následovaný pisklavým řevem stovek skavenů, kteří se následně začnou valit ze střech i kanálů, začne nádherně mrazit v zádech.
Hrát či nehrát
Jediným do jisté míry subjektivním nedostatkem tak zůstává absence endgame. Ano, můžete získávat lepší a lepší zbraně, dokončit mise na nejvyšší obtížnost, ale co pak? Například nějaký systém nekonečně se zvyšující obtížnosti po vzoru Diablo III s online žebříčky by dal shánění pořádné výbavy a učení se hry opravdový smysl, a tím by zábavnou mlátičku překoval na skutečnou pecku. I kdyby však snad něco podobného do hry nikdy nepřibylo, stále tu máme povedenou zábavu minimálně na patnáct hodin, a pokud máte podobný žánr v oblibě, pak klidně na několikanásobně déle.
Hra je vůbec celkově skvěle napínavá, obtížná a zejména náročná na spolupráci. Vermintide vcelku očekávatelně provází klasický aspekt týmových akcí, kdy je kvalita zážitku v podstatě přímo úměrná kvalitě týmové hry ve skupině. Hrát s živými lidmi je proto nutnost, a ještě ideálněji se stálou sehranou partou. Odměnou vám bude strhující a zábavná řež v kulisách Warhammeru. Za Sigmara!
