Spelunky - recenze PC verze
Spelunky je jako bludná kometa. Létala okolo několik dlouhých let a vůbec jsem si jí nevšiml. Přátelé hráli freewarovou verzi, zatímco jsem se upínal k nějaké MMORPG hře a netušil, že se v okolí dějí i jiné a zábavné věci.
The Swapper - recenze
Tolikrát v životě si člověk přeje být na více místech zároveň! Třeba matka, které při vaření křičí na dítě. Nebo penzista mezi slevovými koši. A co třeba Jirka Luňák v zápase o postup do kraje? Zajímavé je, že stejná touha se projevuje i ve hrách. Především v těch, které jsou založeny na pohybové logice.
Shelter - recenze
Smrt třetího jezevčátka v pařátech orla byla jako injekce vzteku a agrese. Jako rudý prapor před býkem. Jako být svědkem vyvraždění vlastní rodiny. Jako pád přítele do propasti. Proč mi to děláš, chtěl jsem zařvat do nebe a obviňujícím prstem ukázat na stvořitele. Namísto toho jsem udělal „ňaf“ a zahopkoval do bezpečí vysoké trávy se dvěma zbývajícími jezevčátky.
Gone Home - recenze
V prvním odstavci upneme Gone Home do svěráku faktických informací, aby následné popisování nepopsatelného nebylo pomíjivé jako letní vánek. Mladé studio Fullbright zatím neudělalo ani jednu hru. Fakt. Mezi čtveřicí členů najdeme vývojáře BioShock Infinite a DLC Minerva’s Den pro BioShock 2. Fakt. Společně s Dear Esther jde o hry určující směřování Gone Home. Fakt.
Humans Must Answer – recenze
Lidé se musí zodpovídat za hříchy, které napáchali ve Žloutkovém sektoru, vojíne kohoute/slepice! Vezměte si naši Serenity se zobákem, ověste ji kanóny a pořádně těm neopeřencům vysvětlete, zač je u nás zob! A zapomeňte na pomluvy, že slepice neumí lítat – ve stíhačce letící zleva doprava a neúnavně chrlící proudy olova se totiž budete muset cítit jako doma v kurníku A když ne, bude z vás během několika sekund slepičí separát vhodný tak maximálně do salámu tradiční nekvality.
Ittle Dew - recenze
Ittle Dew slibovalo roztomilou grafiku, spoustu humoru a hlavně hodně zábavy při hledání cesty dál skrz velký labyrint, což zahrnuje především mlácení potvor a řešení hádanek. A to vše v perspektivě 2D akční adventury. Sliby to jsou hezké, a proto jsem si u hry už při prvotním oznámení udělal mentální poznámku, že si ji chci zahrát. Poučení zní – občas je lepší se netěšit.
Rogue Legacy - recenze
Někdo kdysi řekl, že smrtí nic nekončí a měl pravdu. Právě smrtí vše začíná. Rogue Legacy je bezesporu nejlepší hrou letního kvartálu. Je to překvapení, které udeřilo jako hrom a dostane vás na kolena úchvatnými lokacemi, složitostí a bizarním poselstvím: Příbuzenstvo se vždycky hodí. Představte si, že jste rytířem. Musíte vyrazit na dobrodružnou výpravu a porazit temného nepřítele, který vás samozřejmě chce zničit. Co uděláte?
Shadowrun Returns - recenze
Každý národ se modlí, aby byl mír uzavřen raději před válkou než po ní, ale většinou to nevyjde. Ani v naší blízké budoucnosti prý nebudeme chytřejší. Počítá s tím scénář k Shadowrun Returns a jeho autor Jordan Weisman, jinak designérská legenda. Na jeho velký tvůrčí návrat se vyplatilo čekat. Nový Shadowrun je temný, syrový a postapokalyptický. Tak ho máme rádi.
Legends of Dawn - recenze
Chorvati vstoupili do letní turistické sezóny skutečně ve velkém. Hned na začátku července se stali členy Evropské unie a krátce poté nezávislí vývojáři ze studia Dreamatrix dokončili a vydali diablovské RPG Legends od Dawn. První rozhodnutí je nevratné a už jej nic nezmění, k druhému naštěstí existují updaty a záplaty, které mohou hru vylepšit. A že těch updatů bude třeba!
Papo & Yo - recenze
Existuje celá řada způsobů, jak se postavit k obtížným životním momentům. Například zády. V tu chvíli na démony minulosti nevidíte, tudíž zdánlivě neexistují a nemůžou vás trápit – až na ten neodbytný pocit, že vás někdo sleduje, že za vámi číhá a chystá se udeřit. Právě takhle nakládal Vander Caballero se vzpomínkami na svého zesnulého otce: alkoholika, který s každým výbuchem vzteku tyranizoval celou rodinu a nejspíš měl na triku i špínu, o které jeho syn ještě není připraven mluvit.
Knights of Pen and Paper + 1 Edition - recenze
„Pojďte, pane, budeme si hrát!“
Gunpoint - recenze
Nad hlavní třídou se smráklo a déšť začal hrát na střechy. Tohle je večer jako stvořený pro jednoho muže, jeden televizní program a čtyři příjemně vyhřáté cihlové zdi činžáku. Nestěžuju si. Jako bych ale věděl, že tenhle večer klidně neskončí. Kožené křeslo mě najednou strašně pálí do zad a chystám se odejít. Prostě tuším, že brzy nastane chvíle, kdy budu muset zbavit svět dalšího lumpa.
Dark Quest - recenze
„Jděte do podzemí a zabijte všechny nestvůry, které ohrožují naší vesnici,“ praví muž na náměstí středověké vesnice. Ví, co říká a především je starý a moudrý. Poslechnete ho, sejdete do labyrintu, patnáct minut bojujete o holý život, vrátíte se s kapsami plnými zlata a s nepřátelskými trofejemi na opascích. Namísto slov díků uslyšíte: „Jděte do podzemí a zabijte všechny nestvůry, které ohrožují naší vesnici.“
Monaco: What's Yours is Mine - recenze
O Monacu se kdysi říkalo, že je to hra, ve které „Pacman potká Hitmana“. Ovšem během strastiplných deseti let vývoje z téhle kombinace vyprchalo mnoho atraktivity. Stihla ji totiž předvést spousta jiných her a Monacu uplavala první vlna rozkvětu nezávislé herní scény. Dnes bychom tedy paradoxně řekli, že hra vysála všechnu zábavu z Hotline Miami a Mark of the Ninja, přitom autoři těchto hitů byly v době prvotního zrodu Monaca ještě děti.
Starseed Pilgrim - recenze
Ahoj, hráči! Hraješ teď nějakou dobrou hru? Odpusť familiérnost, ale potřebujeme k sobě být obzvlášť upřímní. Nevím, jak se jmenuješ, jaké jsou tvé oblíbené žánry, a taky jestli se čirou náhodou neznáme, byť by to byla třeba jen známost v rovině kritik – čtenář. Důležité je položit ti otázku: Jak moc důvěřuješ recenzím?
Slender: The Arrival - recenze
Opouštím auto a vydávám se z kopce dolů po prašné cestě. Okolní krajina je plná vzrostlých stromů i čerstvé vlahé trávy a halí se do nádherného naoranžovělého západu slunce. Z nějakého neznámého důvodu však i přes svou kouzelnou povahu nevěstí vůbec nic dobrého. Slyším kroky. Otáčím se doleva. Nikoho nevidím. Otáčím se doprava. Ani tady nikoho nevidím. Že by se mi to zdálo? Slender: The Arrival hraje přesně na tu správnou notu instinktivního strachu a pocitu, že vás někdo sleduje, ale vy jej nevidíte. A bojíte se. Hodně.
Signal Ops - recenze
Podělal jsem to. Zrádce utekl dolů pro brokovnici, ale já za ním nemohl, protože mi signál vysílačky končil u schodiště. Vycouval jsem zpátky a přepnul na elektrikáře, čekajícího v boční ulici. Z jeho úhlu pohledu vidím, že podezřelý dům se dá obejít přes sousední střechu. S inženýrem to taky udělám a najdu na druhé straně zadní dveře do patra. Zašramotím paklíčem, dveře odemknu a – ruce vzhůru! Vpadnul jsem zrádci přímo do zad. Ať žije Temný Otec!
Evoland - recenze
Ať už patříte mezi herní veterány nebo ne, možná na YouTube sledujete video kompilace či dokumenty, které mapují historii interaktivní zábavy. Už ze základní školy ale všichni víme, že z pouhého přednesu si člověk toho dějepisu příliš nezapamatuje, protože vědomosti se do hlavy nejlépe vryjí autentickými zážitky. Právě proto přichází ke slovu Evoland. Nejde sice o stroj času, tak daleko to francouzští tvůrci ze Shiro Games nedotáhli, ale je to hra o hrách.
Driftmoon - recenze
Hry. Hrajete hry? No jistě. Tvoříte je? Je to klidně možné. A teď vaše polovičky. Hrají hry? Nejspíš ne. A tvoří je? Julku do ohně za to, že ne.
Proteus - recenze
Jedno je jisté: ostrov Proteus se o vás nezajímá. Je mu úplně jedno, kdo jste, co děláte a kam jdete. Existuje v rozporu: jen sám pro sebe a pro všechny zároveň. Stojí mezi dimenzemi, časem i prostorem. Nejste v něm důležití, ale máte se od něj co naučit o hrách a možná sami o sobě. Stejně jako inteligentní oceán v Lemově Solaris vás jeho existence začne provokovat, budete se ho ptát, zkoumat a uplatňovat na něj logiku a dekonstrukci.
