Recenze
Clustertruck - recenze
25. 11. 2016
|
Ondřej Švára
Honičku po střechách železničních vagonů zažil ve hrách snad každý, ale skákat po nákladních autech? Zběsilá arkáda Clustertruck ukazuje, že to může být také zábava, dokonce i když není koho honit. Nebudete sice čelit tváří v tvář zlotřilému padouchovi, nicméně o dostatek adrenalinu se postarají tisíce panikařících řidičů přímo pod vašima nohama. Škoda, že parádní „hopsačku“ kazí technické obtíže a zřetelné trhliny v konceptu.
Doom Eternal – recenze
17. 3. 2020
|
Miloš Bohoněk
Je půlnoc a já konečně dohrál Doom Eternal. Po téměř 30 hodinách mám oči podlité krví, rozdrcená klávesnice kliká z posledního a těším se, že konečně ulehnu do nebeského klidu. Jenže ne a ne zabrat. Tepovku odhaduju na 100+ a mysl je stále ve střehu, připravena ve zlomku vteřiny uskočit, změnit směr, vystřelit, rozdrtit démonickou lebku. Hrát nového Dooma je do značné míry intenzivní workout. Pravda, bicáky, jako má Doomguy, nikomu před monitorem nenarostou, ale frenetická akce rozpumpuje váš organismus a nedá vám spát. Doslova.
The Turing Test - recenze
17. 9. 2016
|
Ondřej Švára
Počítače jednou zvládnou komunikovat s člověkem tak, jako to předtím uměli jen lidé mezi sebou. To jednak urychlí vědecký pokrok, ale zároveň dojde na nové existenciální otazníky. Je třeba možné, aby se racionálně uvažující stroj opravdu podobal člověku s jeho morálkou a svobodnou vůlí? S pomocí mnoha puzzlů a slušně odvyprávěného příběhu se na to pokusí odpovědět sci-fi arkáda The Turing Test.
Dead Effect 2 - recenze
20. 1. 2016
|
Jan Hrdlička
Čeští mobilní vývojáři mají setsakra rádi zombíky. A střílečky. Zatímco Madfinger Games ale sáhli v případě Unkilled po odlehčenější variantě poslepovaných misí, BadFly Interactive se rozhodli pro svázání hráčových aktivit klasickým příběhem. Automaticky se tak nabízí otázka, který z přístupů se nakonec ukázal jako lepší, ale taky zda Dead Effect 2 dokázala vychytat mouchy svého předchůdce.
Apex Legends – recenze nastupujícího krále battle royale
14. 2. 2019
|
Adam Homola
Najednou mám pocit, že to takhle mělo vždycky být. Poté, co se pánové ve zlém rozešli s Activisionem, poté, co jim vyšel Titanfall jen na dvou platformách a poté, co Titanfall 2 tak trochu zapadl mezi Call of Duty a Battlefieldem, studio Respawn konečně dostálo svému jménu. Jeho znovuzrození sice proběhlo už před lety, ale na vrcholu je teprve teď. A zaslouženě.
Observer - recenze
14. 8. 2017
|
Mars Vertigo
Píše se rok 2084, a pokud vám snad tento letopočet nápadně evokuje název jistého Orwellova románu, jste částečně doma. Budoucnost není zdaleka růžová a svět si prošel globálním super ničivým konfliktem, který zdevastoval valnou část vyspělé civilizace. Její zbylé ostrůvky ovládají megakorporace, které si usurpují politickou moc. A i přesto, že se náš příběh odehrává na území takzvané Páté Polské Republiky, jde pouze o skořápku reminiscence, chycenou do područí pevného korporativního diktátu Chironu, protože právní státy jako takové přestaly de facto existovat.
Superhot - recenze
25. 2. 2016
|
Miloš Bohoněk
Svět se hýbe, jen když se hýbete také. Pokud stojíte na místě, stojí i nepřátelé. Když vystřelíte, projektil zasáhne cíl až v momentě, kdy ukročíte o kus vedle. A pokud někdo pošle olovo vaším směrem, můžete se mu vyhnout natolik elegantně, že by i Neo z Matrixu závistí padal na záda. Zní to skvěle? Je to skvělé. Superhot je střílečka, ale hraje se úplně jinak než ostatní střílečky. Rychlý pohyb, reflexy a dynamickou akci nechte doma. Naopak se připravte na šnečí tempo a pečlivé plánování každého pohybu.
Pathologic Classic HD - recenze
13. 12. 2015
|
Pavel Válek
Kdybych se zeptal, co je Pathologic, řada z vás by se na chvilku zamyslela a odpověděla, že ten název sice zná, ale hru nikdy nevyzkoušela. A já bych jen souhlasně pokýval hlavou, protože přesně taková Pathologic byla – hra o které skoro každý slyšel, ale málokdo ji vlastně nehrál. Otázkou je, zda má smysl to napravit s nedávno vydaným HD remasterem. Pokusím se na ni odpovědět.
Prey: Mooncrash - recenze
3. 7. 2018
|
Jan Slavík
Kdo by od DLC Mooncrash k parádnímu sci-fi dobrodružství Prey čekal příběhové rozšíření z kosmické stanice Talos I. či přídavek podle totožných not, byl by na omylu. Tvůrci z Arkane Studios sice berou do rukou stejné štětce, ale styl obrazu je výrazně odlišný. Kdo v původní hře našel největší zalíbení v průzkumu strhujícího prostředí, bude zklamaný. Pokud vás však bavila hlavně akce a chcete si v nemilosrdném tempu vyrýt na pažbu desítky zářezů po inkoustových běsech, můžete zpozornět.
Hello Neighbor - recenze
22. 2. 2018
|
Pavel Skoták
Jsou různé typy sousedů. S některými je radost si hrát a dělat jim naschvály (Neighbours from Hell), pak jsou takoví, které je radost sledovat (Můj soused zabiják), a pak je tu třetí sorta. Jsou to takoví ti uhlazení, až britští, šviháci s knírkem v malebném domku na předměstí. Jenže právě tihle mají tu nejhorší odvrácenou tvář, kterou odhalíte nešťastnou náhodou. Pak už nezbývá než jako správná ječící oběť zamířit dolů do sklepa. Ano, tohle je ten třetí typ sousedů. Těm je lepší se obloukem vyhnout hned na začátku.
Dishonored: Death of the Outsider - recenze
29. 9. 2017
|
Šárka Tmějová
Císařovna je mrtvá, ať žije císařovna! Zatímco Emily Kaldwin se se svým otcem vrací do Dunwallu, aby právoplatně usedla na svůj znovunabytý trůn, kapitánka lodi Dreadful Wale Meagan Foster má jiné starosti. Kromě toho, že má tajnou identitu v podobě Billie Lurk, pravé ruky protřelého zabijáka Dauda, ji čeká nelehký úkol. Jak název hry předjímá – musí zabít Outsidera. Co je vlastně zač tenhle rádoby tajemný chlápek s černýma očima, který vede filosofické řeči a rozdává vyvoleným obyvatelům císařství magické schopnosti? A je možné doopravdy zničit božskou entitu, která přebývá v mystickém světě, kam smí jen snící a umírající?
Killzone: Liberation - recenze
1. 11. 2006
|
Redakce Games.cz
Ve světě Playstation jde o akční ikonu. Strhující hratelnost, vynikající design a nezaměnitelná atmosféra se nyní vrátily v isometricky viděné střílečce do kapsy, za jejíž kvalitu by se nemusela stydět žádná platforma.
Dying Light: The Following - recenze
6. 5. 2016
|
Daniel Kremser
Před rokem jsem Dying Light (recenze) označil za zbytečnou hru s tím, že tvůrci sice měli ambice, ale nedokázali je v plné míře převést do praxe. V Techlandu se však za ten rok nepoučili a namísto, aby problémy původní hry řešili, je opakují v pokračování, které je převlečené za masivní datadisk. Jeho podtitul The Following napovídá, že pokračuje v marné krasojízdě ambicí, které znějí lákavě, ale ve skutečnosti zase tak skvělé nejsou.
Black Geyser: Couriers of Darkness – recenze retro izometrického RPG
30. 3. 2022
|
Jakub Malchárek
Jdi po očích, Boo!
Zeno Clash II - recenze
24. 5. 2013
|
Pavel Dobrovský
Vezměte obraz Salvatora Dalího, plastiky Jana Švankmajera a Doylův Ztracený svět a nechte Mika Tysona, aby do nich mlátil tak dlouho, dokud nevytvoří jednolitou hmotu. Pak zavolejte chlapce z chilského studia ACE Team, ať z ní upečou hru – dostanete Zeno Clash, výlet do báječně nesmyslné krajiny osídlené fantastickými bytostmi, které spolu nejraději komunikují pěstními souboji.
Outer Wilds – recenze
3. 7. 2019
|
Pavel Skoták
Jedna z mých nejoblíbenějších epizod kultovního seriálu Stargate: SG-1 se točí kolem O'Neilla a Teal'ca, kteří jsou uvěznění v časové smyčce. Prožívají stále dokola ten stejný den, ten stejný časový úsek, a postupně si z toho udělají estrádu, která nemá obdoby. Však co byste dělali vy v případě, že vaše činy nemají reálné důsledky, protože se všechno vrátí zpátky na původní místo a vy jedete znova? A co byste dělali, kdybyste mohli odhalit tajemství vaší rasy a světa, který dělí od zániku jen dvě desítky minut, a nikdo jiný si to neuvědomuje? Zapomeňte na Jacka Bauera, jsou tu Outer Wilds!
Shadowgate - recenze
1. 10. 2014
|
Vilém Koubek
Nostalgie je sázka na jistotu. Obzvláště když chcete vydat novou verzi svého času (1987) dobře hodnocené a všeobecně populární adventury Shadowgate. Nabízí se proto otázky, zda se nejedná o možná až vypočítavě snadný úkol, případně jestli se dá na oživení klasické hry pro současnou generaci vůbec něco pokazit. A hned si také na obě dvě otázky odpovíme.
Warhammer 40,000: Chaos Gate – Daemonhunters – recenze
20. 5. 2022
|
Pavel Skoták
Poněkud temnější XCOM
Killzone: Shadow Fall - recenze
11. 12. 2013
|
Jan Olejník
Série exkluzivních (first i third person) sci-fi stříleček od studia Guerilla Games nás provází již přes tři generace konzolí a zavítala i na handheldy PSP a PS Vita. Oznámení dílu s podtitulem Shadow Fall jako launch titulu pro konzoli PlayStation 4 v podstatě nebylo žádným výrazným překvapením – zaběhnuté značky prostě táhnou, ať se vám to líbí nebo ne.
The Bureau: XCOM Declassified - recenze
29. 8. 2013
|
Miloš Bohoněk
E3 2010. Za zavřenými dveřmi mi tehdejší producent Martin Slater ukazuje first-person střílečku s prostým názvem XCOM. Ačkoliv už tehdy byl titul prezentován jako dítě 2K Marin („Od autorů BioShock 2“), Martinův oceánský přízvuk je hlasitou připomínkou toho, že původní koncept vznikl na pracovišti 2K Australia. Počítal s pohledem z vlastních očí, fotografováním, výzkumem technologií na základně… a také s vydáním v roce 2011.
Deadlight - recenze
31. 7. 2012
|
Lucie Jiříková
Postapokalyptický svět je, snad i díky neutuchajícím předpovědím o konci světa, momentálně dost oblíbené téma. Vedle filmů nebo knih si ho za vlastní bere i spousta videoher. Také nezávislé španělské studio Tequila Works se rozhodlo přihřát si na této popularitě polívčičku, jen to vzalo trošku z jiného konce – na rozdíl od většiny titulů s tímto námětem nepřináší first-person akci ani RPG, ale velmi zajímavou 2D plošinovku Deadlight.
Warhammer 40,000: Gladius - Relics of War - recenze
8. 8. 2018
|
Mars Vertigo
Gladius Prime byl ještě nedávno prosperující kolonií Impéria střeženou jedinou kapitulou vesmírných mariňáků hrdě dohlížejících na bezpečí Císařových poddaných z pohodlí své mohutné pevnosti. Ale ve 41. miléniu mír nikdy netrvá dlouho. Warpové bouře pro lidstvo zpravidla nevěstí nic dobrého. Nejdřív z bouře na dohled Gladia Prime vyplula plavidla plná Orků. Jejich invaze se nesla v tradičním duchu univerzální devastace všeho. Kapitula válečníků z řad Adeptus Astartes má ale po ruce početné oddíly Astra Militarum, jejichž výsadek na sebe nenechal dlouho čekat.
Wolfenstein II: The New Colossus – recenze
2. 11. 2017
|
Václav Pecháček
V tři roky staré střílečce Wolfenstein: The New Order starý dobrý BJ Blazkowicz kosil nácky na Měsíci, rozbíjel jim obrněné roboty, odvážil se až do samotného Berlína, připravil půdu pro revoluci, a nakonec se nechal hrdinsky odstřelit nukleárním kanónem. Člověk by řekl, že takové úspěchy musí tomu starému pardálovi stačit, ale ono ne. Wolfenstein II: The New Colossus našeho hrdinu nachází v ještě lepší formě. Dokáže vraždit národní socialisty dokonce i z nemocničního vozíku (kanón si přece jen vybral svou daň), navíc si našel brnění, co z něj dělá nadčlověka, a k tomu všemu se tentokrát podívá až na Venuši a samému führerovi do tváře. Zkrátka bombastické pokračování, jak má být.
Titanfall 2 - recenze
1. 11. 2016
|
Adam Homola
Respawn Entertainment jsou zpátky a podle šablony „větší a lepší“ vysoustružili pokračování, co se v drsné konkurenci neztratí. Titanfall 2 má navíc nelehkou úlohu, protože jako nejmladší otloukánek jde proti starším a zavedenějším značkám. Leckdo by se mohl ptát, jestli na špičku žánru všechny ty novinky ve dvojce stačí. Rovnou odpovím, že stačí. Zatímco byl první díl čistě multiplayerovou akcí s viditelně omezeným obsahem i rozsahem, Titanfall 2 všechno nafukuje, rozšiřuje a mění. Tvůrci, kteří svého času vytvořili šablonu pro singleplayer i multiplayer ve válečných akcích, vstoupili znovu do stejné řeky a vytvořili dílo na úrovni her Gears of War, Call of Duty nebo Battlefield.
The Park – recenze
28. 11. 2015
|
Ladislav Loukota
Zaběhnuté dítě nikdy nevěstí nic dobrého. Pokud však uteče do lokace známé jako Atlantic Island Park, je teprve zaděláno na pořádný průšvih. Děsivé místo, známé z onlinovky The Secret World, je dějištěm krátkého hororu The Park (Steam, homepage), od kterého se obecně čekal zážitek inspirovaný dílem Stephena Kinga, a zároveň experiment ve virtuálním strašení a tak trochu návrat studia Funcom k singleplayerovému zážitku. Je toho hodně, co vývojáři chtěli vměstnat do jedné či dvou hodin hraní. Vyšel jim však jejich pokus, nebo je The Park kraťas, který si můžete nechat ujít? Cesta k rozřešení této otázky vede přes principy herních hororů.
Ratchet and Clank: Rift Apart – recenze PC verze, která dopadla skvěle!
22. 8. 2023
|
Pavel Makal
Lombax a robot na návštěvě z domovského PlayStationu
Resident Evil Village: The Winters' Expansion – recenze
31. 10. 2022
|
Pavel Makal
Návrat do vesnice
StarCraft II: Legacy of the Void - recenze
22. 11. 2015
|
Adam Homola
Touhle dobou už možná tušíte, jestli StarCraft II: Legacy of the Void chcete hrát. Třetí a poslední část druhého StarCraftu, nebo druhý datadisk chcete-li, toho mění hodně. Nic však natolik, aby k sobě přilákal hráče sérií nepolíbené. Pořád se jede ve stejných kolejích, vlak jen dostal nový nátěr, lepší výbavu a mašinfíra si dal pořádně silnou kávu, aby působil energicky a mladě. Konkurence možná přeřadila na jinou kolej, ale StaCraft II jede s vypnutou hrudí pořád dál po té své.
The Talos Principle - recenze
29. 12. 2014
|
Ondřej Švára
Víra je dobrým prostředkem k pochopení vlastní existence. Chorvatští Croteam (Serious Sam) ji spojili s filozofií, vědou i zábavou a vznikla z toho hra The Talos Principle. Nová přemýšlivá 3D bludišťovka učiní z hráče moderního apoštola, který při řešení logických hádanek naváže dialog se Stvořitelem, dojde k poznání a inspiruje celá lidská pokolení. Výjimečná je však novinka nejen soutokem myšlenek, vedoucích (snad) k odhalení podstaty života. The Talos Principle potěší i jako logický rychlík s velkou směsicí herních nápadů.
