Někdo možná na konto všeobecného obdivu nabyl mylného dojmu, že akční RPG Bastion od Supergiant Games sklízí chválu kvůli bůhvíjak propracovanému hernímu systému nebo snad štědré znovuhratelnosti. Kdepak! Bastion hráče uhranula především atmosférou a vyprávěním, samozřejmě v kombinaci se zábavnou, ale nikterak převratnou hratelností. Na odhalování příběhu i herního světa za doprovodu vypravěče bylo něco magického, co lze člověku, který dá hlavně na komplexní herní mechaniky, jen těžko vysvětlit. Podobným kouzlem se nedávno prezentovala i druhotina Supergiant Games. Transistor člověka také pohltí atmosférou a příběhem, opět v kombinaci se solidní (ale ne pevratnou) hratelností, což se vám v následujícím gamesplay videu pokusí dokázat Pavel.

Před pár dny vyšel Wolfenstein: The New Order a zdá se, že baví novináře i hráče. Při té příležitosti jsme se tedy další retro gamesplay video rozhodli věnovat vzpomínce na hry, které do určité míry stojí na začátku celé série Wolfenstein. Castle Wolfenstein a Beyond Castle Wolfenstein nejsou přímé předchůdkyně známé série first person stříleček, obě hry však tvůrce z id Softu k pozdějšímu vývoji Wolfenstein 3D a Spear of Destiny inspirovaly, což jim automaticky přisuzuje obrovské zásluhy. Castle Wolfenstein z roku 1981 i pokračování z roku 1984 jsou opravdu staré hry, které pamatuje málokdo. O to větší má ale smysl, aby je dneska Pavel představil. A kdyby vám skutečné retro nestačilo (tzn. jste ouchylové), můžete se v závěru mrknout, jak se Pavlovi dělá špatně z hraní Wolfenstein 3D...

Klaustrofobie, totální ztracení v čase a prostoru, strach z nenadálé smrti, naprostá návykovost a totální masakr v multiplayeru. Jde o krátký výčet dojmů, které se některým pamětníkům vybaví, když se řekne Descent. Sci-fi střílečka od Paralaxu a Interplay z roku 1994 přišla ve své době s unikátním pojetím akce, která vyžadovala, aby hráč nelikvidoval nepřátele jen před sebou, za sebou nebo ze strany, nýbrž i nad sebou, pod sebou - prostě ze všech směrů. Možnost pohybu v 360 stupních byla požehnáním, ale zároveň prokletím pro hráče s horší prostorovou orientací. Bohatě to však vynahradila unikátní atmosféra a skvělý design levelů, jak se ostatně přesvědčíte v dalším retro gamesplay videu.

Počet čtenářů, kteří se o akčním RPG Bound by Flame v diskusi pod recenzí vyjadřovali spíše pozitivně, nás opravdu překvapil. Ondra Švára nejnovější hru francouzského studia Spiders nešetřil a jeho argumenty byly dostatečně výmluvné. Navíc průměrnost hry potvrzoval z druhé strany též Aleš, který Bound by Flame recenzoval do nového Levelu. Všechno se tedy zdálo jasné, nebýt už zmíněného tuhého odporu čtenářů v diskusi. Proto nám to nedalo a rozhodli jsme se ukázat zápory a pár kladů Bound by Flame v dalším gamesplay videu takříkajíc názorně. Zvídavé otázky pokládal Pavel, hrál Aleš.

Diablo je fenomén v mnoha ohledech. Bezpochyby jde o fenomén komerční, určitě jde o fenomén pokud jde o návykovost hraní, ale Diablo dokáže rovněž zcela fenomenálně k jedné hře připoutat hráče občasné i pravidelné - dohromady. Svého času byl třetí díl fenoménem bohužel i v tom jak nedělat hru, která vyžaduje připojení k internetu, ale podobné problémy už se dávno vyřešili. Neblahé vzpomínky pak dokonale zahladilo vydání datadisku Reaper of Souls, který sbírá samé kladné ohlasy, a v následujícím gamesplay videu vám Gábina, Pavel a náš grafik Memory předvedou proč je sbírá.

Všichni máme Another World v povědomí jako TU legendární akční adventuru od Érica Chahiho a Delphine Software, ale ne všichni už tuší PROČ je vlastně legendární. Na svou dobu úžasné animačky jistě přitáhnou pozornost. Unikátní atmosféra mimozemského světa vyvolává zvědavost. A pověstná obtížnost zase budí úctu. Jsou to však jenom hesla z wikipedie nebo tvrzení z diskusí. Proč je Another World legenda lze plně pochopit jen za předpokladu, že hru buď vyzkoušíte, nebo se alespoň podíváte, jak ji někdo hraje. Třeba Pavel, který si vybral Another World pro další retro gamesplay video.