Magii si totiž Howard schovává na později, respektive nám skutečné kouzlo Skyrimu odhaluje velmi pozvolna a systematicky. Předvede základy šermu a odrážení útoků pomocí štítu. Zdůrazňuje možnost obtěžkat ruce libovolnou kombinací zbraní a – teď přetočíme dopředu – hluboko pod zemí pošle z kouzelnické hole líný iceball, osvětlující stěny jeskyně, zatímco v druhé ruce třímá krátký meč. Po celou dobu samozřejmě platí dogma Elder Scrolls: hrdina se zlepšuje v činnostech, které provozuje. Howardův rek je na čtyřiatřicáté úrovni (a proto mu většina nepřátel nečiní větší problémy) a pravidelně mu doskakují čísla k jednotlivým schopnostem. Oběma rukama současně (aby znásobil účinek) sešle ozdravné kouzlo a cink, Restoration je zase o chlup výš.
Dole v dole
Jádro hry drží čtyři měsíce před ohlášeným vydáním pohromadě. Nic rozbitého nevykazuje ani nedaleká dřevorubecká osada, kde vesničané opracovávají dřevo na pile a kovář s hrdinou zapřede neformální rozhovor, během kterého plynule pokračuje v práci. Není tu nikterak zalidněno, ale iluze místa, které cvrčí vlastním životem nezávisle na vaší přítomnosti, je v rámci série zcela nesrovnatelná. Kamera skáče zpátky do third-person, protože Howard nasedá na koně a vyráží do hor. A tady se začíná tajit dech: stezka se klikatí podél skal a čím výš se s hrdinou dostáváme, spustí se sníh a postupně přejde do solidní vánice, ve které se směr cesty ztrácí. To všechno s jedním nebo dvěma škobrtnutími a jinak zcela plynule. Pokud někomu uprostřed lesa připadalo, že sleduje jenom pohlednější variaci na Gothic nebo Two Worlds, hory (a drak, který číhá u kamenného chrámu) to z něj rychle vyženou.
zdroj: Archiv
Howarda drak zahání do útrob kobky, o které už byla řeč. Slovo dostává inventář, který je jedním slovem fantastický. Pokud se v RPG s oblibou kocháte vybavením svých hrdinů a hrdinek, Skyrim bude vaše nirvána. Od nejobyčejnější byliny po nejvzácnější brnění je tu všechno nádherně vymodelováno a hráč může předměty a vybavení ve svém batohu libovolně otáčet. Nejde přitom o samoúčelnou estetickou prkotinu, ale plnohodnotnou součást hry. Howard získá zlatý dráp, který má posloužit jako klíč ke dveřím do hlubších pater kobky. Ty ale navíc stráží mechanická hádanka, postavená na správné kombinaci zvířecích symbolů. Howard otáčí drápem a odhaluje trojici sov na jeho zadní straně. Profit.
Bouře na obzoru
Rozsáhlá a uvěřitelně působící podzemní prostory mají být jen jedněmi ze zhruba stopadesátky ručně vyrobených dungeonů ve hře. Ono se ve Skyrimu vůbec s oblibou počítá přes sto. Venku obrátíte hlavu k obloze a v souhvězdích najdete zhruba tři stovky hvězd, z nichž každá představuje individuální perk. Na zjednodušování se tu nehraje ani omylem a kdo tvrdí opak, lže si do kapsy. Howard jen letmo zmiňuje možnost vařit a opékat potraviny (které pak lépe zasytí), prolistuje jeden díl životopisu královny Barenziah (pochopitelně v rámci trojrozměrného inventáře) a hlavně konečně načíná systém dračí řeči, skrze kterou kolem sebe hrdina metá ty nejsilnější kouzla.
Představili jste si kruh ohně nebo ledovou stěnu? Zapomeňte. „Nejsilnější kouzla“ jsou ve Skyrimu docela jiná liga. Střih do bitvy s drakem, který spontánně zaútočil na skupinu obrů, pasoucích mamuty (vítejte na severu). Hrdina vybíhá schody polorozpadlé věže a Howard jeho ústy křičí kombinaci, kterou si odemkl získáním nového dračího slova z hrobky v jeskyni. Drak krouží okolo a za ním se rozkládají kilometry tundry, táhnoucí se až ke vzdálenému obzoru. Náhle obloha potemní a zatáhne se deštěm nacucanými mraky. Reproduktory v místnosti burácí, zabrat dostává hlavně subwoofer. Z oblohy šlehne blesk a za ním další, které sestřelí draka na zem. Hrdina pospíchá draka dorazit hrozivou sekerou.
Skyrim lze – i takhle letmo z dvacetiminutové prezentace – obdivovat hned pro několik jeho vlastností, ale jakkoliv jsem si liboval z povědomých i nových funkcí, největší radost mi udělal pohled, který nesměřoval na promítací plátno. Když jsem otočil hlavu doprava, viděl jsem člověka, který je ponořený do krajiny Skyrimu a zapomíná, že je tu s ním třicítka novinářů. Todd Howard hrál svou hru ten den už poněkolikáté, ale z jeho tváře nebylo obtížné vyčíst, že si dál plní sen o životě v neskutečném světě.
