Některým herním značkám a sériím chybí zdravé sebevědomí, proto si mezi hráče netroufnou jinak, než v doprovodu dospělého rodiče, většinou z filmové branže. Spider-Man je poslední roky ukázkovým příkladem takového posery, a nezdá se, že by se to mělo v brzké době změnit. Přitom by Pavoučkovi stačila jedna fakt dobrá hra a mohl by mezi hráče se vztyčenou hlavou.

Nejsem si úplně jistý, zda dnešní generace navyklé na nekonečné díly Saw a Nezvratného osudu ještě ví, kdo je Michael Myers. Ale pro několik generací byl tenhle nezvedený bratříček s nožem zdrojem spousty lekání a probdělých nocí u rozsvícené lampičky. Když je světlo, tak vás logicky namakaný magor nebude chtít rozsekat nožem.

Dá se říct, že ve vztahu k osobě Davida Cage jsem dlužníkem. Nebýt debutu Cageova studia Quantic Dream, velkolepé hybridní adventury Omikron: The Nomad Soul, možná bych se nikdy nenadchnul pro Davida Bowieho, nikdy neprošel vztahem, ke kterému mě Bowieho muzika přivedla, a nikdy se od ní neodpíchnul k tuně dalších zájmů.

Jsme zvědaví, zda ambiciózní Beyond: Two Souls dostane slibům a očekáváním, nebo se naplní věštby skeptických proroků, kteří ve hře vidí načančaný interaktivní film. Jasno budeme mít za necelých čtrnáct dní, kdy hra vyjde nebo už tento týden, kdy bude k dispozici demo. Pokud ale patříte k fandům Davida Cage a Quantic Dream, možná předem sáhnete po speciální edici.

Existují hry, na které si člověk musí vyhradit čas a dokonce být odpočatý, aby si je náležitě užil. Na trhu není nouze ani o tituly, které vám naopak odpočinek sami zprostředkují a nežádají po vás pekelné soustřední. Nakonec je tu minimálně ještě jedna, třetí, kategorie – hry, které hrajete, abyste si uvědomili, jak moc dobré a zajímavé je veškerá ostatní produkce herního průmyslu, i když jste ji do nynějška považovali za tupou a mainstreamově plytkou. Schválně se zkuste v článku podívat na trailer z Rambo: The Video Game a zatímco budete prosit boha o smilování, tak hádejte, do kterého chlívku si tento licencovaný produkt od Reef Ent. troufám zařadit…

Byl to jeden z nejstrašlivějších okamžiků posledních měsíců. Herní kamera se skřípla v nepřirozeném úhlu a na televizi jsem uviděl zadní stranu Spockových očí překrytou spletencem vlasů připomínajících mrtvé rousnice. Špičky uší mizely z obrazu a s mrazivou pravidelností Spockova dýchání se znovu objevovaly.