Deus Ex: Human Revolution - videorecenze
Jak funguje neortodoxní systém krytí v praxi? Nejsou útoky na jedno tlačítko příliš...
Borderlands 2 - dojmy z GC 2011
Co není rozlámané, neopravuj, ale když je to lehce nakřáplé, tak proč nesáhout do součástek a tuhle nedotáhnout, tamtu nenaolejovat? Nenaolejujeme-li se sami, namaže nám sice ne olej, ale med kolem huby marketing: prý neseme lví podíl úspěchu prvních Borderlands, hlaholilo se na uvítanou v rámci oficiálního představení druhého dílu. Nejen my – hráči, ale především my – herní novináři. Náš Gamescom nám rozuměl, hlásili tvůrci a vázali úspěch jedničky na pozitivní přijetí právě před několika lety v Kolíně.
Dishonored – ambiciózní mix odkrývá tvář
Prezentace na herních výstavách doprovází kolorit dohadů, jestli to, co jsme zrovna viděli, byl jen dopředu sejmutý záznam nebo naživo odehraná – byť virtuální – realita. Firmy jdou dokonce ve výjimečných případech tak daleko, že nechají do místnosti postavit počítač / konzoli, za něj posadit svého člověka / opici a živé hraní markýrovat. Tentokrát ale veškeré pochyby rozsekl příchod Raphaëla Colantonia, který se po skončení prezentace vyptával svého kumpána Harveyho Smithe na její průběh. Ona se totiž rozkošně vymkla z rukou a vlastně nám tím odkryla systémy předváděné hry víc, než sebelíp secvičené divadlo.
Krize v EVE Online zažehnána - mír dostal šanci
Dopadlo to dobře, vzali se, jak se zpívá v jedné písničce. Nebo možná ne přímo „vzali“, ale rozhodně podepsali pakt o neútočení. Kdo s kým? Hráči EVE Online s islandskou firmou CCP, která hru vyvíjí a provozuje. Krize, do které se EVE dostala po uspěchaném a nejasně definovaném zavedení mikroplateb a následné, zbytečně hysterické, reakci komunity, neměla v online světech obdoby. Různé petice a virtuální protesty jsou sice na nesmlouvavé PC scéně celkem běžnou záležitostí, ale byla to právě otevřená struktura celé EVE, která umožnila hráčům vyjádřit svůj nesouhlas velmi aktivně.
BioShock Infinite bude hra o tisíci patrech
Brzo to budou čtyři roky, co jsem si v recenzi prvního BioShocku vypomohl s odkazem na Dům o tisíci patrech Jana Weisse. Kdybych tehdy tušil, čeho dalšího se v rámci názvu BioShock dočkáme, schoval bych si ten příměr právě pro Infinite. V tomhle ne-pokračování je totiž styčných ploch zase o něco víc: hlavním hrdinou soukromý detektiv, vězněná “princezna” Elizabeth a především, jak nám v Los Angeles prozradily záběry, které brzy uvidíte i vy (nejspíše tento pátek), horečnatá realita, ze které teprve čas ukáže, jestli se půjde probudit.
Duke Nukem Forever - videorecenze
Zatímco před čtrnácti lety sklízel Duke celoplošnou slávu, jeho...
Rozhovor s šéfem vývoje Deus Ex 3 o hře a dalších plánech
Do vydání Deus Ex: Human Revolution zbývají pouhé dva měsíce, a tak jsme příležitosti...
The Elder Scrolls V: Skyrim - první dojmy
Dokáže si dlouholetý fanoušek zachovat kritický odstup od své milované série? Tuhle otázku jsem zvažoval vycentrován v první řadě před plátnem, kde viselo logo Skyrim a čekalo na moment, kdy Todd Howard stiskne příslušné tlačítko na gamepadu. Moje patnáctileté já by se asi divilo, kdybych mu z budoucnosti přiletěl vykládat, jak v devětadvaceti uvidí jednoho z designérů Daggerfallu hrát pátý díl Elder Scrolls bez použití klávesnice a myši. Doba se stihla proměnit, ale Howard neopouští stezky, vytyčené svou vášní k virtuálním životům v neskutečných světech. Hned zkraje obsáhlé ukázky předvádí hru z pohledu kamery za hrdinovými zády, ale vzápětí přepíná zpátky do pohledu z očí, kterému osobně dává přednost. Aby taky ne, když měl pod palcem vývoj legendy, ustanovující rozhlížení myší – Terminator: Future Shock. Howard se rozhlíží po lese, který vypadá přirozeně, ale pro absenci grafických šminek typu vyhlazování nepůsobí jako zázrak, jen poctivě odvedené řemeslo.
Zaklínač 2 - videorecenze
Pokud vám nestačilo přes osm tisíc znaků textové recenze, nebo si jen chcete doplnit celkový...
Operation Flashpoint: Red River - videorecenze
Pohled redakčního militaristy Dana jste si mohli přečíst v textové recenzi, ale vzápětí...
Call of Duty: WWII - recenze
„Válka, k čemu je dobrá?“ zpíval Edwin Starr v klasice od The Temptations. K válečným hrám, můžeme si odpovědět z bezpečí monitoru, odkud nevychlístnou ani sebevětší cákance krve. Nový díl nekonečné série Call of Duty jich nabízí celé galony, ale zůstává jednou velkou válečnou fantazií, kde nepřítele kosíte po tuctech, zatímco kolem vás létají kusy budov, vlaků nebo také spolubojovníků.
Take On Mars - recenze
Potřebujete navrátit důvěru v lidstvo? Pusťte si záznam přistání sondy Curiosity na Marsu. Pět let staré video má pořád svou sílu, mimo jiné i proto, že jde stále o neuvěřitelný úspěch – úspěch, ve kterém se sbíhá tolik lidských kvalit od inženýrského důvtipu po čirou vášeň pro dobývání vesmíru a posouvání hranic možného. Přistát na Marsu s rekordně těžkým robotickým vozidlem byl úkol na hranici našich technologických možností, a když k Zemi dorazily telemetrické údaje, potvrzující jeho splnění, v řídícím středisku propukla bezbřehá radost.
Franchise Hockey Manager 3 - recenze
Dívám se na čerstvý sestřih zápasu Detroit – Montreal a končí skoro dřív, než dopíšu tuhle větu. Jedna nula pro Red Wings? No tak kde to jsme. Klidně mě nařkněte, že patřím do starého železa, ale hokejové skóre má dát v součtu dvouciferné číslo. Když jsem ve Franchise Hockey Manager 3 s Montrealem udolal Boston 7-6, srdéčko mi plesalo nejenom proto, že jsme porazili nenáviděného rivala.
Wheels of Aurelia - recenze
Už nevím, která státní instituce to byla, ale nedávno se na sociálních sítích chlubila revitalizovanou polní cestou. Rozkošná venkovská promenáda, vybízející k podzimní procházce, dostala chodník z dlažek a betonový lem. Cesty do pekla jsou dlážděny dobrými úmysly, napadlo mě okamžitě, a napadlo mě to podruhé za poslední měsíc, protože totéž jsem si říkal během cestování s Wheels of Aurelia.
Cossacks 3 - recenze
Naše schopnost romantizovat si válku je svým způsobem obdivuhodná. Mám za to, že antropologové příštích tisíciletí budou považovat člověka ozbrojeného za podobně zvířecké stvoření, za jaké v současnosti považujeme neandrtálce. Válka, ať už v libovolných uniformách, je všechno, jenom ne poetická – tak snad proto z ní tu romantiku a poezii ochotně křešeme, aby vyvážila pach na bojišti tlejících těl.
Dishonored 2 - recenze
Stojím na okraji útesu olizovaného vlnami. Moře je za rozbřesku líné, u obzoru se plouží velrybářská loď, a když otočím hlavu doleva, vidím Karnacu, přístav ve stínu hory, připomínající dvojici žraločích ploutví. Dnes jsem ale žralokem já a kořistí se má stát zpupný vévoda – jeden ze spiklenců, kteří připravili mladou císařovnu Emily Kaldwin o trůn. Dívám se k městu z ostrova, na němž se rozkládá vévodovo opulentní sídlo. Patnáct hodin nazpátek jsem od lázní Addermire pozoroval postupující bouřkovou frontu a patnáct let nazpátek to byly šedivé mraky od majáku na Markhamově ostrově z Metal Age. Jedna dlouhá, šedivá nit, natažená od druhého Thiefa k druhému Dishonored.
Dark Train - recenze
Jsou hry, které trčí. Vypadají jinak, předvádějí se jinak a nelze je snadno oblepit nálepkami, tak po nich metneme tu nejbližší možnou a řekneme prostě, že jsou divné. A protože naše opičí mozky fungují, jak fungují, divné máme automaticky za podezřelé, ba až nebezpečné. Jediným nebezpečím Dark Train je však skutečnost, že nastavuje tuzemské herní scéně laťku do výšky, kam se neodpíchnete pouhým nastudováním manuálu k Unity a naposloucháním přednášek z GDS. Je příhodné, že hra, do které nateklo ohromné množství tvůrčí lásky, začíná oživením srdce.
RIVE - recenze
Promiňte, měli byste chvilku promluvit si o našem pánu, Ježíši Kristu? Fajn, pojďme probrat rovnou celou Svatou Trojici. Co se stříleček ze žánru shoot 'em up týče, přísahám na Xenon II, R-Type a Banshee, nebo možná spíš příbuznou 1943, v jejíž automatové verzi jsem utopil kapesného, až ani na Pedra nezbylo. S vírou je vždycky mrzení! Taky se mi nikdy nelíbila Jets'n'Guns, a pokud za nejlepší shmup všech dob považujete Raptora, lze konstatovat, že vaši rodiče selhali. Dvacetkrát otčenáš, vykoupat v Ikaruze a namísto večerníčku Jamestown. Dobrý shmup, ať už pospíchá zleva doprava nebo zdola nahoru, potřebuje švih, potřebuje styl a potřebuje člověku vymáchat ústa v bahně, kam ho srazí nejpozději druhým bossem. RIVE má tenhle seznam poctivě odfajfkovaný a pod kapotou ukrývá překvapení: není to shmup.
The Banner Saga 2 - recenze
Jedno slovo: rozpolcenost! A nebojte, hned přibudou další. V Banner Saga neexistují jednoduché odpovědi, přestože se i druhý díl severskou mytologií inspirované strategie s oblibou láme vedví. Ostatně, vstupujete do něj tam, kde jednička tragicky vrcholila – smrtí jedné z ústředních postav. Od rozhodnutí, které k ní vedlo, se odvíjí další vyprávění. Tažení lidí a varlů, rohatých obrů, je i po smrti obávaného Bellowera spíše úprkem. Z východu se na západ valí hordy tzv. „dredge“, nemluvných kamenných nepřátel, které však žene něco ještě daleko děsivějšího. Jaké tajemství ukrývá náklad na povozu, vláčeném vaší karavanou, a jaké látači, kteří jeho dopravou zaúkolovali klan Havranů?
