Série Halo je hit, který se většině vývojářů nepodaří za celý život. Nejen to – Halo hry předznamenaly (velko)filmové vyprávění v AAA hrách a přinesly revoluci v online hraní. Geneze vzniku prvního Halo i depresivní historka vývoje druhého Halo jsou však příklady plné ustřihávání kruciálního obsahu obou her, ať už vlivem neschopnosti vývojářů, nebo tlakem distributora a vlastníka studia. Vítejte do dalšího dílu Ztraceno v procesu, ve kterém si tentokrát na příkladech zrušených částí her povíme o krizi, která celé sérii málem zlomila vaz…

Herní byznys je vůči chybám vlídný asi jako potulný gang hrdlořezů. Přitom nemusíte být zrovna skupina bohémských amatérů, aby se vám vývoj nebezpečně prodražil a prodělal celou řadu kreativních změn. Nikde se to za poslední léta neukázalo tak dokonale, jako na příkladu vývoje série S.T.A.L.K.E.R. od ukrajinského studia GSC Game World. Vývoj S.T.A.L.K.E.R.a, jak dokládá situace kolem jeho ustřižených/nedokončených částí, byla záležitost stejně chaotická a neodpouštějící, jako Zóna sama.

Náš prozatím poslední díl archeologického seriálu se tentokrát zaměří na dramatický příběh o tom, jak se z ošklivého a tlustého káčátka vyklubala krásná labuť, tedy Fallout: New Vegas. V dávných dobách přelomu 20. a 21. století bylo tak nějak naprostou samozřejmostí, že série Fallout nemá a nemůže mít na růžích ustláno. V éře pohádkových fantasy RPGček typu Baldur’s Gate jeho první (1997) a druhý díl (1998) platil za rozverně cynického technokratického outsidera, kterého se mmj. vlivem marketingu prodalo trestuhodně málo kusů – pod 150 tisíců kopií od každého v porovnání s půl milionem u Baldur’s Gate. Dnes však Fallouty inkasují stovky milionů i kritické poplácávání po zádech. A cesta k tomu vedle právě přes drastickou redukční dietu herního obsahu.

Half-Life 2 si plně zaslouží své místo na piedestalu nejlepších her všech dob. Erupce game designových kutilů z Valve nám od jeho dob narvala do her fyzikální hrátky, a jsou i tací, kteří považují jeho Garry's Mod za předchůdce Minecraftu. Při všem tom retrospektivním oslavování hry, která i dnes působí čerstvě, jako jarní vánek, se však ztratilo meditování nad unikátními vyprávěcími a stylovými prvky dílka od Valve. Jak dnes totiž bezpečně víme, původní Half-Life 2 měl být razantně odlišný od jeho finální verze. A právě komparace obou nám perfektně vymaluje důvody, pro něž jsou vývojáři z Valve herními polobohy.

Ještě než se rozbujelá značka Call of Duty stala virtuální verzí kopané (bizzaro slangové výrazy, tabulky nejlepších hráčů a rok co rok nová „liga“), byl jejím nejvýraznějším kladem singleplayer. Při dnešní otrávenosti herních intelektuálů nekonečnou recyklací enginu IW 3.0 se často zapomíná na to, že první i čtvrtý díl Call of Duty byly jedněmi z nejvýraznějších příkladů toho správného aplikování hollywoodské estetiky ve videohrách.