Best of 2013: Nejlepší mobilní hra
„Musí nám to říci, co to má v kapšičkách,“ pravil by Glum v neexistující moderní adaptaci Hobit aneb roaming na cestě tam a zase zpátky. Bilbo by pohladil chladný kov svého Androida nebo iPhonu a začal by utíkat, protože by se bál, že ta slizká stvůra chce hrát jeho hry. A že se jich roku 2013 urodilo! Ať už se nám to líbí nebo ne, hry pro mobily a tablety začínají stát na pevných nohách technologie a propracované hratelnosti, což je rozdíl oproti minulým rokům, kdy šlo převážně o hříčky, experimenty a nehratelné bláboly.
GamesPlay: hrajeme The Dark Mod a Thiefa s HD texturami
Fanoušci série Thief měli v posledních měsících tohoto roku několik důvodů k upřímné radosti ze života. Nejdříve vyšla po několika letech vývoje 2.0 verze projektu The Dark Mod, který se snaží navázat na prvního Thiefa od Looking Glass s využitím enginu z Doom 3. Superlativy na kvalitu The Dark Mod se vrší ze všech stran a směrů, což platí i o počtu misí, s nimiž přichází komunita. Pavel se tedy jako zkušený virtuální zloděj chtěl přesvědčit, jestli všechen ten humbuk není uměle vytvořená konspirace.
Procedurálně generovaný obsah může být velká věc i pouhý experiment
Můj prokrastinační démon našel novou potravu. Táhne mě k ní téměř každou hodinu, jako kdybych byl na jeho vodítku. Jde o horkou jehlou spíchnutou ukázku z No Man's Sky. S očima zářícíma láskou zírám na její instagramovou barevnost a namísto Debutante od 65daysofstatic si pouštím hymnu browncoatů: „Burn the land and boil the sea, you can't take the sky from me.“
Odhalování malých velkých lidí ve střílečce FOC/US
V den, kdy celý svět oslavoval dvacetiny Doomu, se objevila zajímavá hříčka FOC/US, která si pohrává s konvencemi žánru a fotografickým viděním světa. Vaší jedinou zbraní je foťák s teleobjektivem, který dokáže odhalovat mikroskopické nájemníky jednoho pokoje. Jsou sice miniaturní, ale mají na srdci velké lidské obavy a prohry. Krčí se na klice, frustrovaně mlátí do klávesnice, sní o kariéře hudebníka na kytarovém pouzdru nebo bezvládně leží, neschopní pohybu, protože je porazil neúspěch.
SimCity je víc než jen hra pro zábavu
Nevím, jestli mě v dětství oslovily nějaké hry natolik, abych si podle nich volil povolání. Spíš by to bylo naopak. Hra o novináři, co má hluboko do kapsy a jeho denní rutina je o obvolávání potenciálních příjemců obsahu by mě od psaní o čemkoliv razantně odradila. Možná ještě tak Zak McKraken a jeho investigativní pátrání po mimozemském spiknutí.... i když ani to ne.
Jim Brown z Epic Games radí: kašlete na příběh!
Jakým způsobem funguje vyprávění příběhu a jakým způsobem by mohlo fungovat, to jsou dvě zásadně rozdílné věci. Ta první je více spjatá s tradičními postupy, které se využívají i v jiných médiích. Ta druhá má co dočinění s odvahou a ochotou pustit se na neprobádané území. Alespoň to tak tvrdil hlavní scénárista studia Epic Jim Brown na letošní Game Developers Conference. V přednášce, která se zabývala možnostmi vyprávění, si nebral servítky.
Dojmy z hraní Assassin's Creed IV - zábavný život námořníka
Devět mil a sedm pídí, čeká ještě před mou přídí, během plavby piju rum. Dobrá, ne zrovna rum, to dělají jen Včelí medvídci. Já během plavby piju kafe, svírám ovladač PlayStation 4 a vyděšeně pozoruji vlnu, která se rozhodla ukončit pouť mé lodi Jackdaw. Je to strhující souboj lidského vynálezu a živlu. Nejde o to, že v Assassin's Creed IV: Black Flag figuruje kocábka náram náram, ale o to, že námořní část zabírá podle slov vývojářů téměř polovinu hry a napíná plachty zábavy k prasknutí.
Child of Light přináší vrány, které básní a pijí rum
Profesionální deformace v praxi. „Child of Light vznikla na základě sto dvaceti stránkové básně,“ začal jeden z vývojářů prezentaci v Paříži. „Mluvíme o normostranách nebo stránkách ve Wordu?“, zajímal jsem se bez rozmýšlení. V hlavě se mi rozjela kalkulačka počtu znaků, slov a času nutného k napsání ve vztahu k blížící se uzávěrce. Mezititulky? Kurzívou psané názvy jiných titulů? Dáváme infoboxy? Přitom je to vlastně jedno. Onu báseň napsal Jeffrey Yohalem, scénárista Assassin's Creed: Brotherhood a Far Cry 3, a momentálně jeden ze šéfů vývoje Child of Light. Napsal jí proto, aby podle ní vytvořil poetickou hru.
Wasteland 2 aneb Jak fanoušci dělají hru
V současné době žije určitě pár stovek vývojářů a manažerů, kteří by chtěli být v kůži Briana Farga nebo se alespoň podívat na svět jeho očima. Zakladatel Interplay a obratný producent se v minulosti postaral o vydání her jako Planescape: Torment, Baldur's Gate nebo Fallout. V současnosti slaví úspěch s komunitně zafinancovaným pokračováním své první postapokalyptické hry Wasteland (1988), které představil na kolínském GamesComu.
XCOM: Enemy Within stojí mezi pokračováním a datadiskem
Dokud se za stodolou neobjevil emzácký mechtoid, bylo celkem jasné, že Sergej je králem bojiště. V hřmotném exoskeletu se posunoval mezi nepřáteli jako bůh pomsty, a když byl v úzkých, tak ho Agnes, zahalená clonou neviditelnosti, kryla odstřelovačkou ze střechy nejvyššího stavení. Na střechu vyskočila jedním skokem jako gumídek, zatímco řadoví pěšáci zajistili kůlnu na traktor i obytnou část, a takticky se posunovali k zelnému poli. Právě tam čekal mechtoid.
Phantom Doctrine - recenze
Největší výzva pro tvůrce her? Sladění všech systémů tak, aby ani jeden neoslaboval hratelnost nebo naopak nevytlačoval ostatní na okraj pozornosti. Na poli tahových strategií v tomto směru zvítězily třeba Invisible, Inc. nebo XCOM. Špiónská Phantom Doctrine od studia CreativeForge (tahovka s kovboji a démony Hard West) cílí na tu samou metu perfektní tahové hratelnosti. Na jednu stranu chce oslovit fanoušky XCOM posunováním figurek po bitevním poli a taktizováním na mapě světa, na straně druhé chce bábovičky studia Firaxis rozmetat. Využívá k tomu řadu dodatečných systémů a nápadů, které dělají z tahové studené války něco podivného - hybrida extrémně zábavné a nudné hratelnosti.
Ghost of a Tale - recenze
Po pěti letech od zafinancování na Indiegogo vystupuje trubadúr Tilo z Ghost of a Tale ze stínu early accessu do světla plnokrevných titulů. Přináší vypointované stealthové dobrodružství, ve kterém se prolínají žánrová klišé s neotřelou stavbou prostředí a dechberoucí prezentací. Nenechte se ale oklamat vizuálem. Tilo svými vousky, ušima a velkými kukadly pouze naznačuje, že je protagonistou jednoduché, pohádkové a roztomilé zábavy. Ve skutečnosti vás zavede hluboko do světa, kterým lomcuje rozklad, dekadence a nepěkná společenská krize – krysy jsou všude a myškám nejraději zasekávají halapartny do hlavy. Zvlášť, když jsou na útěku z hradního vězení.
Cinco Paus – recenze
Při hledání informací o Michaelu Broughovi jsem napůl očekával, že na mě vyskočí fotka člověka s okurkou místo nosu, chapadly v uších, a v očích že mu budou jako na orloji defilovat zástupci hmyzu, postavičky Walta Disneyho a karbanátky. To, že autor propracovaných a nadmíru nehezkých her vypadá zcela průměrně, mě nakonec překvapilo. Normální chlap. V časopise Wired to asi cítili podobně. "Ošklivé, prohnilé a brilantní hry Michaela Brougha," uvedli trefně roku 2013 článek o nezávislém novozélandském autorovi. Tehdy dělal Brough vlny hrami Vesper.5, Zaga -33 a Glitch Tank, dnes jich má na kontě pěkných pár desítek. Já se o něm dozvěděl až loni skrz tahovou strategii Imbroglio. Nyní vydal Cinco Paus. Splňuje, co se od Brougha očekává: Ošklivost a neproniknutelnost se v určitém momentu změní v jasnou a geniální vizi.
Thimbleweed Park - recenze
Slyšeli jste o studiu MMucasFlem Games? Já vím, že ne. Přitom na něj v adventuře Thimbleweed Park narážíte na každém rohu. MMucasFlem sem, MMucasFlem tam. Maskuje legendárního producenta point and click adventur od Lucasfilm Games, kde prožil programátor Ron Gilbert nejlepší roky své kariéry. Před nějakými třiceti lety vymyslel adventury jako Maniac Mansion a The Secret of Monkey Island, v jejichž stopách Thimbleweed Park důsledně kráčí. Gilbert přitom více jak 20 let žádnou adventuru neudělal. Namísto toho konzultoval cizí tituly (Penny Arcade Adventures) a příležitostně udělal hru jako Deathspank nebo The Cave. Nikdy nešlo o čistokrevné „klikací“ adventury. K tomuto žánru se vrací teprve nyní. Dobrá zpráva hned na začátek: nehledě na přestávku Gilbert svým adventuristům stále rozumí dokonale.
Diluvion - recenze
Steampunkové ponorky v postapo oceánu. Není moc jiných kombinací, které by instantně upoutaly moji pozornost v záplavě nových her. Když k tomu přihodíte marketingové hlášky „inspirováno Julesem Vernem“, „podmořské Dark Souls“ a „otevřený svět“, je jasné, že se hlubinami rozkmitaným songem Aqua z Archimedean Dynasty pohybuje něco ambiciózního a mohutného. Není to Moby Dick, je to Diluvion, výpravné ponorkové dobrodružství, které ale zběsilou honbu za nenaplněným snem místy připomíná. Není divu. Čtyřčlenné kalifornské studio Arachnid má zatím na kontě propiskou nakreslenou skákačku Ballpoint Universe, a na jejich nové hře se to podepsalo.
The Dwarves - recenze
Vynořili se z podzemí jako zlé a zlomyslné postavy. Malí lidé. Obávaní. Jejich sochy pak zdobily zahrady barokních zámků. Trpaslíci. Úsměvní. A když Tolkienův Bilbo vyrazil s partou malých zmatkářů s velkým srdcem zabít draka Šmaka, byl jejich obraz v moderní kultuře dokonán. Bojovní, hluční, moudří a srdeční lamželezové z důlních měst a jeskynních systémů, to jsou naši dnešní trpaslíci. Je těžké najít mezi jejich interpretacemi v knihách a filmech výrazné odchylky. Ty z The Dwarves vede do bitvy s temnými silami Tungdil Zlatoruký a jeho příběh sepsal v knize Trpaslíci německý spisovatel Markus Heitz.
Karma. Incarnation 1 - recenze
Že se ruské studio Auralab nechalo inspirovat tvorbou české Amanity, konkrétně Botaniculou, se nedá přehlédnout, ani kdyby vám před očima tancovaly všechny postavičky z mechu a kapradí. Karma. Incarnation 1 vystavuje na odiv osobitou výtvarnou stránku, pečlivě připravené animace a neskutečné výjevy, oblečené do vrstvy průhledného klikacího adventuření, aby se tomu dalo říkat hra. Jenže i přes veškerou snahu je to něco jiného. Jde o hravý spektákl pro všechny, kdo si koupili lístek na výlet do zákoutí cizí kreativity. Karma vás provede psychedelickým cirkusem, který je vlastně jedním velkým barevným a zvučícím interaktivním artefaktem.
Candle - recenze
Candle od španělského studia Teku na první pohled působí jako typická hra "z Kickstarteru". Vizuálně výrazné zpracování doprovází spíše průměrná hratelnost, na níž se projeví tvůrčí nezkušenost autorů. Candle naštěstí patří do jiné ligy. Vodovkami ručně malovaná hopsací adventura nešetří napínavými situacemi a hádankami, ale především baví.
Caravan - recenze
Exupéry. John Cale. Orient. Sešity s dobrodružnou literaturou. Hedvábná stezka. Štěkající psi. To jsou asociace, které mi naskáčou po vyslovení slova karavana. Videohra mezi ně nepatří. Přitom skupina velbloudů a lidí uprostřed pouště jako by přímo volala po zpracování do hororu, survival, adventury nebo strategie. Zprůměrovat to vše dohromady napadlo německé studio It Matters Games, které má za sebou tituly DogHotel, My Dolphin Show nebo Salmon Race pro mobilní platformy. V PC debutu Caravan se zaměřuje na svízelný život vůdce karavany v džiny obydlených pouštích Arabského poloostrova.
Space Rangers: Quest - recenze
Co mají společného hry Zork. Pomsta šíleného ataristy. Gateway. Belegost? No přeci text! Příběh vyprávějí v odstavcích s minimálním nebo nulovým grafickým doprovodem. Proto se jim říká interaktivní fikce, textovky nebo gamebooky. I když s námi jsou už od 70. let minulého století, nepatří do starého železa. Právě naopak. Lidí, kteří jednou rukou přísahají na písmenka a příběhy, a v druhé drží mobil, neustále přibývá. Zbožňují hry jako 80 Days, A Dark Room, LifeLine, Out There nebo Sorcery! A nedávno se do řady těchto her postavil i titul Space Rangers: Quest.
