Herní recenzenti balancují na ostří nože. Na jednu stranu je vhodné, aby hráli co nejvíce a zvyšovali tak svou erudici, kterou po nich, milý čtenáři, po právu požaduješ. Na stranu druhou se tak ale vystavují nebezpečí, že je potká obávaný „syndrom Všezvěda Všudybuda“, který zapříčiní fatální vyhoření a paradoxně je od tebe názorově vzdálí.
I já s tímto nepříjemným problémem bojuji. Desítky odehraných, nebo aspoň ochutnaných her ročně zkrátka nutně musejí zapříčinit, že se většina produkce srazí v šedou, kašovitou hmotu a já pak v podcastech či streamech herních konferencí zním jako zapšklý a protivný škarohlíd.
Čas od času se ale stane, že přijde TA HRA. Ta která prosvítí truchlivé mlhy recenzentovy existence, která ho pohladí po tváři a něžně mu do ouška špitne sladká slůvka o tom, že ještě není vše ztraceno. Že se ještě umí radovat s až dětskou intenzitou, že se u hraní může smát, obdivovat se invenci tvůrců, plesat nad grafikou a technickým zpracováním a zkrátka bavit se tak mocně, že zapomene na čas a prostor a najednou zjistí, že jsou tři ráno a jako zodpovědný dospělý člověk by měl být dávno v Hajanech.
Právě takovou hrou je Ratchet & Clank: Rift Apart.
Když sliby nejsou chyby
Začneme ale ještě maličko obšírněji. Víte, za ty roky hraní jsem, ať už z pozice hráče, nebo později herního novináře, zažil stovky velkohubých prezentací, slibů a vábení. PR oddělení herních studií dobře vědí, proč do reklamních kampaní investují tolik co do samotného vývoje a naučené notičky o tom, jak hra XY bude zase větší, krásnější, imerzivnější, emergentnější a podobně asi znáte všichni. Mnohem lepším signálem je, pokud studio o hře nechá hovořit samotné vývojáře.
To se stalo při velkém preview eventu, ze kterého jsem vám zprostředkoval své zážitky. Co v něm ale dostatečně nezaznělo byl můj osobní dojem z nesmírné lásky a vášně, kterou tým ke hře chová. V rámci prezentace nepadaly žádné pompézní výkřiky, spíše nadšený popis toho, co vše se jim do hry povedlo dát a citelná míra očekávání, co na to řekneme. A já mohu, podobně jako kdysi v případě Horizon Zero Dawn otevřít tuhle recenzi radostným zvoláním, že nám Insomniac Games v ničem ani trochu nelhali.
Ratchet & Clank: Rift Apart navazuje tam, kde končil předchozí Into the Nexus z roku 2013. Pokud jste ale tuhle sérii nikdy v životě neměli v rukou, nezoufejte. Příběh stojí zcela bezproblémově na vlastních nohách a jediné, co by vám snad mohlo uniknout, jsou drobná pomrknutí na staré známé postavy. Nejde ale o nic zásadního a hra vám v případě potřeby vše dostatečně vysvětlí, a to dokonce v naší mateřštině. Ano, nový Ratchet & Clank oplývá českými titulky a je to dobře, protože si díky tomu může hru užít celá rodina.
Příběh začíná velkou oslavou velkolepých hrdinských činů dvou protagonistů, která se neobejde bez ohňostrojů, konfet a obřích nafukovacích podobizen. Nad grafikou se sice budu rozplývat patrně v průběhu celé téhle recenze, ale musím začít už teď. Když totiž skončila úvodní animace, která svými produkčními hodnotami stojí na úrovni moderních animovaných filmů, a já mohl převzít kontrolu nad ušatým lombaxem, aniž by se na vizuálu cokoli změnilo, polilo mě horko.
Oční orgasmy
Ty víš, milý čtenáři, pokud už nějakou dobu sleduješ mé názory, že jsem velmi marnivý a na technickém zpracování mi věru záleží. V případě Rift Apart jsem byl ale doslova uzemněn. Původně jsem si tuhle proklamaci chtěl schovat na později, ale k čertu s tím, Ratchet & Clank: Rift Apart je technicky nejkrásnější hrou, jakou jsem viděl. Tak. A je to venku.
Množství prvků, které autoři nacpali do každé scény, je doslova dechberoucí, totéž ovšem platí pro jejich detaily, nádherně implementovaný ray-tracing, zpracování materiálů, částicové efekty rozbitých beden a samozřejmě ničivé účinky zbraní.
První výtrysk nadšení z grafiky tedy máme za sebou a rychle zpět k tomu hlavnímu masíčku, abyste nepojali podezření, že pouhé pozlátko stačí, abych byl spokojený a maximální hodnocení udělil. Oslava ve velkoměstě Megalopolis má vyvrcholit předáním daru, který robot Clank svému parťákovi připravil – nástroj zvaný Dimenzionátor má Ratchetovi pomoci vydat se do jiných vesmírů a pátrat po svém ztraceném druhu. Jak to ale bývá, nic neproběhne tak, jak by si hrdinové přáli. Na scéně se totiž objevuje zlotřilý Dr. Nefarious, jenž se Dimenzionátoru zmocní a v několika okamžicích zadělá na šlamastyku doslova multivesmírných rozměrů.
Právě dimenzionální rifty mezi jednotlivými realitami jsou jedním z velkých taháků hry. V rámci jednotlivých úrovní se díky nim jednak můžete rychle přesouvat při manévrování během soubojů, skrz některé jde zas navštěvovat kapesní dimenze s bonusovou kořistí, zpravidla novým kusem garderoby.
Trhliny v časoprostoru fungují naprosto báječně, v celé řadě akčních sekvencí vás hra s bleskovou kadencí protáhne několika prostředími a díky extrémně rychlému SSD je jejich střídání okamžité. Nejcitelněji tuhle schopnost pátého PlayStationu pocítíte na planetách, kde se nacházejí speciální krystaly. Ty po úderu okamžitě změní dimenzi a tedy prostředí kolem vás, to, co by se v minulosti neobešlo bez nahrávací obrazovky se stane během jediného mrknutí.
zdroj: vlastní video redakce
Po prekérní situaci v Megalopoli se Ratchet dostává do jiného vesmíru a objevuje se v Nefarious City. A tady mi brada spadla podruhé, přičemž jsem se ji po zbytek hraní ani neobtěžoval sbírat z podlahy. Dystopická realita neony ozářeného města s tisícovkami vznášedel na vzdušných dálnicích je naprosto oslňující, nešťastné zástupy ujařmovaných robotů se snaží předstírat oddanost ke zlotřilému tyranovi, zatímco z tlampačů zní propaganda. Nefarious City je zkrátka jednou z nejbombastičtějších lokací, jaké jsem kdy za to čtvrt století hraní her navštívil, přinutilo mě zas jednou dělat to, na co už jsem dávno zapomněl – jen tak se procházet a kochat detaily.
Právě tady se naučíte základní pohybové fígly, jako je speciální fázovací úskok, běhání po zdech (některých) a také tu potkáte starou známou paní Zurkonovou, která vám v průběhu hry pomůže vybudovat zbraňový arzenál. A že je to nějaký arzenál.
Do rukou zbraně a hurá na ně
Ratchet sice začíná s obyčejnou pulzní pistolí a brzy dostane brokovnici, to jsou ale jen úplné základy vašeho vybavení. Brzy do rukou dostanete třeba zahradní kropítko, které z nepřátel nadělá lístečky obrostlé sochy, naprosto famózní metač elektrických výbojů, jež dokáží roztančit celé skupinky nepřátel naráz, různé druhy granátů, ledovač, odstřelovací pušku schopnou zpomalovat čas a spoustu dalších. A pokud budete zvlášť šikovní, odemknete si generátor riftů a můžete na skupinky nepřátel nechat z jiného vesmíru spadnout třeba…pirátskou loď?
Skvělé je, že zbraně se postupně vylepšují tím, jak je používáte, a prakticky každá najde své využití. Druhotně pak můžete posilovat některé jejich vlastnosti skrz speciální nerost, který nacházíte všude možně po herních světech, obrovská výhoda a krása Ratchet & Clank: Rift Apart ovšem tkví v tom, jak jednoduše a nekomplikovaně přistupuje prakticky ke všemu. Přesně tak, aby si tuhle hru mohli užít i mladší hráči, ale pořád dost zábavně i pro odrostlejší kusy, jako jsem třeba já.
Pokud jste ale tuhle sérii nikdy v životě neměli v rukou, nezoufejte. Příběh stojí zcela bezproblémově na vlastních nohách
Podobný přístup má hra i k získatelným kostýmům. V průběhu můžete poskládat několik setů, složených vždy ze tří částí (helma, tělo, nohy). Každý má specifické bonusy, ale podobně jako ve Spider-Manovi od stejných vývojářů dostáváte zásadní svobodu – bonusy odemyká pouhé vlastnictví setu, nemusíte jej kvůli nim nosit, a tak váš Ratchet nebo Rivet může vypadat pořád tak, jak chcete.
Kdo je Rivet? Pokud jste viděli aspoň nějaké screenshoty, asi vám neušla přítomnost fialové lombaxí dívky, která se místo obřího francouzského klíče ohání kladivem. Ano, Rivet je novou hrdinkou, která se s Ratchetem dělí o přítomnost na obrazovce prakticky fifty-fifty, možná má toho prostoru i o něco víc. Vůbec to ale nevadí, je totiž skvělá.
Fialová hvězda
V tomto bodě je asi vhodné upozornit na něco, co vám dost možná i tak došlo – Ratchet & Clank: Rift Apart není kdovíjak srdceryvný příběhový opus na úrovni The Last of Us. Opět si v tomto případě pomohu s přirovnáním k moderním animovaným filmům, kterým se ovšem scénář vyrovnává naprosto skvěle. Rivet má pro jeho potřeby velmi pěkně vykreslený charakter, na rozdíl od Ratcheta, který má svého Clanka, je spíše samotářkou bez přátel a o záludnosti mezilidských (no, lidských…) vztahů se ještě musí leccos naučit. Zároveň jde o kurážné děvče, které se nezalekne ani tak ostřílených mořských vlků, jako je Pierre La Fer, pirát extraordinaire!
Ohromnou devizou celé hry je situační humor, který autoři zvládají tak akorát dávkovat, aby byl pořád okouzlující a nespadal do hlubin trapnosti, jako se to stává filmovým Avengerům nebo Hvězdným válkám. Svět(y) Ratcheta a Clanka jsou zkrátka nabité bizarními postavičkami i technologiemi, ve vesmírném baru se můžete kochat plejádou prapodivných štamgastů a jejich kratochvil, pirátská planeta s rádoby hrdlořeznými bukanýry se nakonec ukáže být (poměrně zoufalým) zábavním parkem a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.
Prakticky každý svět přichází s nějakým novým nápadem, ať už je to měnění dimenzí, létání na drakovi, prohánění se na rychlých šnekokrabech, bruslení na antigravitačních botách a podobně. Ano, zcela nepopiratelně je hra ve svém jádru „pouhou“ 3D skákačkou, nebo spíše akční adventurou, jenže je také po všech směrech dovedena k dokonalosti.
Nový Ratchet & Clank oplývá českými titulky a je to dobře
Jakýkoli střet se skupinkou nepřátel je prostě událost, každá zbraň přímo křičí, abyste tentokrát vyzkoušeli právě ji a ta skoro až epilepsii budící paseka, co můžete rozpoutat na obrazovce, je prostě jinde nevídaná. Jestli jsem si myslel, že v Returnalu dochází ke svižné akci, pak je Ratchet & Clank: Rift Apart ještě o několik úrovní dál.
Je těžké vám popsat tu ryzí bezstarostnou zábavnost, stejně jako žádný z obrázků, které najdete kolem těchto řádek, nedokáží ani omylem vystihnout dokonalost výtvarného a technického zpracování. A ačkoli jsem měl dost štěstí, abych si i v poslední době celou řadu her opravdu užil, nepamatuju si, kdy na mě naposled nějaká hra působila tak ohromně pozitivně a lákavě jako právě Rift Apart. Chápu, že si teď možná řada z vás klepe na čelo, protože máte tuhle záležitost za hloupost pro děti. Já ale tuhle věc stavím nad Ghost of Tsushima i druhé The Last of Us. A ano, i nad Days Gone.
Kadence nápadů, gagů, technická dokonalost a hlavně ta kýžená svižnost. Ratchet & Clank: Rift Apart zvládá to, co tolik moderních her ne – zcela se oprošťuje od nudných a rozvleklých prvků a neustále vás zahrnuje něčím novým. Úrovně jsou tak akorát dlouhé, abyste si je užili a už zase metelíte dál. Rozhodně se ale nejedná o nějakou jednohubku na odpoledne, pocitově jsem v ní strávil stejné množství času, jako ve Spider-Manovi z roku 2018.
Nastavení pro každého
Nedá mi to a musím se ještě jednou vrátit k technickému stavu. Tak předně – hra během recenzování fungovala bez jediného problému, nenarazil jsem na žádné bugy, glitche, pády a podobně. Po většinu času byl k dispozici jediný režim zobrazení, tedy ten, který skýtá to nejlepší grafické nastavení a ray-tracing při 30 FPS. Ačkoli už jsem také zmlsán plynulostí dvojnásobného snímkování, musím říct, že mi zde (na rozdíl třeba od remaku Demon’s Souls) archaická třicítka vůbec nevadila.
Vývojáři nicméně stihli relativně včas zpřístupnit day one patch, se kterým už budou automaticky hrát všichni kteří si hru pořídí, a který přináší dva nové režimy. Hrát tak můžete v dynamickém 4K při 60 FPS a dokonce i v režimu 60 FPS plus ray-tracing, který Insomniaci přinesli už do Spider-Man: Miles Morales. Musím říct, že poslední zmiňovaný režim už docela citelně zasahuje do rozlišení a ostatních efektů a vlastně jsem nebyl ochoten vyměnit ultimátní grafiku ani za těch 60 FPS. Je ale rozhodně skvělé, že si můžete vybrat dle vlastních preferencí.
Quality režim, v němž jsem prošel celou hru, ale prostě nesnese jakoukoli kritiku. Jak už jsem zmínil, nikdy jsem neviděl v pohybu cokoli tak působivého, jako je Rift Apart. Všechny součásti dokonale pasují dohromady a výsledek je prostě strhující. Na jednotlivých planetách se pořád něco děje, ať už jde o zmíněný dopravní provoz nebo obřího walkera, líně se potulujícího pustinou.
Několik minut jsem strávil jen sledováním pohybu Rivetina huňatého ocásku, kterak přechází mezi světlem a stínem a jeho osvícení ještě ovlivňují prolétající vznášedla. Materiály jako srst nebo třeba Clankovo ocelové tělo, které správně odráží rozmazaný obraz, prostě z plna hrdla řvou „next-gen“ a my se můžeme jen radovat, že takové hry vycházejí v prvním roce života konzole.
A není to jen grafika, díky SSD přestaly existovat nahrávací časy (nemluvě o klíčových designových prvcích, které jsem popsal výše), 3D zvuk i tady funguje na jedničku a stejně jako v Demon’s Souls či Returnalu nebo Resident Evil Village se stará o budování amosféry, no a pak je tu DualSense. Díky adaptivním triggerům má skoro každá zbraň různé režimy střelby podle toho, jak moc domáčknete spoušť, podobně kouzelně pak funguje i postupné zrychlování při jízdě na antigravitačních bruslích.
zdroj: PlayStation
Pokud jste útlocitnějšího charakteru, následující prohlášení vás možná naštve, ale pokuste se mě pochopit – Rift Apart je pro mě pádným argumentem k rozladěnosti, že v Sony hodlají i nadále své velké hry vydávat i na PlayStation 4. Ne, nejde o elitářství a samozřejmě chápu ekonomický smysl. A nejde ani o grafiku, věřím, že ta se dá škálovat relativně snadno. Jde právě o ty konkrétní technické možnosti, které nabízí nová generace. O technologie, jež umožňují budovat zcela nový gamedesign, který zkrátka dřív nebyl možný. Věřím, ano, nový Horizon nebo God of War budou jistě skvělé hry. Ale budou to o něco hezčí hry z minulé generace. A to je škoda.
Je toho ještě tolik, o čem bych mohl zpívat ódy, ať už je to vynikající dabing nebo třeba vydařené bonusy, jež získáváte za hledání schovaných zlatých šroubků, a mezi něž patří třeba nové barevné filtry, skiny na zbraně a podobně. Studio Insomniac se s Rift Apart po všech stránkách překonalo a směle se může řadit mezi ty největší velikány Sony Worldwide Studios.
Nulové výhrady
Ať přemýšlím sebevíc, nenapadá mě, za co Ratchetovi a Clankovi strhnout byť jen jediný bod. A to se mi snad ještě nikdy nestalo. Ano, pokud hrajete výhradně realistické střílečky nebo historické strategie, nebude to asi šálek vaší kávy. V tom, co se ale hra snaží dělat, naprosto bezvýhradně exceluje. Snad jen variabilita robotích bossů a jejich schopností by mohla být trochu větší, ale upřímně, při hraní mě to ani nenapadlo a vytáhl jsem to z rukávu po dlouhém přemýšlení.
Jestli máte doma PlayStation 5, rozhodně musíte mít i tuhle hru, zahoďte veškeré pochybnosti o tom, zda by měli velcí kluci a holky hrát něco na první pohled takhle dětsky vypadajícího. Pokud mi extrémně nevěříte, zahrajte si posledního Ratcheta & Clanka z roku 2016 a vězte, že tohle je zkrátka ještě mnohem lepší.
Jako někdo, kdo dobrodružství téhle nesourodé dvojky sleduje od samých kořenů, hlasitě aplauduji autorům a smekám svou nejoblíbenější kšiltovku. Na žebříčku těch nejlepších her letošního roku bude pořádná tlačenice a zdá se, že hry ze stáje Sony v ní budou mít hodně ostré lokty. Vedle Returnalu si PlayStation 5 připisuje další letošní zásah do černého. Nenechte si ho ujít.
