The Dark Pictures: House of Ashes – recenze „hororu“ pro strašpytlíky
6/10
zdroj: Supermassive Games

The Dark Pictures: House of Ashes – recenze „hororu“ pro strašpytlíky

22. 10. 2021 18:30 | Recenze | autor: Pavel Makal |

Zanedlouho to bude rok, co jsem odevzdal recenzi na druhou epizodu The Dark Pictures Anthology s názvem Little Hope. Velkou radost mi neudělala, především kvůli neschopnosti postrašit trochu nápaditěji než jen prostými lekačkami, a doufal jsem, že na tom House of Ashes bude o něco lépe.

Doufal jsem marně.

Celý úvod oné rok staré recenze bych sem vlastně mohl zkopírovat a žádné zvláštní úpravy by nebyly třeba. Supermassive Games před šesti lety zaperlili velmi vydařeným Until Dawn, od té doby se ale studio hledá a i když se už potřetí jako tonoucí drží stébel mechanismů, které kdysi na hráče zafungovaly, výsledek je i tentokrát rozpačitý. A to navzdory tomu, že základní příběhový náčrt vůbec nezní špatně.

Démoni a nagelované účesy

House of Ashes vás v prologu vezme ještě dál do minulosti, než to učinil minulý díl se svými čarodějnickými procesy. Tentokrát nás čeká výlet do starověké Mezopotámie, jejíž písky skrápí krev na příkaz psychopatického despoty. V chrámu, kde dochází k obětování nebohých zajatců, ale dřímá zlo, které se králi hravě vyrovná a ve smrtící brutalitě jej dost možná i předčí.

Prolog brzy skončí a my se přesouváme o pár tisíc let dopředu, konkrétně do roku 2003. Hitparádám kraluje Beyoncé se svým Crazy in Love, zdatně ji doplňuje rozněžnělý Fred Durst v coveru Behind Blue Eyes pro soundtrack filmu Gotika, v kinech běží Návrat krále a Jak ztratit kluka v deseti dnech a v Iráku pátrají američtí vojáci po zbraních hromadného ničení. Jó, to byly časy.

House of Ashes se nevěnuje popovým hvězdám ani hollywoodským blockbusterům, naopak válce v Iráku dává prostoru víc než dost a do rukou postupně dostanete velmi nesourodou skupinku protagonistů z obou stran konfliktu.

Zdá se totiž, že Američané mají konečně štěstí a dost možná narazili na obří skladiště Saddámových hraček. Alespoň to naznačují satelitní snímky, které odhalují obří podzemní komplex. Do země se tedy vydává plukovník Eric, hoch s ostře řezanými rysy, yankeeským tvarem obličeje, nezbytnými pilotkami, zkrátka americký hrdina, který byl vychován coca-colou a máminým jablečným koláčem, v dětství chodil do kostela, na střední byl kapitánem fotbalového týmu a po škole byla armáda jasnou volbou.

Hluboké lidské příběhy

Všechno ale není tak idylické, protože na Erica v Iráku už čeká manželka Rachel, kterou rok neviděl. I když, „čeká“ možná není úplně to správné slovo, protože vůbec poprvé se s ní setkáváme během skotačení s úplně jiným mužem. Tím je citlivý seržant Nick, snědý krasavec s výčitkami. Skupinku doplňuje ještě nihilista Jason, dále šovinistické hovado, jehož jméno jsem už stihl zapomenout, protože dlouho nevydrží, a obrýlený nerdík Joey.

Na straně druhé stojí poručík irácké armády Salim, který by už chtěl mít po prohrané válce od všeho pokoj a věnovat se milovanému synovi, ale okolnosti (a nenechavý velící důstojník) jej znovu přinutí pozvednout zbraň proti vetřelcům.

Když se po úvodní potyčce amerických a iráckých jednotek propadne země a naši hrdinové se octnou v potemnělých chodbách zapomenutého chrámu, mohli byste pociťovat příjemné mravenčení v podbřišku z napětí, co vás čeká. Jenže patrně nebudete.

Ačkoli jsou jednotliví hrdinové příběhu značně nesourodou partičkou, jedno mají přeci jen společné. Prakticky všichni jsou minimálně v první polovině neskutečně nesympatičtí, což příliš nenahrává hlavnímu mechanismu hry – tedy snaze udržet jich co nejvíce při životě.

Upřímně, je mi záhadou, kdy přesně v Supermassive ztratili schopnost vytvořit soubor, na kterém bude hráči aspoň trochu záležet, ale stejný problém jsem měl s Man of Medan i s Little Hope. Možná že tajemství tkví v sexy studentkách v upnutých svetřících a roztomilých kulíšcích a beranicích, protože Until Dawn se v tomto ohledu opět nepodařilo překonat.

Postupem času si na své svěřence nicméně zvyknete, prozkoumáte jejich životní traumátka, dozvíte se o tom, jak je válka špatná a jak jsou animozity prostých vojáků na bojišti zbytečné, zejména když čelí společnému nepříteli. Nutno říct, že se mi přístup k citlivé látce relativně líbil: Autoři sice samozřejmě akcentují především americkou vinu a rozehrávají srdceryvné motivy zbytečných smrtí, ukazují ale především to, že ve skutečnosti jsme všichni stejní, chceme žít klidné a spokojené životy a ideologie je záležitostí „těch nahoře“.

Nehoror

Můj zdaleka největší problém s House of Ashes tkví v tom, že autoři jako by rezignovali na snahu o jakékoli strašení. Hra je zcela prosta jakéhokoli napětí, ono smrtící zlo vám předvede velice brzy a ruku na srdce, ostříleným hráčům videoher musí zákonitě připadat… podprůměrně.

Chválím sice, že se během vývoje upustilo od laciných lekaček, jenže nepřišlo nic, co by je dokázalo nahradit. Ani minule se sice neukázal žádný velký horor, ale tísnivá estetika variace na Salem a monstra, která jako by vypadla ze Silent Hillu, fungovala přeci jen o něco lépe, nebo aspoň měla nápaditý design.

I House of Ashes čerpá inspiraci, kde může, kromě starých bájí a legend tu najdete motivy z Vetřelce a Prométhea, ale třeba i z Kingova TO. Nic proti tomu, samozřejmě, ostatně imitace je nejvyšší forma lichotky, jenže tady se celý příběh vleče tak unyle, nezajímavě a hlavně se točí kolem nesympatických postav a nudných monster, že mi nakonec nejvíc znepokojivé pocity navozovala ne hrozba z hlubin, ale rozhovory milostného trojúhelníku.

Mimochodem, když už je řeč o nevěrné manželce. Samozřejmě i House of Ashes má svou celebritu v hlavní roli, a zatímco minule to byl Will Poulter, tentokrát byla do role Rachel obsazena Ashley Tisdale, známá třeba z Muzikálu ze střední nebo Scary Movie 5. Netuším, kde se stala chyba, ale performance capture jejího obličeje dopadl naprosto šíleně, z Ashley se neprávem ve hře stala královna bramborových lidí a mou nejoblíbenější činností během hraní bylo pořizování screenshotů jejího deformovaného obličeje s vykulenýma očima.

Image from iOS zdroj: Vlastní foto autora

Je to o to zvláštnější, že zrovna ztvárnění obličejů zvládají Supermassive Games velmi dobře, ostatně graficky jinak hra vypadá solidně. O něco hůř jsou na tom animace, zejména nastupování do auta ve flashbacku z venkovské jídelny popírá veškeré fyzikální zákony. Technicky jinak ale nelze vyčítat skoro nic, v PS5 verzi potěší absence loadingů, jako tradičně si pak můžete vybrat mezi dvěma režimy zobrazení, přičemž (jako tradičně) je lepší vybrat 60 FPS, protože grafický rozdíl nepocítíte.

Stále stejná hratelnost

Vývojáři sice ponechali většinu osvědčených herních mechanismů na pokoji, nějaké ty novinky ale přeci jen přišly. Tou patrně nejpodstatnější je změna ovládání postavy, které nyní mnohem více připomíná tradiční akční adventury, pryč jsou tedy rigidní úhly kamery. Navíc, na rozdíl od minulých her se v hlavních rolích nevyskytují vyděšení civilové, ale vyděšení vojáci, a tak dojde i na střílení.

Nebojte se ale, probíhá zcela v intencích quick time eventů, je tedy třeba v časovém limitu umístit správně zaměřovač a vypálit. Nemusíte být úplně přeborníky v Call of Duty, abyste mohli uspět. Navíc hra obsahuje různé stupně obtížnosti a možnost nastavení upozornění na blížící se QTE, díky které ji zvládne dokončit patrně úplně každý. Mimochodem, potěšilo mě, že úspěšným splněním QTE lze dosáhnout nežádoucího výsledku, tahle subverze je velmi dobrým nápadem.

Systémy vztahů mezi postavami se nezměnily, opět svými volbami v rozhovorech můžete vzájemnou náklonnost prohloubit či poškodit, nechybí předtuchy, jež vás upozorní na možné budoucí nebezpečí a samozřejmě je tu velké množství tajemství, která prohlubují příběhové pozadí. Jen je trochu hloupé, že v rámci hraní asi čtyřikrát sundáte z nějakého dokumentu hrneček, abyste objevili tajemství.

Kromě základního singleplayerového režimu hra (stejně jako předchůdci) obsahuje takzvaný Curator’s Cut, který se zpřístupní po dohrání a umožňuje vyzkoušet si některé scény z alternativního pohledu. Díky tomu budete v konkrétních situacích ovládat jinou postavu a dostanete k dispozici jiné možnosti. Tím se ještě prohlubuje element znovuhratelnosti, který má celá antologie už tak velmi slušný, tedy pokud chcete vidět všechny možné výsledky.

Druhým doplňujícím módem je kooperace, kterou můžete absolvovat buď ve dvou (přičemž jeden hraje základní verzi a druhý Curator’s Cut), nebo skrz režim Movie Night, kdy si ve skupině až pěti hráčů rozeberete hratelné postavy a následně si předáváte ovladač, když na tu vaši přijde řada. Pokud tedy máte pár kamarádů, kteří nemusejí být úplně zdatnými hráči, ale měli by umět slušně anglicky, můžete si celou hru projít společně.

Kdy to zas vyjde?

Musím se přiznat, že jsem z House of Ashes zklamaný. Letos na jaře jsem dělal s vývojáři rozhovor a doufal jsem, že jejich snaha vytěžit ne úplně zprofanované motivy sumerské mytologie a války v Iráku padne na úrodnou půdu. Supermassive bohužel jako by nedokázali trefit ten správný tón.

Už nyní nicméně víme, že první série antologie The Dark Pictures uzavře čtvrtý díl s názvem Devil in Me a podle krátkého traileru to vypadá, že by mohlo jít o podstatně temnější a snad i děsivější dostaveníčko. Bylo by to věru třeba, pokud se máme aspoň trochu těšit na potenciální druhou řadu.

Verdikt:

Několik malých změn neumí zakrýt, že jsou Supermassive spíše bezradní a hledají ztracený recept na úspěch. Strašení slabé jako čajíček a nesympatické hrdiny nezachrání ani nevšední zasazení.

Nejnovější články