Recenze

Sea of Solitude – recenze

Ahoj. Jmenuji se Kay. A mám problém. Nevím, kde jsem se to vyskytla. Jsem vůbec naživu? Asi ano. Myslím, mluvím, cítím. Ale nevypadám jako člověk. Mé oči září červeně. A podobám se stínu. Jsem tak zmatená. Ale tohle místo. Znám ho. Už jsem tu byla. Vypadá jako město, kde jsem žila. Nebo ne? A proč je celé zaplavené? Ještě že mám svou loďku.

Rise of Industry – recenze

Nebudu lhát, jakmile spustím novou hru a do deseti minut narazím na bug zabraňující dalšímu postupu, byť je to jen v tutoriálu, daný titul to má v tu chvíli o mnoho těžší. Zvlášť když je ona hra, Rise of Industry, v early accessu již více než rok a zrovna tato chyba byla komunitou dávno nahlášená. Navíc s odpovědí od vývojáře doporučující celý tutoriál přeskočit a vrhnout se přímo do hry, než se tým dostane k jeho přepracování. Vzhledem k tomu, že se verze 1.0 nebezpečně přiblížila a tutoriál existuje stále ve své původní podobě, první dojem mě zanechal poněkud chladným.

Dawn of Man – recenze

Originální, návyková a nezapomenutelná, ale místy i stereotypní a nesrozumitelná. Taková je nová strategie Dawn of Man o lidském dávnověku, aneb „neolitická revoluce hrou“. Lovce mamutů v ní proměníte v hospodáře a opravdu dobře se u toho pobavíte. Škoda jen některých nedomyšlených ekonomických mechanik, kterým hra podřizuje paradoxně veškerý svůj strategický potenciál.

Book of Demons - recenze

Na pojem early access dá dnes a denně házet neuvěřitelné množství špíny a jeho problematikou se zaobírá nejeden videoherní novinář. Přesto v tom nepřeberném množství titulů, které se vydávají do early access, existuje několik zářných příkladů reprezentujících zdravý vývojářský přístup a výbornou práci hráčské komunity. Prvním budiž letošní hit Dead Cells, dalším by mohla být právě Book of Demons.

Call of Cthulhu - recenze

Studio Cyanide, které můžete znát díky videoherní adaptaci Blood Bowlu nebo skrze dobrodružství gobliního tichošlápka Styxe, se rozhodlo zařadit se svým zpracováním Call of Cthulhu do nekonečného zástupu vývojářů těžících z díla H. P. Lovecrafta. Povedlo se mu povznést se nad zvučné jméno kultovního autora a skrývá se za líbivými sliby o strachu a Prastarých také dobrá hra?

City of Brass – recenze

Jedinou, avšak naprosto spolehlivou pozvánkou do City of Brass pro mě bylo zjištění, že pod vývojem hry jsou podepsáni někteří autoři BioShocku. Jakožto velký fanoušek celé proslulé série jsem tak City of Brass musela mít, bez ohledu na další informace ohledně hratelnosti.

Masters of Anima - recenze

Je v pořádku, když hra přijde s jednou neotřelou mechanikou a celý zážitek upřede a postaví okolo ní. Ale pouze za předpokladu, že je onen nový systém dostatečně nosný, aby udržel celý titul, ale hlavně tvůrci nesmí zapomenout věnovat péči i omáčce okolo, protože v opačném případě dopadne celý pokus poněkud neslavně. Jistě tušíte, kam podobným úvodem mířím. Masters of Anima od Passtech Games vsází na jednu kartu, ale bohužel v ruce nedrží královský flush. Má přinejlepším dva páry.

God of War – recenze

Se ztrátou milovaného člověka se každý z nás vyrovnává jinak. Někdo se uzavře do sebe, někdo odcestuje do dalekých krajin a někdo pocítí zoufalou touhu vylít si zlost na všem a na všech okolo. Z předchozích zkušeností by se dalo předpokládat, že v případě zuřivého řeckého boha války Krata to bude ta poslední možnost. Ovšem, časy i bohové se mění. A u notně vyčpělého tématu původních God of War v nové hře naštěstí k lepšímu.

Sea of Thieves - recenze

Rare slibovali, že Sea of Thieves je nejambicióznější projekt jejich dlouholeté historie. Vzrušující život piráta na moři i na souši, a to vše navíc s kamarády, rodinou či obdobně dychtivými pocestnými. „Staňte se pirátskou legendou!“ Mnozí z nás tak rychle nabyli dojmu, že stát se pirátskou legendou by mohlo znamenat získávání reputace přepadem obchodních plavidel, potápěním ostatních pirátských lodí, pleněním přístavů, atd. Jednoduše tím, čím je takový pirát běžně živ. Nejednoho by také hned napadlo, že si budete moci zahrát i na lovce pirátů a dopřát si tučných odměn za každou doručenou hlavu s kurdějemi prolezlým chrupem nějakého toho bídáka. Ale tohle v Rare neslíbili.

TT Isle of Man 2: Ride on the Edge – recenze

V odvětví motorsportu je spousta bláznivých a nebezpečných disciplín, ze kterých se tají dech a tvoří husina už jen v pozici diváka. Jednou z nejděsivějších je soutěž motorek TT na ostrově Man, který se nachází mezi Velkou Británii a Irskem. Druhá videoherní adaptace tohoto šíleného podniku ve vás vyvolá pocit, že něco takového může absolvovat jen naprostý blázen. Ještě teď se mi z toho zvedá žaludek, ale touha vrátit se na nebezpečné silničky je větší.

Fate of the Dragon - recenze

Další real-time strategie Fate of the Dragon je sice umístěna do prostředí starověké Číny, ale inspiraci v sérii Age of Empires nezapře.

Grand Ages: Medieval - recenze

Když se člověk zamyslí nad tím, co mu obvykle nabízí běžná středověká strategie, obvykle mu z toho vylezou řady obrněných rytířů, jejichž stehna obepínají mohutné válečné oře a všude se blyští nejrůznější pichlavé nástroje války. K tomu může bez většího váhání přihodit smrduté sedláky, na které se stačí křivě podívat a oni prchnou z bojiště jako smečka pozoruhodně tupých zajíců. No dobře, to je přehnaná generalizace, kterou kladu na vrub své obsesi Medieval II: Total War. Ale navzdory tomu, že názvem a fontem jako kdyby mému oblíbenci z oka vypadl, Grand Ages: Medieval je úplně jiné zvířátko.

Myth III: The Wolf Age - recenze

Asi málokdo by si dnes vzpomněl na hru Myth, která přinesla do real-time strategií novou 3D kameru. Třetí díl The Wolf Age vás přesune o tisíc let zpátky, kdy největšími hrdiny byli udatní barbaři.

Dragon Throne - recenze

Příznivci real-time strategií možná přivítají nový přírůstek do rodiny klonů Age of Empires, který se jmenuje Dragon Throne: Battle of Red Cliffs a je zasazen do čínské historie a dobových reálií.

Sky: Children of Light – recenze

Patrně největší chvála, které se mobilní hře může dostat, je, že jako mobilní hra vůbec nepůsobí. Když se ve Sky: Children of Light člověk spustí ze sněhem zaváté římsy, jen aby se svezl po jiskřivě bílých pláních, nemá příliš pocit, že by hrál cosi do kapsy. Když se rozletí nad sytě zelenými stébly trávy, jimiž cloumá vichr, skoro si ani neuvědomuje, že hraje na mobilu. Thatgamecompany zkrátka umí, příkladem budiž jejich Flow, Flower či všeobecně a právem zbožňovaná Journey. A Sky v mnohých ohledech zachází ještě dále. Mohla to být nefalšovaná mobilní desítka. Jenže jí tu a tam přeci jen něco chybí.

Field of Glory: Empires – recenze

Stratégův starověk zažívá velkolepý herní comeback. Za poslední rok se nám postupně na scéně sešly hned tři grand-strategické tituly zasazené do starověku převážně helénistického období: Aggressors: Ancient Rome od Pavla Kubáta přišla s nečekaně komplexním systémem správy antického světa především pro náročnější hráče, pak dorazil v základu vykostěný, leč uživatelsky příjemnější Imperator: Rome od Paradoxu, a nyní si o slovo říká nejnovější počin od AGEod – Field of Glory: Empires.

Layers of Fear 2 – recenze

Když jsem před lety recenzoval první Layers of Fear, byl jsem rozpolcen. Hru se mi vlastně ani nechtělo moc hrát, prvoplánové lekačky byly sice efektní, ale pořád šlo jen o lekačky. To nejlepší na hře byla atmosféra, kterou se autoři rozhodli upozadit na úkor strašení. Ruku v ruce s ní šel skvělý design prostředí, které mluvilo hlasitěji než všechny ostatní aspekty hororového dobrodružství dohromady. Pokračování vystřídalo viktoriánský dům za zaoceánskou loď, ovšem strašit se chystá i tentokrát.

State of Decay 2 – recenze

Už pár měsíců je jasné, že zombie infikovaní hráči před sebou tento rok nemají hezké vyhlídky. Poté, co se slehla zem po Dead Island 2 a projekt Days Gone byl o rok odložen, se zatím jedinou vakcínou na jejich nepřemožitelné krvelačné choutky stává State of Decay 2. A ta je, abych to řekla kulantně, něco jako původní díl State of Decay ve verzi 1.5.

Ash of Gods: Redemption - recenze

S klony veleúspěšné Banner Sagy je to ošemetné. Úchvatný vizuální styl a podmanivý soundtrack pořídíte v dnešní době už poměrně lehce. Onen příslovečný kámen úrazu ale spočívá v kvalitně napsaným příběhu, detailně vykreslených postavách a v případě, že toužíte i po taktickém vybití, i v dobře zpracovaných soubojích, které hráče vytrhnou ze čtenářského transu. Hned v začátku si můžeme říct, že Ash of Gods hezky vypadá, ale stačí to?

Ghost of a Tale - recenze

Po pěti letech od zafinancování na Indiegogo vystupuje trubadúr Tilo z Ghost of a Tale ze stínu early accessu do světla plnokrevných titulů. Přináší vypointované stealthové dobrodružství, ve kterém se prolínají žánrová klišé s neotřelou stavbou prostředí a dechberoucí prezentací. Nenechte se ale oklamat vizuálem. Tilo svými vousky, ušima a velkými kukadly pouze naznačuje, že je protagonistou jednoduché, pohádkové a roztomilé zábavy. Ve skutečnosti vás zavede hluboko do světa, kterým lomcuje rozklad, dekadence a nepěkná společenská krize – krysy jsou všude a myškám nejraději zasekávají halapartny do hlavy. Zvlášť, když jsou na útěku z hradního vězení.

Shadow of the Colossus - recenze

Podle mého skromného názoru jsou všemožné remastery a remaky skoro vždycky zbytečné a rozhodně nepovažuji pár HD textur za důvod, proč znovu otevírat peněženku. Pokud čekáte, že teď dojde na kouzelné slovíčko „ale“, právě jste se dočkali: ale Shadow of the Colossus si svůj remake zaslouží. Nejen, že je to hra s nadčasovým stylem, její moderní podoba se opravdu vyvedla.

Cossacks: European Wars - recenze

Jsou Cossacks: European Wars dalším klonem Age of Empires nebo se jedná o podstatně zajímavější historickou strategii?

Rise of Nations - recenze

Real-time strategie Rise of Nations staví na velmi slušné základně, jejíž cestička je vydlážděná tituly Age of Empires, Civilization nebo Empire Earth, ale proč byste měli hrát právě ji? Odpověď je v recenzi.

Warcraft III: Reforged – recenze

Když elfští kováři znovu zkuli zlomený meč Narsil, byla to ve Středozemi veliká událost. Aragorn pobíhal od bitvy k bitvě, hulákal něco o Plamenu západu a žádný skřetí kapitán ani bohatýr mu nemohl stát v cestě. Kdyby se vykování Andúrilu zhostili v Blizzardu, rozčarovaný syn Arathornův by Helmův žleb bránil s pozlaceným klacíkem v přibližném tvaru meče, a ještě by za něj Elrondovi musel vypláznout měsíční plat hraničáře.

Moons of Madness – recenze lovecraftovského hororu

Howard Phillips Lovecraft je takový otloukánek videoherního hororu a kdykoliv se objeví nový titul stavějící na jeho jménu, vyplatí se k němu přistupovat ostražitě. Pokud navíc do rovnice zamícháte tajemství, Mars a monstra, vaše skepse by měla dosáhnout kritických hodnot – a v případě Moons of Madness by nebyla nespravedlivá.

Call of Duty: Modern Warfare – recenze

Doutníkovým kouřem prosycené licousy a knír kapitána Price zmizely z našich životů před dlouhými osmi lety a leckdo by řekl, že právě někdy v té době skončila zlatá éra Call of Duty. Všechny možné vesmírné šarády nebo battle royale místo kampaně sérii posunuly... jinam, tam, kam se to mně osobně nezamlouvalo. Jenže ona se teď vrací. Spolu s Pricem. Spolu s příběhem. Spolu s moderní válkou.

Bloodstained: Ritual of the Night – recenze

Když Kodži Igaraši před čtyřmi lety prezentoval na Kickstarteru svůj nový projekt, nikdo ani na moment nepochyboval, že chce prostě udělat novou Castlevanii, jen pod jiným jménem. Přesně tak to i dopadlo. Bloodstained: Ritual of the Night je v jádru pravověrná klasika a svým konceptem vás tedy nepřekvapí. Místo toho to udělá tím, o jak nápaditý, bohatý a propracovaný titul se jedná.

Tales of the Neon Sea – recenze

Pokud se u nás řekne kouzelné spojení „asijská hra“, asi si většina z nás vybaví některou z japonských herních sérií, které mají ve světě obecně dobré jméno. Asijský herní trh ovšem neobnáší ani zdaleka jen oblíbené Japonsko, ale najdete zde také Jižní Koreu, rychle rostoucí Tchaj-wan anebo Čínu. Právě z té k nám přes Kickstarter doputovala poutavá point-and-click adventura Tales of the Neon Sea.