Na mobilní verzi Grand Theft Auto III jsem se před rokem těšil, namotaný na přísliby vyhlazené grafiky a ovládání, ze kterého mi na iOS hračkách neupadnou ruce. Když hra vyšla, koupil jsem ji na dlouhou cestu vlakem, abych zabil nudu. A dopadlo to jak? Stejně jsem kreslil pixelatá prasata ve Sprite Something (výborná aplikace, doporučuju). Výroční verzi Grand Theft Auto: Vice City, která vyjde příští týden ve čtvrtek (6. prosinec) si tedy nechám ujít, i když na mě níže přilepené video chlístá všechnu tu báječnou osmdesátkovou atmosféru, která ve hře byla před desíti lety a je v ní pořád.

„Videohry, na rozdíl od filmů nebo hudby, vůbec nestárnou.“ Právě takový názor byl ještě před dekádou hojně slyšet z úst veteránů, dle jejichž nazírání zůstávají pravidla osmibitovek a arkád tesaná do kamene, a tudíž stejně platná dnes, jako kdysi. Průmysl však tuto moudrost ignoroval, a zvláště v posledních letech jsme se tak dočkali epidemie HD remaků, duchovních předělávek či totálního znásilňování někdejší značky.

K tomuto videu snad ani není třeba něco dodávat. Prostě skupinka lidí, která vzala jednu...

Většinu herních návratů nemá smysl hodnotit. Na to jsou remaky a remasterované edice až příliš pochybným byznysem. Pokud je vůbec o čem psát, většinou se staré klasice ukřivdí už v samotném studiu, které v honbě za rychlými penězi stráví více času střiháním reklamních trailerů, než skutečným oživováním mrtvého. A novinář pak musí za slabou přidanou hodnotu hru pokárat, přestože ji třeba dříve miloval Pokud se takové Crazy Taxi od Segy vrací na současné konzole a je to zároveň jeho největší i jediný trumf, je před takovou iniciativou lepší odpojit gamepad.

Úspěch HD remaků Oddworld: Stranger's Wrath pro PC a PS3 přesvědčil Lorne Lanninga a ostatní lidi z Oddworld Inhabitants, že má cenu se postupným oživováním Oddworld série zabývat a výsledkem jejich koumání bude v posledním kvartále příštího roku Oddworld: Abe’s Oddysee – New ‘n’ Tasty, čili remake úplně prvního dílu série pro PC, PS3, X360 a PS Vita.

Za zavřenýma očima poznám Okami na sto kilometrů, protože jestli tahle hra něčím opravdu vyniká, pak je to vedle svojské stylizace, parádní hratelnosti a nespočtu geniálních nápadů hudba a zvuky. Ne nadarmo je to jeden ze dvou herních soundtracků, které si pouštím „jen tak“. Hlavním úkolem HD remaku Okami však není balzamování mých sluchovodů, ale snaha vrátit skvělou hru zpět k životu poté, co si v původní PS2 verzi vedla solidně a prodejně totálně propadle na Wii.