The Banner Saga 2 - recenze
7/10
zdroj: Archiv

The Banner Saga 2 - recenze

Datum vydání:
19. dubna 2016
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

20. 4. 2016 20:00 | Recenze | autor: Lukáš Grygar |

Jedno slovo: rozpolcenost! A nebojte, hned přibudou další. V Banner Saga neexistují jednoduché odpovědi, přestože se i druhý díl severskou mytologií inspirované strategie s oblibou láme vedví. Ostatně, vstupujete do něj tam, kde jednička tragicky vrcholila – smrtí jedné z ústředních postav. Od rozhodnutí, které k ní vedlo, se odvíjí další vyprávění. Tažení lidí a varlů, rohatých obrů, je i po smrti obávaného Bellowera spíše úprkem. Z východu se na západ valí hordy tzv. „dredge“, nemluvných kamenných nepřátel, které však žene něco ještě daleko děsivějšího. Jaké tajemství ukrývá náklad na povozu, vláčeném vaší karavanou, a jaké látači, kteří jeho dopravou zaúkolovali klan Havranů?

Látači, Havrani, dredge, varlové... není divu, že ve jménu hry naleznete slovo SÁGA. Už v prvním dílu bylo obtížné se zorientovat, protože vás do ledové vody skandinávsky znějících jmen a propletených vztahů lidí a dalších národů, obývajících rozlehlou mapu, hodil bez otálení s expozicí. The Banner Saga 2 je v tomhle ohledu ještě náročnější: shrnutí v úvodním menu je velice letmé a dál už se počítá s tím, že si pamatujete, jak dopadlo obléhání Einartoftu, a jakou vizi měla v páté kapitole Juno.

Na tahu

„Počítá se s tím“ naštěstí neznamená, že by vás hra zkoušela ze svého dějepisu. Pořád se bavíme o strategii, střídající putování a správu karavany s tahovými souboji na čtverečkovaných bojištích. Obě fáze hry se živí navzájem a úspěch či zmar v jedné z nich se citelně odrazí v té druhé. Zatímco na mapě s karavanou absolvujete různá náhodná setkání a dramatické situace, ve kterých se musíte rozhodovat často zcela instinktivně, bojiště má pravidla jasně daná. Tah za tahem ze sebe zúčastněné postavy osekávají a ostřelují dvě statistiky – zbroj a sílu – a poražený bitvy nemusí být nutně poraženým války.

Principy, nastolené prvním dílem, zůstaly bez zásadní změny a tedy i pevné v rohovinových kramflecích. Specializace a schopnosti jednotlivých hrdinů dovolují obstojnou míru taktizování, ale klíčem k úspěchu zůstává rozvaha, jak se do konkrétních nepřátel pustit. Zbroj odrazí útoky na sílu, ale co když se zrovna v tomhle kole vyplatí vpadnout do zad ozbrojenému nepříteli, který by v tom dalším vzal po hlavě důležitou postavu silou neslučitelnou se životem?

zdroj: Archiv

Binární rozhodování je nově čeřeno nástupem jednotek, pohybujících se i po útoku, a také větším důrazem na všemožná posílení. Například látači mohou sesílat na volné čtverce runy, posilující kohokoli, kdo po nich přeběhne. Specifické uplatnění najde rezidentní básník vaší karavany, zvyšující útok konkrétní postavy úměrně k tomu, o kolik silnější je protivník, na kterého postava útočí.

Když nové hrdiny a jejich schopnosti promícháte s tím, co už hra uměla předtím, dostáváte souboje, které jsou pestřejší než v jedničce. Ne všechny jsou ale zábavnější, respektive ne vždy v nich tempo šlape podobně, jako třeba v důkladně promazaném XCOMu. Nedokážu určit přesný důvod, ale zatímco do některých bitev jsem se těšil, do jiných jsem se musel vyloženě nutit. Mám ale jednoho podezřelého - vyprávění.

Cestou necestou

Bitevní složku nelze oddělit od zhruba sedmihodinové poutě, podstoupené tentokrát s karavanou lidí a později také karavanou varlů, která se od té původní oddělí a děj mezi oběma výpravami alternuje. Jeho vrcholná místa patří mezi to nejlepší, co jsem ve fantasy zažil: okouzlující zpracování se spolu s kongeniální hudbou Austina Wintoryho stává oknem do jiného světa, kde vám na jeho obyvatelích a zákonitostech skutečně záleží, a kde mají rozhodnutí osudovou váhu. Jenže pak přicházejí momenty, kdy scénář nepochopitelně poleví nebo odskočí dál, než by bylo záhodno. Jedna konkrétní scéna mi dokonce přišla, jako když promítač v kině zapomene vložit navazující díl filmu a nechá diváka dumat, jestli byli tvůrci až takhle avantgardní záměrně.

Divím se i proto, že jiné scény gradují způsobem, který by jim mohla závidět většina herní fantasy. Zdejší svět, pohlcovaný tajemnou nicotou, se s uprchlíky před jejím chřtánem mazlí ještě míň než internetoví národovci. Lidé umírají, varlové vymírají, národu kentaurů, který se tentokrát předvede v plné lichokopytnické parádě, docházejí pastviny a vy? Navigujete přeživší, sdružené pod svým praporem, jak vám to nejlíp dovolí svědomí i okolnosti.

Drama a utrpení je místy opět skoro hmatatelné a vazby k hrdinům si buď (po zkušenosti z prvního dílu) utužíte, nebo záhy vybudujete. I ti noví jsou skvělí, v čele se štítonoškou Folkou, která se vymyká stereotypu valkýry. Řada mezilidských, případně mezirasových etud po cestě nabízí okamžiky, kdy by člověk sahal po hodnocení z nejvyšších.

Pokračování příště

Tak daleko ale druhá Banner Saga nedosáhne už proto, že je teprve prostředním dílem trilogie a vrcholí sice obstojným, ale uspěchaným finále. Opět jsme u promítače, vynechávajícího cívky, ale také u scénáristy, odkládajícího úkoly po abramsovsku na později. A to se naneštěstí týká i programové stránky, kdy tvůrci opět nedotáhli softwarové šrouby tak, jak by si precizní audiovizuální stránka zasloužila.

Některé kiksy lze v opojném kontextu prominout: že vám jeden z táborů nabízí trénink s postavami, které už v karavaně dávno nejsou, popíchne spíš pedanty. Ale konkrétní výpadky umělé inteligence či nepřehlednost novými schopnostmi zahuštěného bojiště, ty trápí citelně – a berou výsledné hodnocení zostra do slabin.

V úvodu zmiňovaná rozpolcenost se tedy týká stavu, ve kterém jsou lapeni nejenom hrdinové pohlcující ságy, ale také člověk, který v rámci jejich boje o přežití neunikne šarvátkám se samotnou hrou.

Verdikt:

Velkolepé a velkolepě zpracované putování dosáhlo s několika scenáristickými škobrtnutími svého středu. Až se o něj postarají opravné patche, zařadí se do herní Valhally. Zatím však postává před branami.

Nejnovější články