Recenze

Warrior Kings: Battles - recenze

Co se Artosovi podařilo sjednotit v první hře ze série Warrior Kings, to už je opět rozdrobeno na tisíc kousků. Cesta k obnově světa Orbis však bude v Battles mnohem trnitější, než kdy předtím.

Warhammer Battle March - recenze

Na světě Warhammeru je kouzelné, že člověk nemusí být invenční génius, aby vytáhl z rukávu nějaký ten datadisk. Stačí vzít dvě rasy, které ještě nebyly použity - a že je v hutně propracované mytologii z čeho vybírat.

Guild 2: Pirates of European Seas rec.

Vloni jsme uvázli na mělčině tragické nedodělanosti, v datadisku však konečně můžeme napnout plachty, vyvěsit pirátskou vlajku a s větrem v zádech vyplout na moře parádní hratelnosti.

Might & Magic: Clash of Heroes - recenze

Fanouškům čekajícím na vydání šestého dílu Heroes, připadá teď každý den jako týden. Možná ani neví, že si dobu do pátku 14. října mohou ukrátit skvělým titulem, který s jejich milovanou sérií sdílí stejný herní svět, a jehož hratelnost je podobně návyková, jako obligátní „ještě jeden tah a jdu spát.“ Clash of Heroes představuje parádní oddechovku, u níž jedna bitva trvá většinou do deseti minut, ale s radostí u ní strávíte několik hodin.

Chameleon Run - recenze

Snad ještě žádná hra mě nevrhla tak rychle do dění. Snad ještě žádnou hru jsem neodehrál v tak frenetickém tempu. Snad ještě v žádné úrovni jakékoli hry jsem si nedal tolikrát repete. Snad… V případě Chameleon Run nejde o výtky, nýbrž o klíčové znaky, které definují úspěch této originální mobilní autoběhačky. K příjemnému nabourání zavedených pravidel žánru se navíc přidává ještě původ z dílny tuzemského studia Hyperbolic Magnetism a čirá radost z pohybu v herním prostředí, kterou jsem naposledy zažil před lety v Mirror's Edge. A to už je dost důvodů, proč se o Chameleon Run zajímat.

Combat - recenze

Herní průmysl se letos specializuje na remaky starých her - jenže co do nich přidat nového, když už před 20 lety byly perfektní? Tak třeba třetí rozměr jako v předělávce střílečky Combat z Atari.

Breed - odpovídající náhražka za Halo

Zatímco tvůrci střílečky Halo odpočívají po náročném finišování Xboxové verze a přitom přemýšlí o vlastnostech portu této hry na PC, ke kterému určitě někdy dojde, stranou zájmu médií vzniká v britské firmičce Brat Designs podobný projekt.

The Crew Motorfest – recenze povedené závodní arkády

Kvílení pneumatik v tropickém ráji

Infested Planet - recenze

Herní vývojáři v posledních letech našli nový recept na pokrok. Originalita v něm většinou nehraje větší než podružnou roli. Ovšem i s malou špetkou koření se dá přece vařit. Problém v klesající originalitě her se dá šikovně obejít, když se autorům povede bezvadně zkombinovat vše, co už bylo vymyšleno, a dát tomu s nepatrnou dávkou novot další smysl.

Warlords Battlecry

Warlords Battlecry - minirecenzeAutor: BergyPublikováno: 2.srpna 2000 Sérii Warlords snad...

Space Rangers HD: A War Apart - recenze

Vesmír je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. A tak se stane, že jednou za čas se ve vašem horizontu události vyloupne vskutku archaický artikl z dob minulých – třeba sandboxový simulátor poletování po obrovitánské galaxii Space Rangers HD: A War Apart. Jenže sandbox ruku v ruce s principy první poloviny minulého desetiletí jsou nejen dobrým sluhou, ale také špatným pánem.

Chroma Squad - recenze

Pamatujete se na Strážce Vesmíru? Nejste sami. Na tomto obskurním seriálu (a filmech) zjevně vyrostla celá jedna generace, do které patří i autoři z brazilského studia Behold. Po originálním tahovém RPG Knights of Pen and Paper totiž hráčům nabídli další originální žánrovku, kterou si docela klidně přejmenujete právě na Strážce Vesmíru. Chybí už jenom válečný pokřik „Morfujeme!“, i když jeho napodobenina v Chroma Squad nechybí, samozřejmě.

Zoo Tycoon - recenze

V posledních letech mě dětské hry stále dokola vedou k úvahám, zdali mají lidé z herní branže všech pět pohromadě. Dětských her je málo, přestože se jedná o obrovský trh, který nabízí možnost nadprůměrných výdělků. No a když už se jednou (k velké radosti rodičů) nějaká ta primárně dětská hra urodí, najdeme v ní tolik nesmyslů, že je pro mladší hráče prakticky nehratelná. Podobný osud potkal Disney Infinity, Epic Mickey 2 a bohužel se nevyhnul ani Zoo Tycoonu.

Plants vs Zombies 2: It's about time - recenze

Když před čtyřmi lety vydal PopCap Plants vs. Zombies, zasadil mezi hry s tématikou zombokalypsy neočekávanou kytku. Ve variaci na žánr tower defence jste sázeli bojové kytky jak o život a ničili s nimi vlny zombíků. Tak pitomé a absurdní to bylo, až ze hry vyrostl hit na úrovni Angry Birds. Podtitul Bylo na čase u dvojky je více než pravdivý. PopCap po vydání původní hry usnul na vavřínech složených ze sto padesáti miliónů zákazníků a během let se z Plants vs. Zombies pomalu ale jistě stávala vysychající vzpomínka.

XCOM: Enemy Unknown - recenze iOS verze

Komu se stýská po XCOMu, nemusí hrát jen nový a taktéž povedený Shadowrun Returns. Může si XCOM: Enemy Unknown zopakovat, ale tentokrát v mobilním provedení. Stačí mít komplatibilní zařízení, což jsou zatím jen zařízení od Applu. Pokud ale nějakou tu jablečnou hračku máte a novodobý tahový klenot se vám ještě nepřejedl z PCčka či konzolí, můžete to mimozemšťanům nandat i na cestách.

Middle Manager of Justice - recenze

Galaxy girl je tlustá. Sweet Justice nesnesitelně samolibý. @man furt jen tweetuje. Crimebot není vtipný. Surge protector je blbá. Všechny spojuje nevkusná volba jména a fakt, že dostávají výplatu od Justice Corp. Justice Corp je normální firma s franšízami po celých Spojených státech, která sdružuje superhrdiny bez rozdílu ras, pohlaví a inteligence. Úkol má jednoduchý: potlačovat drobné delikventy i neskutečně ďábelské zlouny, kteří zrovna chtějí zničit svět. Kterým ze superhrdinů se stanete? Žádným. Jako manažer střední třídy je budete komandovat. Vítejte do světa iOSové hry Middle Manager of Justice.

Football Manager 2013 - recenze

„Rok s rokem se sešel a nový Football Manager nám vyšel“, pravil básník-amatér a byl zabit pro prznění dobrého jména poezie. Všichni závisláci na virtuálním fotbálku, kde nezáleží na tom, jak to umíte s páčkami a klávesami, ale na tom, jak dobře čtete tuny tabulek i soupeřovu hru, se ale mohou radovat - nový ročník je tu a to znamená minimálně nové statistiky. Což by ale bylo trochu málo za cenu plné hry. Tvůrci to vědí, takže se nebojte, je toho víc. I když možná ne tolik, kolik bychom chtěli.

Game of Thrones (RPG) - recenze

Po nepovedené strategii Game of Thrones: Genesis se studio Cyanide snaží známou značku provařit v RPG žánru a bohužel opět prokazuje svou (ne)schopnost se s tématem nějak slušně vypořádat. Upřímně nechápu, kde Francouzi vzali licenci na Game of Thrones. Seriál tuhle povedenou ságu katapultoval mezi nejcennější artefakty současné mediální zábavy, takže byste čekali, že se o herní adaptace poperou větší, známější a hlavně šikovnější studia. Z nějakého důvodu se tak nestalo, čili jsme odkázání na Cyanide a jejich metodu „sekám to jak Baťa cvičky, ono se to vyplatí“.

Total War: Shogun 2 - Pád samurajů - recenze

První věc, která asi člověka napadne při pohledu na Shogun 2: Pád samurajů, je Poslední samuraj, tedy snímek s Tomem Cruisem, kde se vesele nechal zmasakrovat i se svým japonským (leč anglicky mluvícím) kamarádem v rámci povstání Sacuma. Pravdou ale je, že s hrou má tenhle snímek společnou maximálně tu část, jak se tradiční feudální jednotky střetávají s moderními. Jinak ale, pokud hledáte relevantnější zdroj informací o oné době, sáhněte spíše po Pádu samurajů.

Guardians of Graxia - recenze zajímavé tahovky

Mám pro vás návod, jak zbohatnout. A když už byste se náhodou netopili v penězích, alespoň budete dělat, co vás baví. Stačí se inspirovat u firmy Petroglyph, tvůrce tahové fantasy hry Guardians of Graxia, kde vymysleli jeden herní mechanismus a dokázali z něj vycucnout, co se dalo. Guardians of Graxia je totiž v základu desková hra, která se dostala na počítače, stala se z ní karetní hra a dokonce si osvojila téma druhé světové války a pod názvem Panzer General odskočila na konzole Xbox 360. Tomu se říká dokonale vyždímaný nápad. Ze stolu do počítače

Lionheart: Kings' Crusade - recenze

Už to bude skoro rok, co na nás vývojářské studio NeoCore nenápadně vyvrhlo své ošklivé káčátko s králem Artušem v hlavní roli (King Arthur) a velmi příjemně se tím zapsalo do paměti nejednomu kovanému stratégovi, který se nebojí hledat a zkoušet. A protože stojaté vody strategického žánru by se měly čeřit, dokud někdo nepřijde s novinkou, která by je kompletně vysušila a napustila neotřelými nápady, vydalo aktuálně NeoCore svůj strategický pokus číslo dvě. Artuš byl vystřídán Richardem Lvím Srdcem, Británie Svatou zemí a boje o trůn „vyšším principem“. Pokud větříte křížové výpravy, větříte správně.

Front Mission Evolved - recenze

Bývaly doby, kdy obří bojoví roboti patřili na herní scéně k oblíbeným stálicím. Japonci si na nich ujížděli jako šílení a roboti z populárních anime seriálů se objevovali s železnou pravidelností na většině herních konzolí. I na Západě jsme mohli pravidelně nasedat do kokpitů obřích monster a to především díky sériím Mechwarrior, Heavy Gear, ale i mnohým dalším.

Assassin’s Creed Odyssey – recenze

Až do nedávna každý podzim znamenal příchod minimálně jedné iterace Assassin’s Creed. Egyptské Origins po roční pauze příjemně překvapily, ale stále působily relativně tradičně, s Odyssey se však tvůrci vydali do mnohem méně probádaných vod plných příběhových rozhodnutí a rozvíjení RPG prvků. A triér!

Hey! Pikmin - recenze

Nenechte se zmást velikostí. Skutečnost, že se ta konzole vejde do kapsy a hry na ni mají pár stovek megabajtů, vůbec neznamená, že byste si na Nintendo 3DS zahráli jen drobné tituly. Jen se podívejte na Zeldu. Nebo na Fire Emblem. Nebo na Pokémony! I malý displej umí nabídnout velikánské herní zážitky. To však na druhou stranu neznamená, že by každý původem velký titul od Nintenda měl automaticky skvěle fungovat i ve zmenšeném podání. Hey! Pikmin je toho nešťastným důkazem.

Flame in the Flood - recenze krásného survivalu

Kostel představující výborné útočiště, servis na opravu mého voru nebo rybářský tábor, kde bych mohl doplnit některé nezbytné zásoby? Dřív, než se stihnu rozmyslet, kam strhnu svůj proudem unášený vor, je už příliš pozdě. Minul jsem všechny tři možnosti a mířím stále dál. Za zákrutou ubíhající řeky se objevují peřeje a jako zlatý hřeb nezdařeného rozhodnutí začíná pršet. Začínám litovat, že jsem nezvolil ten kostel.