Dávám si ji už poněkolikáté, tentokrát jako lék na kocovinu z Take On Mars. Do léta budované hry jsem vlezl až s jejím oficiálním vydáním a naivně čekal produkt, který bude třeba i neotesaný, ale hotový. S hlavou a patou. Hlavu tahle simulace marsovského průzkumu má, ale na patách vrávorá, padá a končí omráčená podobně jako můj kosmonautský geroj po prvním výskoku v tréninkové misi ještě na Zemi.

Vážně. Zapínám pokorně trénink, v kůži kosmonauta ve výcviku poprvé tisknu W, A, S, D, ale když mám vyzkoušet mezerník, tedy skok, kosmonaut povyskočí a rázem je z nějakého neznámého důvodu na zemi a v bezvědomí. Nejsem si jistý, jestli je rozumné posílat někoho takového do vesmíru... 

Kolonie a katatonie

Ten důvod ale ve skutečnosti není zase tak neznámý. Jakkoli Take On Mars frčí na odlišném enginu než vlajková hra stejného studia, vojenská simulace ArmA, fyzikální brikule umí velice podobné – a podobně otravné. Tady navíc představují spíš špičku ledovce, do kterého bude váš entuziasmus pro průzkum rudé planety na každém rohu bourat. Někdy i doslova.

Take On Mars přitom hýří ambicemi. Od původní simulace robotických misí se hra postupně rozrostla i na mise kosmonautické, kam spadá nejenom brázdění marsovského povrchu v různých typech vozítek, ale také budování a správa základen. To vše navrch v podání výsostně autentickém, respektive co možná nejbližším případné budoucí realitě, až se na ten Mars dokopeme i my, lidé. V ideálním světě už taková doba přešlapuje za dveřmi a v neméně ideálním světě se Take On Mars daří sedět hned na několika židlích a všechno mít plně pod kontrolou.

Žel, svět skutečný je daleko nesmlouvavější. Zatímco sny o kolonizaci našeho vesmírného souseda budou muset počkat nejspíš sto a více let, na Marsu v podání Bohemia Interactive se sen o poutavé a vědecky akurátní simulaci rozplývá s každou další chybou, na kterou narazíte. Tou kapitální zůstává nespolehlivá a nevypočitatelná fyzika, ale hru zároveň trápí těžkopádné uživatelské rozhraní, zbytečně překombinované ovládání některých prvků a také neúměrně natahované tempo většiny akcí. Jasně, člověk je ve vesmíru tvorem výsostně neobratným, a i ty stroje, které za sebe posílá, neoplývají rychlostí a hbitostí, jenomže: když vás hra namísto průzkumu nutí zírat do pomalu se naplňujících ukazatelů, je to všechno, jenom ne vesmírné.

Vláčná zábava by sama o sobě nevadila, protože může vést za správných okolností k zážitkům vyloženě meditativním, ale tady vás u většiny úkonů čeká jen nuda, nuda a zase nuda. Obzvlášť všelijaké získávání a přečerpávání surovin mi evokovalo spíš rutinu dělníka ve šroubárně než posouvání kosmických hranic. Já vím, že je extrémně těžké najít balanc mezi realismem, kdy pitomé utažení jednoho ventilu může údržbářům Mezinárodní vesmírné stanice trvat dlouhé minuty, a herní náplní, která vám nenavodí katatonické stavy, ale stejně tak vím, že Take On Mars tenhle balanc jednoduše netrefila.

Zemiaky = Marsiaky

Za zlé to mám směru, kterým se hra vydala ve snaze chytit módu herních survivalů. Původně „vědečtější“ ražení muselo couvnout před získáváním surovin a konstrukcí základen a celá tahle rovina je tu opravdu za trest. Skvěle je to vidět při hře hlavní kampaně, jejíž první část se týká dobývání Marsu čistě pomocí sond a vozítek a jde o zdaleka nejzábavnější nebo lépe řečeno nejucelenější a také nejzenovější součást Take On Mars.

I tady se nevyhnete monotónnosti, dané nejenom marsovskou pustinou, ale především opakováním totožných úkolů – v podstatě takovým vědeckým grindováním. Přesto si prozkoumávání cizí planety očima kamer a různých přístrojů na palubách vámi sestrojených sond drží specifické kouzlo i poutavou míru realismu.

zdroj: Archiv

Když se ale kampaň přehoupne do druhé, pilotované fáze, jakákoli dosavadní radost se vytrácí. Z boje s nepřátelským prostředím je boj s nepřátelským enginem a prostředím tak možná uživatelským. Zdánlivě pestré činnosti se v praxi omezují na zírání do ukazatelů a neobratnou manipulaci s objekty i vybavením. A konečně realismus to schytává ve chvíli, kdy dostanete k ruce 3D tiskárny na hony vzdálené možnostem jejich opravdových sestřiček.

Ve skafandru prostě hra není ve své kůži a nic na tom nezmění ani konkrétní scénáře inspirované například oblíbenou knihou Marťan. Pravda, já umíral nudou i u jejího filmového zpracování, takže mám možná hluboko v srdci nějaký skrytý předsudek vůči kosmonautům, pěstujícím na Marsu brambory, ale jinak nad tamními panoramaty spolehlivě „áchám“ a snímek západu slunce, pořízený vozítkem Spirit, mě spolehlivě dojímá pokaždé, když o něj na internetu zavadím.

Kam dál

Právě to mě na Take On Mars mrzí zdaleka nejvíc. Měl bych být ideální cílová skupina, ale přes veškerou snahu se do hry vcítit a najít důvody, proč její těžkopádnost a nedopečenost omluvit, jsem po většinu času zažíval buď nudu, nebo ještě hůře frustraci. Budiž, řadu ostrých hran a dílčích problémů tu lze obrousit a umenšit skrze mody, pro které je engine jako stvořený a modderská scéna to do určité míry odráží. Ale ani vytrvalostí obrněná komunita tu není samospásná a jakkoli bych rád věřil, že v Bohemia Interactive nad takhle unikátním projektem nezlámou hůl, zkušenost s novodobým Carrier Command je... bolestná.

Přemýšlím, komu Take On Mars v aktuálním stavu doporučit. Snad jako výukový program pro seznámení laiků se způsoby, jakými se dozvídáme víc o našem planetárním sousedovi? Nebo spíš hardcore fanouškům vesmírných simulací, kteří už dnes nenajdou trpělivost na legendárně obtížnou strategii Buzz Aldrin‘s Race Into Space? Obávám se, že o kosmonautice jako takové se dozvíte daleko víc z Kerbal Space Program a od zábavného přežívání v nebezpečném kosmu jsou tu The Solus Project nebo Adr1ft.

Virtuální Mars sice zůstává sám o sobě solidním tahákem, ale podobně jako ten skutečný zřejmě vyžaduje schopnosti blížící se zázraku. A ten se v případě Take On Mars naneštěstí nekoná.