Je zkrátka vidět, že autoři nevěnovali vývoji Minecraftu takové úsilí jako jiným licencím (Telltale v podstatě nic než licencované hry ani nedělají, byť do budoucna slibují jednu novou vlastní značku). Koneckonců, stačí se podívat, jak chaoticky probíhal samotný vývoj. Nejprve oznámili první řadu Story Mode o délce pěti epizod, jenže hlavní příběh nečekaně skončil již ve čtvrté epizodě. Co teď?

Na tuto prazvláštnost vývojáři reagovali více než tříměsíčním bobříkem mlčení, a když už jsme na hru téměř zapomněli, objevila se epizoda číslo 5. Ta na dosavadní dějství prakticky vůbec nenavazovala, pouze si vypůjčila postavy a poslala je na separátní dobrodružství do létajícího města. Dopadlo to, světě div se, dobře. A tak Telltale smazali plány na druhou řadu a místo ní oznámili tzv. Adventure Pass, de facto datadisk o rozsahu tří dalších epizod. Každá byla opět o něčem úplně jiném, na původní děj nenavazovaly, kvalita šla bohužel opět dolů a teď je konečně hotovo.

Jinými slovy, ani samotní autoři zjevně do poslední chvíle nevěděli, jak přesně s Minecraftem naloží. Hlavně když bude sypat. Paradoxem ale je, že Story Mode žádný prodejní trhák není. Osobně se domnívám, že toto bylo naposledy, co jsme Jesse a jeho/její partou viděli. I přesto, že podtitul finální epizody (A Journey’s End?) končí otazníkem.

Olympiáda? Spíš Hunger Games 

Hlavní hrdinové se již několik posledních epizod snaží dostat domů, do svého rodného kostičkového světa. Otázkou tedy je, zda dokáží čelit novému nečekanému nebezpečenství, překonají poslední přetěžkou překážku, a zda vy, hráči, překonáte veškeré nástrahy, před které vás nekompromisní designéři postaví. Spoiler alert: hrdinové se domů samozřejmě dostanou a čeká vás sladký happy end, protože žádné nástrahy designéři z Telltale klást ani neumí.

Přesto autorům slouží ke cti, že pro finální klání vymysleli poměrně zajímavé zasazení. Jesse a spol. se ocitají ve světě, kterému šéfují tři nekompromisní Staří budovatelé (tzv. Old Builders). Ti ze stařeckého rozmaru pořádají velké sportovní hry, pro jejichž účastníky dokonce vystavěli pěknou olympijskou vesničku. Avšak spíše než o zlatou medaili kolem krku jde ve hrách o přežití. Pravidla jasně říkají, že kdo netriumfuje, ten bude až do sklonku svých dnů dřít v dolech. A kdo triumfuje, ten vlastně taky, protože pravidla jsou od toho, aby se porušovala.

zdroj: Archiv

Hned zkraje epizody se ocitnete uprostřed rozjetého Spleefu, jedné z několika zdejších disciplín. Pokud jste náhodou nikdy nehráli multiplayer Minecraftu, vězte, že Spleef je mód na bázi Deathmatche, ovšem namísto do hráčů mlátíte do země pod jejich nohama. Tvoří ji měkké bloky typu sníh, které jdou dobře ničit, a vaším cílem je posílat protivníky do lávového pole o pár pater níž. Vyhrává ten, kdo jako poslední vydrží nahoře. Ve Story Mode je Spleef pochopitelně zpracován formou quick-time eventu, kdy jen občas zmáčknete nějaké to Qčko, Ečko nebo šipku, a hra se již postará o zbytek. Jde tedy o docela jiný zážitek než v originálním Minecraftu. Je však třeba dodat, že tato i všechny další akční sekvence jsou v osmé epizodě natočené docela slušně a kouká se na ně dobře.

Navíc je fajn, že vývojáři také někdy používají ikonické minecraftí prvky jako právě Spleef. Vím, zní to komicky, co jiného než minecraftové prvky by měli používat, no ne? Jenže to je jeden z problémů celé hry: je sice hranatá a drží se grafického stylu předlohy, ale jinak je to prostě jen mdlá adventura podle klasického telltaláckého vzorce, která obsahuje překvapivě málo věcí, s nimiž by se fanoušek skutečného Minecraftu mohl identifikovat (ať už jde o velkolepé stavby, craftění, sbírání předmětů nebo svobodu). Minecraft: Story Mode je výtvorem Telltale, nikoli Mojangu. 

Hlavně nad tím moc nepřemýšlet 

Dobré adventury od Telltale se vyznačují mimo jiné tím, že skvěle vykreslují hlavní postavy. To je bohužel věc, se kterou Minecraft: Story Mode bojuje od samého začátku. Ačkoli jsou postavy technicky vzato dobře nadabované, ani po osmi epizodách jsem si skupinku protagonistů neoblíbil. Vlastně naopak, má Jesse mne spíše rozčilovala (hrajte radši za kluka, má lepšího herce).

Kupříkladu v jeden moment se Jesse bavila s gladiátorem, který si listoval v deníku jejího kamaráda Lukase. V dialogu jsem mohl o vydání deníku požádat, což gladiátor pochopitelně odmítl, a tím dialog skončil, aniž bych já, hráč, dostal možnost naléhat, obchodovat, nebo bojovat (jsou to přeci Hunger Games!). Tak už bohužel naivní pohádky občas fungují – dobří hrdinové si nechávají nesmyslně kálet na hlavu i ve chvílích, kdy by se každý rozumný člověk ohradil.

Ani vedlejší postavy nemají zač sbírat Oscary. Kupříkladu tu máte zlé organizátory her, aniž byste se někdy dozvěděli, co je k tomu vlastně vede, proč jsou tak zlí, jestli tu vůbec nějaké publikum nebo odkud vlastně rekrutují účastníky. Jindy vás zase zbožně osloví jakýsi kopáč Sebastian a zničehonic vám dá modrý lapis, aniž by vám hra dala možnost lapis později využít nebo vysvětlila, jak se o vás vůbec Sebastian dozvěděl. Jako kdyby vývojáři vysekli kus příběhu a díru už zapomněli zalepit.

V závěrečné epizodě navíc opět zcela chybí jakékoli smysluplné volby. Ať už se budete rozhodovat jakkoli, celé to dopadne stejně. V jeden moment to bylo až komické. Hra vám představí jistou Em, velkou tlustou zabedněnou holku, která vám zprvu akorát škodí. Zatímco ona do vás kamenem, vy do ní můžete chlebem. Ale nemusíte. Schválně jsem na ní byl maximálně tvrdý, abych viděl, jak se s tím hra nakonec popasuje. V kritický moment, kdy mi Em už měla vrazit fatální úder, však slevila a meč v pokleku předala Jesse.

Tento „zvrat“ měl být evidentně výsledkem vašeho hodného chování k Em, jenže autoři už jaksi nevymysleli žádnou alternativu pro případ, že vy byste byli také hnusní. A podobných nedotažeností je Minecraft: Story Mode celý, od začátku až do konce, až máte vždycky chuť začít hlavou mlátit o klávesnici. Ještě štěstí, že epizody většinou netrvají déle než hodinu a půl…

Nakonec největším prohřeškem osmé epizody (vlastně celé série) je skutečnost, že její hraní je dost často prostě nuda. Jistě, Minecraft: Story Mode od začátku cílí na děti, čemuž odpovídá ta hloupoučká dějová linka, naivní postavy a totálně absence morálně nejasných voleb či jakékoli výzvy. Jenže i dětské hry se dají udělat tak, aby bavily dospělé. Podívejte se na Lego. A především: děti nejsou hloupé a od vývojářů zasluhují více respektu.