Recenze
Stellaris - recenze
11. 6. 2016
|
Václav Pecháček
Hry od Paradoxu mají jeden hlavní společný jmenovatel - vyprávění příběhů. Europa Universalis, Crusader Kings nebo třeba Hearts of Iron nabízejí strategické pískoviště, ze kterého si můžeme uplácat vlastní grandiózní dobrodružství. Takové, které nikdo jiný nezažije, protože z nesčetného množství proměnných zkrátka a dobře dvě identické kampaně nevydolujete. Jde o narativní propletenec, který si vytváříte sami pro sebe a pro své kamarády. Stellaris nabízí podobný zážitek, i když oproti svým historickým bratrancům k dosažení cíle požívá výrazně jiné prostředky.
Total War: Three Kingdoms – recenze rozšíření Fates Divided
16. 3. 2021
|
Václav Pecháček
Konečně opravdová totální válka
Little Nightmares 2 – recenze pokračování dětského hororu
9. 2. 2021
|
Šárka Tmějová
Nepostraší tě dvakrát tatáž řeka
Fire Emblem Echoes: Shadows of Valentia - recenze
16. 5. 2017
|
Miloš Bohoněk
Po složité půlhodinové bitvě se notně pocuchaná armáda konečně prokousala k bossovi. Táhnout můžete už jen se dvěma posledními jednotkami, všechny ostatní čekají na další kolo, ale proč by vás to mělo trápit? Zlému černokněžníkovi zbývají poslední tři bodíky zdraví. To by mu ubral i váš nejslabší lučištník. Na jazyku cítíte sladký pocit vítězství. A tak zavelíte ke střelbě, lučištník natahuje tětivu a… miss. Míjí cíl. Sakra! Ale nevadí. Máte ještě jednoho bijce, navíc natolik rychlého, že zvládne dva útoky po sobě. Znovu velíte k útoku, rytíř dává ránu a… miss... a pak ještě jednou miss. To snad není možné! Váš tah končí, ke slovu se dostává protivník, zaměřuje vaši polomrtvou hlavní hrdinku. Jednou ranou ji zabíjí. Game over. 3DS letí z okna.
It Takes Two – recenze nejlepšího gaučového koopu
31. 3. 2021
|
Šárka Tmějová
Když dva nemohou dělat totéž, musí se domluvit
Rebel Galaxy Outlaw – recenze
17. 9. 2019
|
Mars Vertigo
Juno Markev je potížistka par excellence – ti z vás, co hráli původní Rebel Galaxy, ví moc dobře, o čem mluvím. V prequelu Outlaw se vžíváte do její pixelové kůže krátce poté, co jí téměř fatálně nevychází pokus pomstít vraždu svého muže, se kterým se chystala stáhnout do ústraní po bouřlivých časech bukanýrských. Ovšem jak už bývá při takovém řemeslu zvykem, když se k němu člověk obrátí zády, zákonitě musí přijít trest.
Oculus Quest – recenze z pohledu běžného hráče
8. 7. 2019
|
Alladjex
To si tak vyrazíte na párty k sousedům a kamarád se jen tak mezi řečí zmíní, že má doma Oculus Quest. Tu mytickou virtuální realitu, která nepotřebuje počítač, externí trackovací senzory na zdi, složité nastavování. Najednou zjišťujete, že jste půlku víkendové narozeninové akce propařili. Jenže ne v alkoholovém, nýbrž videoherním opojení virtuální realitou.
F1 2018 - recenze
24. 9. 2018
|
Václav Rybář
Pokud sportovní hry nehltáte každoročně, ale upgradujete - třeba po vzoru nákupu mobilních telefonů - vždycky jednou za dva, tři roky, mám pro vás víceméně skvělou zprávu. F1 2018 je takové ajfounové eSko. Ročník vyladěný po všech stránkách, který přináší víc očividných novinek hlavně fanouškům série, ale dovede nadchnout i rekreační hráče. Pokud tedy nemají loňskou verzi, jež nás svým otočením kormidla nadchla natolik, že jsme jí napálili devítku a udělali z ní dokonce i závodní hru roku. Naprosto zaslouženě, protože z robustních základů, které tehdy Codies po letech přibývající kritiky servírovali, novinka do značné míry vychází.
Super Mario Odyssey - recenze
3. 11. 2017
|
Jakub Kovář
Super Mario Odyssey je typickou hrou od Nintenda. Využívá léty prověřenou a poctivě vycizelovanou herní formuli – skákání přes překážky a řešení drobných logických rébusů. Vybroušený základ je pak dále doprovázen symfonií originálních nápadů, které každých několik desítek minut přinesou něco nového a hráči se na tváři usadí lehce přihlouplý úsměv. Jeho mozkové buňky jsou totiž co chvíli stimulovány k trochu odlišné činnosti a parádně u hry relaxuje. Pokud totiž mluvíme o hraní si a o hravosti obecně, není v současné době ve videoherním průmyslu lepší příklad než Super Mario Odyssey.
XCOM 2: War of the Chosen - recenze
16. 10. 2017
|
Jakub Kovář
„Vítejte zpět, veliteli. Situace na planetě Zemi je stejná, jako když jsme vás zachránili minule: pořád ji ovládají mimozemšťané a XCOM je spíše partyzánskou organizací, která může šmejd z vesmíru vykopat jen s vámi v zádech. Hodně štěstí a užijte si to!“ S tímhle známým pocitem poprvé spustíte datadisk War of the Chosen pro XCOM 2 a chvíli vás neopustí. Zdá se, jako by se od minula nic moc nezměnilo, tutoriál je stejný, jen v jedné animaci se vyskytuje nová postava… Jenže po čase se začne ukazovat jedna novinka po druhé. Autoři toho přidali a upravili opravdu hodně a nové prvky zvládli zapracovat tak dokonale, že nic nepůsobí jako zbytečný přídavek.
The Last Guardian - recenze
6. 12. 2016
|
Jan Olejník
Rok 2016 je plný překvapení, milých i nemilých. Kdo by to byl čekal, že s rozestupem jen pár dnů se dočkáme hned dvou her, na jejichž dokončení se čekalo téměř celou dekádu. Final Fantasy XV dopadla nadmíru dobře, o to zajímavější je podívat se i na příběh malého chlapce a jeho neobyčejného zvířecího parťáka. Jen se obávám, že The Last Guardian nebude patřit k těm milým překvapením.
Transport Fever - recenze
29. 11. 2016
|
Ladislav Loukota
Odkaz Transport Tycoon je věčný - dodnes skvěle hratelný titul, doplněný v open source verzi o tunu nového obsahu, je jak vrcholem budovatelských strategií, tak i nezdolnou výzvou pro vývojáře. Dalším sdružením vývojářů, které se rozhodlo Transport Tycoon pokořit, je studio Urban Games. Před několika lety přišli se záležitostí Train Fever a její letošní nástupce Transport Fever koncept vláčkové hry rozšiřuje o autobusy, náklaďáky, lodě, tramvaje i letadla. A to celé v detailní 3D grafice. Stačí to však na překonání dosavadního krále žánru, nebo Urban Games dopadli stejně, jako řada vývojářů před nimi?
NBA 2K17 - recenze
23. 9. 2016
|
Petr Poláček
Pohled na všechny hlavní sportovní hry uplynulých dvou, tří let naznačuje, že se vývojáři postupným vylepšováním svých titulů dostali do fáze, kde už toho opravdu výrazně moc změnit nemohou. Přidávají nové pohybové animace, nové zvukové i grafické efekty, laborují s herními módy, snaží se zaujmout hráče vyprávěním příběhu, úpravami komentáře, posílením atmosféry atp. FIFA 17 se snažila letošní ročník vyšperkovat přechodem na nový engine, docela povedeným. NHL 17 se hráče pokusila přesvědčit zakomponováním Světového poháru. A NBA 2K17? Tvůrci z Visual Concepts vsadili na posílení audiovizuální prezentace, úpravy MyGM, MyLeague i MyCareer módů (a obsazení Michaela B. Jordana do jedné z hlavních rolí), poměrně znatelné vylepšení obranné fáze a sjednocené zpracování střelby. Výsledkem je opět výborný, i když ne převratný, virtuální basket.
Hearts of Iron IV - recenze
1. 7. 2016
|
Václav Pecháček
Druhá světová válka je pro počítačové hry vděčné téma. Nejničivější konflikt lidské historie je přirozeně plný momentů, vhodných pro umělecké ztvárnění. Už jsme to zažili ve stovkách her, od stříleček až po strategie. Ale snad žádná z nich se událostem kolem Stalingradu, Pearl Harbor a pláže Omahanevěnuje s takovým smyslem pro detail, jako série Hearts of Iron. Čtvrtý díl v tomhle ohledu rozhodně není výjimkou.
Ratchet & Clank: Rift Apart - recenze
8. 6. 2021
|
Pavel Makal
Kterak Pavel udělil svou první desítku
Pokémon Sword & Shield – recenze
28. 11. 2019
|
Miloš Bohoněk
Noví Pokémoni s podtitulem Sword & Shield rozpoutali na internetu nejednu debatu. Tak například: i když celý souboj vyhrajete s jediným pokémonem, zkušenostní body získá celá vaše šestičlenná parta. Zatímco v dřevních dobách série vyžadoval trénink slabých kusů aspoň „nakouknutí“ do bitvy na jeden tah (unikátní předmět Exp. Share tak měl cenu zlata), nyní je sdílení zkušeností napříč týmem integrální mechanikou, kterou oproti minule už ani nejde vypnout. Je to dobře, nebo špatně? Kdybyste se zeptali před 20 lety, kdy smysl mého dětského života do značné míry naplňovaly právě desítky hodin repetitivního trénování pokémonů na Game Boyi, jsem všemi jedenácti prsty proti. Dnes to ale vnímám jako zásadní vylepšení série. A není jediné…
Metal Gear Survive - recenze
2. 3. 2018
|
Mars Vertigo
Je tady další přírůstek do rodiny Metal Gear. Plíživé dobrodružství z prostředí geneticky modifikovaných supervojáků odrůdy Snake zasazené do Studené války ale tentokrát nečekejte. Ano, sice se na okamžik podíváte na mateřskou základnu a během litého boje dokonce zahlédnete Big Bosse, jenže ten záhy bere roha a nechává vás i celou základnu na pospas peklu. A pozor, to není jen řečnická figura, to je myšleno doslovně. Ona se totiž během vřavy otevře z ničeho nic obří červí díra a ta vcucne část základny kamsi hodně, hodně daleko… Tohle je prostě jiný Metal Gear - Survive.
Crusader Kings II: Jade Dragon - recenze
25. 11. 2017
|
Mars Vertigo
Jedna z nejdéle aktivních a neustále přiživovaných herních ság dostala do vínku zbrusu novou a řádně sytou náplň. Virtuální středověk Crusader Kings II se totiž konečně dočkal přídavku v podobě samotné Říše středu. Tedy ne úplně. Samotná geografická reprezentace vnitřní říše se na herní mapě nevyskytuje. Čínu navenek reprezentuje Západní protektorát a speciální interface sloužící k diplomatickým interakcím s jeho císařskou milostí. A věřte mi, že i když se to nezdá, jde o plnohodnotný a propracovaný politický nástroj, který svou důmyslností pumpuje hře do žil novou krev.
Fictorum - recenze
31. 8. 2017
|
Jan Slavík
Role kouzelníka není ve fantasy žánru ničím neobvyklým. Naopak, je to spíše klišé, ale ve valné většině případů se jedná o postavy poplatné charakterovému rozvoji i příběhu. Jde o hrdiny, co se teprve hledají a podobně. Kickstarterem zafinancovaný titul Fictorum na to jde jinak. Nechá vás rovnou obléci róbu skutečného arcimága, co se s nošením deseti prasečích ocásků za hrst měďáků vůbec nemusí obtěžovat.
Elex II – recenze nového RPG od tvůrců Gothicu
28. 2. 2022
|
Pavel Skoták
Dvojka, kterou jsme nepotřebovali
Titanfall 2 - recenze
1. 11. 2016
|
Adam Homola
Respawn Entertainment jsou zpátky a podle šablony „větší a lepší“ vysoustružili pokračování, co se v drsné konkurenci neztratí. Titanfall 2 má navíc nelehkou úlohu, protože jako nejmladší otloukánek jde proti starším a zavedenějším značkám. Leckdo by se mohl ptát, jestli na špičku žánru všechny ty novinky ve dvojce stačí. Rovnou odpovím, že stačí. Zatímco byl první díl čistě multiplayerovou akcí s viditelně omezeným obsahem i rozsahem, Titanfall 2 všechno nafukuje, rozšiřuje a mění. Tvůrci, kteří svého času vytvořili šablonu pro singleplayer i multiplayer ve válečných akcích, vstoupili znovu do stejné řeky a vytvořili dílo na úrovni her Gears of War, Call of Duty nebo Battlefield.
Battle Brothers: Warriors of the North – recenze
31. 5. 2019
|
Mars Vertigo
Hyle Ničitel právě dokonal dílo zkázy, když dalším úderem svého sekero-kladiva rozštípl jak štít, tak i lebku sedláka, který v ruce držel zbraň očividně poprvé a zároveň naposledy. Hyle a Ragnar na mě upírají zraky z potřísněných tváří, na nichž není jediná kapka jejich vlastní krve, a netrpělivě čekají na můj pokyn. Další osada nám padla k nohám a na severu již není jediné, která by se nepoklonila moci našeho kmene či nelehla popelem. Ženy, děti a starci bědují a naříkají nad hromadou neúplných, zmrzačených těl. Zkrátka a dobře, je tady další rozšíření k Battle Brothers.
Destiny: Rise of Iron - recenze
29. 9. 2016
|
Daniel Kremser
Už tomu bude skoro rok, co do Destiny přibyla větší porce obsahu v podobě datadisku The Taken King, který leccos opravil, mnohé změnil a udělal z Destiny fajn hru, která má své mouchy, ale konečně naplňuje původní vizi svých autorů. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem tehdy ve světle skvělého datadisku hře i přes očividné nedostatky prorokoval zářnou budoucnost. Jenže, co se nestalo, Bungie na úspěšný datadisk nenavázali a hráčům naordinovali roční obsahový půst, kdy občas smetli ze stolu jen pár drobků ve formě SRL a dalších menších aktivit, ale jinak nechali Destiny na pospas osudu. Nijak zvlášť hru nerozvíjeli a jen čekali. Nyní tak opět přicházejí s prosíkem a doufají, že je hráči zase vezmou na milost. Rise of Iron ovšem není Taken King a obsah DLC je maximálně obstojný, jako ostatně celá Destiny se všemi změnami, kterými od vydání prošla. DLC však hru jako celek nikam neposouvá, to je třeba říci hned na úvod.
Minecraft: Story Mode – recenze 8. epizody
27. 9. 2016
|
Miloš Bohoněk
Od začátku adventurního seriálu Minecraft: Story Mode „slavíme“ téměř přesně rok a jeho tvůrci si nadělili příhodný dárek: vydali závěrečnou epizodu. Je všehovšudy osmá, což z minecraftí adventury dělá nejrychleji vydávanou hru v novodobé historii Telltale. Jenže práce kvapná málo platná. Je načase si definitivně přiznat, že Minecraft: Story Mode je tím nejhorším, co Telltale v posledních pěti letech vyprodukovali.
NHL 17 - recenze
15. 9. 2016
|
Martin Bach
Pokud by měl kvalitu a zajímavost nového ročníku herní série NHL předznamenat první zápas, který v něm absolvujete, v mém případě by se NHL 17 zařadila mezi nejlepší díly všech dob. Napínavý duel českého nároďáku s Kanadou na úvod Světového poháru, který po dvou vydřených gólech v oslabení skončil těsnou prohrou našich v poměru 2:3, mi hned z kraje předvedl to nejlepší, co hra nabízí - rychlý hokej, drsné souboje před brankou a góly, jaké jsme v hokeji od EA Sports dlouho neviděli. Jenže určitá zdrženlivost a zdravá dávka skepse je letos namístě. NHL 16 se nadmíru povedla a vývojáři musí vytasit pořádné trumfy na to, aby hráče donutili k dalšímu každoročnímu přepřáhnutí.
Ashes of Singularity - recenze
11. 4. 2016
|
Pavel Skoták
V lednovém povídání o ambiciózní strategii Ashes of Singularity jsem věštil několik věcí. V prvé řadě multiplayerové zaměření, dále pak zrádnou umělou inteligenci, ale také technologickou nadřazenost zajištěnou enginem, který podporuje masové bitvy, z nichž by i Peter Jackson měl radost. V něčem jsem měl pravdu, v něčem o poznání méně. Ashes of Singularity ale pořád platí za kvalitní RTS a hned si řekneme proč.
DiRT 4 - recenze
18. 6. 2017
|
Václav Rybář
Protože tuhle recenzi budou číst závodníci, kterým jde s gamepadem nebo volantem v ruce o desetinky, a navíc už ve verdiktu hledají odpověď na jednu jedinou otázku, vezmeme to trochu zkratkou. Ne, DiRT 4 rozhodně není DiRT Rally 2. A pokud z něj zkusíte něco takového udělat, bude se vám vzpírat, a nakonec to bude mrzet obě strany. Zkráceně lze říct, že v Codemasters vyhodili kritizované kousky z DiRT 3 a postavili základ hry na tom, co publikum chválilo v DiRT Rally. Zní to jako recept na „jezdili spolu bokem šťastně až do smrti“, ale všem hráčům se zavděčit nelze. Já osobně po minutce štelování nastavení považuju jízdní model DiRT 4 za jeden z nejlepších vůbec, pokud jde o oslovení široké hráčské obce. Rozhodně není bez chyby, rozhodně vyvolá spoustu plamenných debat, ovšem motto samotných vývojářů „Hlavně se nebojte a užívejte“ naplňuje takřka beze zbytku.
That Dragon, Cancer - recenze
28. 2. 2016
|
Ladislav Loukota
Smrt je ve hrách tématem natolik častým, že digitální Smrťáci musejí být nejvytíženějším fiktivním povoláním vůbec! Jenom málokdy ale ve virtuálních světech můžeme na smrt nahlédnout nikoliv skrze hledí zbraně, nýbrž očima pozůstalých. Adventura That Dragon, Cancer, vytvořená dvojicí vývojářů a zároveň i rodičů smrtelně nemocného dítěte, proto nabízí vpravdě netradiční, i když pro mnohé neskousnutelný prožitek. Svého druhu je titul zároveň důkazem, že definice "počítačová hra" se radikálně mění.
Rise of the Tomb Raider - recenze
9. 11. 2015
|
Jan Olejník
Tomb Raider patří k sériím, se kterými jsem vyrůstal. A přestože jsem první díl hrál už před dvěma dekádami, zůstala mi v paměti řada nezapomenutelných momentů. Tajemné zasněžené jeskyně v Peru, závrať způsobující Saint Francis Folly, geniálně komplikovaný vodovodní systém v The Cistern, posvátná hrůza z gigantické podzemní sfingy a mnohé další. A nyní jsem u Rise of the Tomb Raider s překvapením zíral na to, kolik z té staré atmosféry se podařilo tvůrcům přenést do současnosti. Věřte nebo ne, to samé lze do jisté míry tvrdit i o obtížnosti a hratelnosti, protože se nová Lara úspěšně vyškrábala z kolonky „napodobenina Uncharted“ a jde na věc hezky po svém.