Galerie

Kain a Raziel, příběh o upírech, pomstě a osudu světa Nosgoth. Legenda, která si našla nespočet fanoušků po celém světě a taky příběh, který dostal poslední hlavní díl před víc jak dvaceti lety. Ostatně Soul Reaver vyšel přesně před dvaceti pěti lety a k oslavám tohoto milníku vydává Aspyr remaster prvních dvou dílů. Jak už to bývá, dostaneme HD textury a několik drobných bonusů k tomu. Otázkou zůstává, zda to na rok 2024 stačí a zda vlastně může remaster zaujmout někoho jiného než nostalgické pamětníky.

Nosgoth, krvavý, temný a gotický

Na první dobrou jsem po shlédnutí intra prvního dílů měl pocit, že takhle to přece vypadalo před všemi těmi lety. Růžové brýle sundá až přepnutí mezi starou a novou verzí a zjištění, že grafická stránka je doopravdy vylepšená. Textury, hlavně u postav, jsou mnohem detailnější. Nutné je ale dodat, že zároveň tak, aby neztratily atmosféru, kterou je Soul Reaver unikátní. Nosgoth je zkrátka stále temným gotickým světem, který uvidíte v průběhu dvou dílů jak během jeho pádu, tak vzestupu díky cestování časem.

zdroj: Aspyr

Nebyl by to zároveň ten samý zážitek bez skvělého dabingu a hudebního podkresu. Opět se obojí povedlo přeleštit tak, aby znělo skvěle i na moderních sestavách. Od první chvíle je radost poslouchat vyprávění příběhu, který má hlavu a patu a odhaluje svět, kde válka upírů a lidí vyústila v jeho zkázu. Během ní se ostatně odehrává první díl Soul Reaveru. Raziel, zrazený vlastním tvůrcem, vhozený do magického víru, se probouzí za pomoci starých bohů a zjišťuje, že v době jeho nepřítomnosti ostatní upírské klany zmutovaly k nepoznání. Atmosféra plná továren a honosných sídel říznutá gotikou by se dala krájet. Druhý díl je přeci jen o něco prosluněnější, hlavně díky venkovním lokacím, ale to mu na síle nic neubírá.

Tvůrci navíc do hry implementovali i ztracené úrovně, které komunita dataminovala celé roky. Teď si je však poprvé můžete užít oficiálně. Trochu zamrzí, že chybí třeba slazení outra a intra prvního a druhého dílu, kdy na sebe oba díly přímo navazují, ale animace se liší a každá proběhne trochu jinak. Fanoušky určitě potěší i bonusové materiály plné informací, fotek a dalších dokumentů z vývoje. Kromě přepínání staré a nové verze přibyl i základní fotomód.

Neúprosný zub času

Pokud se roky zakously do někoho stejně krutě jako do titulního požírače duší, jedná se o hratelnost. První Soul Reaver už ve své době trpěl syndromem hry ukončující generaci PS1 a druhý zase nastupující PS2. Hra je v jádru skvělá a zábavná. Souboje, hlavně v prvním díle, ozvláštňuje dorážení nepřátel, které (pokud zrovna nemáte k dispozici energetickou čepel) musíte dodělat pomocí ohnišť, trubek anebo skrz prostý paprsek světla prosvítající puklinou ve stropě. Dvojka je už přeci jen o něco modernější a nabízí spíš kombinace těžkých a lehkých úderů, zakončené nějakou tou dorážečkou s useknutím hlavy či probodnutím, v závislosti na arzenálu, který zrovna ukořistíte.

zdroj: Aspyr zdroj: Aspyr

Hádanky se v obou dílech týkají zase přecházení mezi světem živých a mrtvých, přesouváním předmětů, a hledáním různých objektů, které je třeba donést na určité místo – stará dobrá hratelnost akčních adventur, jak se sluší a patří. Jenže zároveň s tím přichází trauma, které si každý, kdo hrál hry z téhle doby, musí dost dobře vybavovat.

Skákání umí být nepřesné a trefit plošinky, které nejsou často nijak extra viditelné, je zlo. Navíc v tom nepomůže ani kamera, která se často chová jak šílená. Nejhorší aspekt, který mi vadil už v době vydání, je systém ukládání. V jedničce můžete uložit hru kdykoliv, ale po jejím vypnutí nebo po finální smrti se musíte vrátit do komnaty, kde vše začalo a do světa se dostanete jen přes hrstku portálů. Ty jsou většinou na začátku lokací a může zabrat docela dlouho jimi projít. Hlavně, když se zaseknete u hádanek.

zdroj: Aspyr

Uložení naštěstí zaznamená, co jste aktivovali, ale cesta zpět dokáže být krkolomná a není zrovna těžké se po ní ztratit v tom, které dveře jste otevřeli, kde jste už byli a kam vlastně musíte jít. Umírat moc často nebudete, soubojový systém je vcelku benevolentní a pořád máte možnost se zachránit poražením nepřátel ve světě mrtvých, pozřením jejich duší a návratem do míst, kde jste padli.

Za mě je trochu horší situace v druhém dílu. Tam totiž nefunguje portál. Musíte manuálně ukládat na předem daných místech a pokud musíte hru vypnout, prostě o postup přijdete. Přesně to se mi třeba stalo při prvním hraní. Doběhl jsem až k prvnímu úložišti a zhýčkaně si myslel, že existuje něco jako automatické uložení a ve spěchu hru vypnul. Když na mě o pár hodin později koukal v menu jen nápis „new game“ došlo mi, že tu necelou hodinku už mi nikdo nevrátí a skutečně musím vše ukládat manuálně.

zdroj: Aspyr zdroj: Aspyr

Podobně vás hra nevede za ruku ani v tom, kam máte jít. Chybí deník i podrobnosti v mapě. Máte k dispozici jen kompas, mapu Nosgothu s názvy lokací a zbytek je na vás. Pokud ztratíte pozornost v příběhové animaci, kde někdo říká, že se máte vydat na západ k vodopádům, máte tak trochu smůlu. Cesta často nevede přímo vpřed, ale musíte se vracet do lokací, kde se vám díky novým schopnostem odemkla nová cesta. Možná jsem už moc zhýčkaný, ale jedno zmínění v rozhovoru není zrovna ono, hlavně když si pak třeba do druhého dne musíte dát od hraní pauzu, protože jste pracující člověk.

Jsou to ale jediné výtky, které ke hře mám. Vlastně takové relikty z doby, kdy se ukládat muselo na malé paměťové karty, 3D hry se pořád snažily přijít na to, jak vlastně fungují a jak řešit jinou než statickou kameru. Přesto se pod nánosem prachu pořád skrývá herní klenot, který je zábavný (ale občas i k vzteku), skvěle napsaný v poutavém goticky-hororovém světě. Jen prostě zamrzí, že tvůrci víc nesáhli do některých mechanik, které do roku 2024 za mě prostě už nepatří.

Příběh skvělý, ale neúplný

Je dobré zmínit, že v kolekci sice dostanete oba Soul Reavery, ale to neznamená, že si užijete celý příběh. První Legacy of Kain, který otevře příběh Kaina, by ještě nebyl tak potřeba a chápu tvůrce, když sami říkají, že restaurování 2D RPG jim nepřijde tak důležité jako 3D hry. Přesto je škoda, že se neujali také Blood Omen 2, který stojí sice bokem, ale skvěle vysvětluje pozadí důležitých Kainových rozhodnutí. Někdo by namítl, že Blood Omeny jsou prostě o Kainovi a příběh Raziela je dostatečně vysvětlen v jeho samostatných hrách a asi bych i souhlasil nebýt toho, že oba Soul Reavery jejich boj neuzavřou a zatraceně mi tak chybí Legacy of Kain: Defiance, který je pomyslným uzavřením ság obou upírů a jejich legendárních čepelí.

zdroj: Sony

Neznamená to, že příběh nepochopíte nebo v něm budete extrémně tápat. Předchozí události zvládá vysvětlovat celkem přehledně. Jen vám prostě několik detailů bude chybět. Nejvíc mi asi chybí právě Defiance (který je snad i mým nejoblíbenějším dílem), kde se zhostíte jak Kaina, tak Raziela a svedete jejich finální bitvu, která vlastně příběh Razielovy pomsty uzavře. Hlavně jsem ale během hraní obou dílů přemýšlel, jak by bylo skvělé dostat prostě další hry, protože i po letech má zkrátka Nosgoth pořád co nabídnout.