Galerie

Už hromada větších i menších studií se snažila ukousnout si svůj díl popularity v souls žánru. Jenže udělat takovou hru není jen o vysoké obtížnosti a kryptickém příběhu. Je to o férovosti, vyváženosti a pocitu odměny z překonávání překážek. Už třeba Salt and Sanctuary skvěle ukázalo, že jde převést všechny atributy dobré souls hry i do dvou rozměrů. Mandragora: Whispers of the Witch Tree mi první zmiňovaný kousek často připomněla, přitom ale šla v některých ohledech trochu dál a jinde zase ubrala plyn. Každopádně se ale jedná o titul, který by neměl uniknout žádnému fanouškovi žánru.

Pro milovníky minmaxování

Samotná hratelnost není překvapivá. Hrdina má několik statistik, které postupně vylepšujete, sbírá nové vybavení, sílu zbraní ovlivňuje i to, s jakými vlastnostmi se škálují. Vy i nepřátelé máte poise, který určí, jak moc velká rána je potřeba pro narušení rovnováhy, můžete blokovat nebo dělat kotouly a všechno se točí kolem správného managmentu staminy. Získané zkušenosti z vás po smrti vypadnou a máte jeden pokus dostat je zpět. Jak to funguje dohromady? Naštěstí skvěle.

V první řadě statistky nerozdělujete libovolně. Na začátku hry dostanete na výběr ze šesti tříd a každá z nich má svůj vlastní strom pasivních dovedností. Kromě válečníka a vraha se pak jedná o čtyři druhy magie. Každý strom vám v základu taky zpřístupní pro něj specifické vybavení. Bez válečníka nebudete moci používat velké štíty, bez vraha zase dva meče a k sesílání magie potřebujete umět zacházet s jejich relikviemi, které najdete právě v jejich stromu.

  zdroj: Primal Game Studio

Cestu svých schopností budete směřovat k unikátním pasivním vylepšením v každém stromě. Právě menší body mezi nimi vylepšují vaše statistiky a do některých můžete nacpat dokonce body tři a odemknout si další menší bonus za kompletaci. Vtip je v tom, že jakmile dosáhnete patnácté úrovně, můžete si odemknout druhý strom a navíc se jejich větve proplétají a jde přecházet do dvou dalších.

Co to znamená v praxi? Jednoduše to, že Mandragora vás nechá se pořádně vyřádit v tom, jak budete hrát. Velká pasivní vylepšení můžou hodně ovlivnit celou hratelnost. Třeba z mého klerika vládnoucího magií světla se někde kolem třicáté úrovně stala nezranitelná bestie s obouručním mečem metající oheň. Přitom jsem na ohnivou magii vlastně nesáhl.

Jenže jedna pasivka z ohnivé větve říká, že poškození nedostáváte přímo, ale postupně. Navíc při útoku část z něj můžete obnovit – ideální pro hrdinu v těžké zbroji a s mocným obouručákem. Navíc ve válečnickém stromu jsem našel hromadu schopností k posílení obrany nebo způsobování krvácení. Když jsem si pak odemkl poslední schopnost z ohnivého stromu, která vás nechá jednou za čas po smrti vstát z mrtvých, a ještě uštědřit protivníkům ohnivou pecku, byl jsem v sedmém nebi.

zdroj: Primal Game Studio zdroj: Primal Game Studio

Důležité ale není to, jak chytře umím skládat schopnosti dohromady. Vlastně si netroufám ani tvrdit, že je to nejlepší build pod sluncem. Je jen ovlivněný tím, že ať se ponořuji do souls hry s jakýmkoliv plánem, časem se prostě i z křehkého kouzelníka stane něco s velkou obouruční zbraní, co dělá velké bum. Mandragora umožňuje stavět zábavné buildy dle libosti. Jsou v ní doslova stovky zbrojí a zbraní, a i ty umí svými bonusy rozhodnout o tom, co vás bude bavit.

Navíc to jsou jen pasivní schopnosti. Ty aktivní nacházíte postupně ve hře a nutno říct, že jejich používání je zábavné. Navíc hra má celkem tři zdroje – válečnické fungují na adrenalin, vrah disponuje body komba a magie používá klasickou manu. Každý obnovujete trochu jinak, a i schopnosti s ním jinak pracují. Já třeba využíval hlavně točení s obouručním mečem, které čerpá adrenalin postupně a bodnutí vpřed, na něž můžete navázat sekem, který spotřebuje všechen adrenalin naráz a podle toho, kolik ho spálí, udělí bonusové poškození.

Pokud máte v souls žánru už něco nahráno a umíte poskládat build, který má trochu hlavu a patu, nejedná se o extrémní výzvu.

Třeba klerik umí vypustit kladiva, která se točí kolem ve stále větší kružnici a pak se vrátí zpátky do středu. Když v něm stojí nepřítel, obdrží bonusové poškození, když hráč, získá štít absorbující poškození. Každou schopnost můžete taky třikrát vylepšit, kdy moje otočky s mečem třeba začaly doplňovat životy. Netřeba asi říkat, že další synergie pak najdete v pasivních dovednostech a samozřejmě i předmětech.

Souls s příchutí metroidvanie

Všechno využijete na plno v soubojích s velkou plejádou nepřátel. Celkově musím Mandragoru pochválit za to, jak mapa působí přirozeně a uvěřitelně. Začnete v lesích, které vedou do města, pod nimi jsou stoky, kousek dál hřbitov, u pobřeží je rybářská osada, nad kterou se tyčí velký hrad a za ním ledové hory. Zkrátka a dobře vaše putování působí, že se pohybujete ve skutečných lokacích a nejde jen o hromadu kulis pospojovaných k sobě pro účely hry. To samé platí i o nepřátelích, kterých je ve hře velké množství a díky tomu působí rozmanitě. Ano, najdete tu variace stejných protivníků, které jste už potkali, ale mají jiné útoky a je potřeba k nim i jinak přistupovat.

Tvůrci se navíc inspirovali oblíbenou východní fantasy. Potkáte tak celou řadu upírů, vlkodlaků, zabojujete si s mandragorou i bruxou a projdete hradem, jehož pán je jasně inspirovaný Drákulou. Někteří bossové jsou doopravdy zábavní a originální, jiní zkrátka a dobře už trochu okoukané klasiky žánru. Hlavně to platí o několika nepovinných, kteří se ve hře několikrát recyklují. Jen jsem nabyl pocit, že pokud máte v souls žánru už něco nahráno a umíte poskládat build, který má trochu hlavu a patu, nejedná se o extrémní výzvu. Pocit dobře odvedené práce se ale přesto dostaví.

zdroj: Primal Game Studio

Zároveň si myslím že to věděli i tvůrci, a proto sáhli po několika zákeřných metodách, jak vám znepříjemnit život. Často jsem měl totiž větší problém se k bossovi dostat, než jej skolit. Kromě mácháním mečem a vysílání kouzel budete totiž muset hledat i cestičky a odemykat zkratky. V cestě vám přitom bude stát skákání a pasti. Navíc se mandragora rozhodla trochu znepříjemnit běhání tím, že pokud jste v souboji, nemůžete třeba zatáhnout za páku. Chtěli jste proběhnout k bossovi a ignorovat nepřátele? Pokud v cestě stojí výtah, smůla, neaktivujete ho, dokud nevyčistíte okolí.

Bohužel si hra nevzala poučení z modernějších souls her, ve kterých je záchytný bod co nejblíž u arény s bossem. Namísto toho si dala v některých případech pořádně záležet na tom, aby vás cesta potrápila. Dlouho nezapomenu na běh k  Tome Keeperovi, který je lemovaný mágy, kopiníky a houpající se čepelí, která vás zabije na jedinou ránu. Často se mi stalo, že jsem buď vůbec nedoběhl (hlavně kvůli pasti) nebo mě cesta stála polovinu lahviček.

zdroj: Primal Game Studio

Na druhou stranu prvky metroidvanie ve hře nehrají takový prim. Budete se sice vracet do lokací, které už jste navštívili – ať už kvůli vedlejším úkolům nebo nově odemčeným schopnostem pro překonávání dříve nezdolatelných překážek – ale nepřišlo mi, že je to nějak otravné. Hlavním důvodem je i fakt, že mimo boj se můžete kdykoliv přesunou k jakémukoliv záchytnému bodu, které jsou celkem pravidelně rozeseté všude po mapě. Velkou část předmětů ale máte možnost sebrat na první dobrou, jen si je třeba dávat pozor na rozbitelné stěny a dívat se, zda se kolem vás neskrývají nenápadné plošinky.

Ve stínu stromu čarodějnic

Často na svých cestách nenajdete přímo vybavení, ale recepty. Nechybí totiž váš centrální tábor, do kterého se budete pravidelně vracet. Na svých cestách potkáte několik postav, které se k vám přidají a brzy budete moci začít tvořit předměty přímo pod stromem čarodějnic. Navíc si odemknete očarovávání, bylinkářství, vaření nebo třeba nástěnku s loveckými úkoly.

Celý systém tábora je pěkně vymyšlený. Když najdete NPC, které se k vám přidá, můžete mu začít nosit specifické recepty. Zároveň s každým vyrobeným předmětem dostane kus zkušeností. Úrovně odemykají přístup k lepším výrobním receptům a možnostem dalších vylepšení. Každá postava v kempu má navíc i svou vlastní menší příběhovou linku a vyplatí se je jen tak navštěvovat.

zdroj: Primal Game Studio zdroj: Primal Game Studio

V táboře najdete i speciální oltář, na kterém můžete za drobný poplatek vyresetovat postup ve stromech dovedností, ale taky vylepšovat aktivní schopnosti a investovat kořeny mandragory do vaší lucerny. Ta vám pomáhá ve speciálních entropických lokacích, kde vás od smrti dělí i časomíra určovaná právě lucernou. Nechybí ale ani zdvihání počtu léčivých lektvarů nebo jejich posilování.

Mandragora zkrátka nabízí doopravdy hromadu možností smysluplného rozvoje a investování surovin, které najdete na svých cestách, ale nikdy nesklouzává k bezmyšlenkovitému grindu. Ano, stane se, že se rozhodnete, že nutně potřebujete zbroj nebo zbraň, která padá z určitého druhu nepřátel, ale hra vás k tomu rozhodně nenutí. Zabíjením nestvůr si navíc odemykáte přehledný bestiář, kde najdete i všechny informace o možné kořisti a jejich slabých i silných stránkách.

Co si budeme povídat, „swag“ je v RPG nedílnou součástí zážitku a Mandragora na to myslí a umožňuje téměř hned od začátku transmog za minimální poplatek.

Pohádky tisíce a jedné smrti

Je dobré si připomenout, že hlavního scénaristu hry dělal Brian Mitsoda. Ano, přesně ten, který nám dal první Bloodlines a byl nakonec vyhozen od dvojky. Na Mandragoře je krásně vidět jeho rukopis. Celý příběh vašeho inkvizitora, jež se vydává zajmout čarodějku, vám představí celou plejádu postav. Zatraceně dobře napsaných postav.

zdroj: Primal Game Studio

Třeba Tome Keepera, který mluví jen přes vyprávění příběhu ve třetí osobě, lorda upírů, u něhož bych se nedivil, kdyby byl víc upírem než to, co uvidíme v Bloodlines 2, ale i další drobná setkání ve vedlejších úkolech, které umí být silné nebo i zábavné. Na rybářském molu jsem potkal chlapce s otcem, který mu při každém průchodu vyprávěl jiný tátovský vtip, jeden z bossů mi posledním výdechem řekl, ať si osouložím obličej rezavými vidlemi a takových malých setkání je ve hře spousta.

Svět Mandragory je správné temné fantasy, kde se lidé schovávají ve svých městech a divočina patří monstrům. Hezkým způsobem pracuje s myšlenkou, co je vlastně přirozenost a co zlo. Vlastně každý vedlejší úkol jsem si užil a rozhovory četl a poslouchal s radostí. Problém ale je, že všechno působilo tak nějak ploše díky hlavní dějové lince.

Recenze

The First Berserker: Khazan – recenze živelné soulsovky

Zápletka je vám totiž jasná, než dokoukáte úvodní animaci a bohužel udělá přesně to, co od ní čekáte. Dokonce ani vaše postava nedokáže reagovat na příběhové zvraty a působí, že to stejně jako vy tak nějak čekala. Navíc všechny zajímavé postavy mají ve hře strašně málo prostoru. Potkáte je, prohodíte s nimi několik skvělých dialogů a běží se dál.

A to je vlastně největší problém celé Mandragory. Hodně konceptů působí trochu vratce. Zábavnému soubojáku trochu podráží nohy podivný design skákacích pasáží a cesty k bossům. Příběh, který je dobře napsaný, nikdy nedostane prostor, aby se rozjel na plné obrátky. Ocenil bych, kdyby hra neměla třicet hodin, ale klidně jen dvacet, ale byly by intenzivnější a prosté frustrujících momentů. Nemluvě o tom, že třeba na sprint a interakci slouží na gamepadu stejná tlačítka a nejednou se mi stalo, že místo běhu jsem vlezl do dveří nebo začal rozhovor s NPC.

Konec dobrý, všechno dobré?

Mandragora je krásná hra s okouzlujícím soundtrackem, vtáhne vás do svého světa a nabídne skvělé postavy. Smysluplně vás nechá stavět build, který vás bude bavit hrát. Jenže zároveň má řadu nedostatků. Odbytý hlavní příběh. K němu se ale rychle připojí otravný design některých úrovní, které umí být frustrující hlavně díky opakujícímu se platformingu při cestách k bossům. Což je velká škoda, protože nebýt drobných designových zaškobrtnutí, neměl bych hře takřka co vytknout. Většinu času jsem se u ní totiž skvěle bavil, jen v poslední třetině přicházely momenty, kdy jsem jí několikrát proklínal.