zavřít

Stellaris - recenze

Windows

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: Windows

Verdikt: Hybridní strategie Stellaris slibuje živoucí a proměnlivý vesmír pro vaše vesmírná dobrodružství. Přestože svých velkolepých cílů úplně nedosahuje, přiblížila se k nim dostatečně na to, aby z ní byla skvělá hra, vhodná pro každého galaktického stratéga i objevitele. 

Hodnocení redakce 8/10

Jak hodnotíme

metacritic 78/100

- Recenze autor: Václav Pecháček Komentáře: 0

Hry od Paradoxu mají jeden hlavní společný jmenovatel - vyprávění příběhů. Europa Universalis, Crusader Kings nebo třeba Hearts of Iron nabízejí strategické pískoviště, ze kterého si můžeme uplácat vlastní grandiózní dobrodružství. Takové, které nikdo jiný nezažije, protože z nesčetného množství proměnných zkrátka a dobře dvě identické kampaně nevydolujete. Jde o narativní propletenec, který si vytváříte sami pro sebe a pro své kamarády. Stellaris nabízí podobný zážitek, i když oproti svým historickým bratrancům k dosažení cíle požívá výrazně jiné prostředky.

Nejdříve si však musíme ujasnit jednu zásadní věc. Stellaris není běžná vesmírná strategie, kterých v herním hyperprostoru poletuje nespočet. I přes své galaktické zasazení a zjevnou inspiraci žánrem 4X je to pořád ten typ velkolepé strategie, na který jsme od Paradoxu zvyklí. Jen to možná zpočátku nezaregistrujete. Dostanete pár lodiček, domovskou planetu, na níž můžete stavět budovy, a kolem sebe spoustu hvězdných systémů, které jen volají po prozkoumání a obsazení. Někde za rohem na vás čekají konkurenční impéria a věčný koloběh války, diplomacie, podrazů a aliancí. Zkrátka zlatý standard vesmírných strategií. Rozejděte se, není tu nic k vidění.

Složitější než se zdá 

Nebo s tím rozcházením přece jen ještě počkejte. Aspoň dokud nezjistíte podrobnosti o systému výzkumu, zahrnujícím tři rozdílná odvětví a náhodný výběr dostupných technologií. Taky by vás mohla zaujmout administrativní a vládnoucí stránka hry včetně demokratických voleb, změn zákonů a politických frakcí, v nichž má každý jednotlivý aktér vlastní agendu. Znalce Crusader Kings asi nepřekvapí, že můžete najednou ovládat jen velmi omezené množství planet a ze zbytku vytvoříte autonomní sektory spravované guvernéry. O podobných zlepšovácích a komplikacích by se sice dalo psát ještě pěknou chvíli, ale význam by zůstal stejný: tahle hra je složitější než na první pohled vypadá.

V žánru grand strategy ale nejde o nic neobvyklého. Taková nadměrná složitost obvykle zrovna nesvědčí uživatelským rozhraním, která mají sklon být nepřehledná, překombinovaná a občas i nepoužitelná. Není to však případ Stellaris. Stačí trocha trpělivosti a ve všech tabulkách a panelech se rychle zorientujete. Ano, mohl bych vypíchnout některé naprosto nepochopitelné omyly. Například fakt, že občas musíte klikat přímo na hvězdné objekty a jindy zas na jejich o kousek dál umístěnou ikonu, zobrazující skutečnou polohu na mapě. Ale u recenze hry, jako je Stellaris, by byla opravdu škoda se věnovat nepatrným drobnostem místo základních cílů.

Vesmír je jen náhoda 

Hlavní filozofií celé hry je nahodilost. Při zahájení nové hry si můžete být jistí, že na vás čeká něco úplně jiného než posledně. Nenarazíte tady na klasický strom technologií, ale neustálý polo-náhodný výběr včetně “vzácných” technologií. To je ale teprve začátek. Náhodně generované jsou i všechny rasy a impéria, které potkáte - od zahraniční politiky přes vzhled, jazyk a systém vládnutí až po preferovanou výzbroj nebo metodu mezihvězdného cestování. Je to, jako když si Harvey Dent hodí mincí - buď máte za sousedy mírumilovné, spirituálně zaměřené, ještěrky, nebo se vás obří hyper-agresivní papoušci pokusí uklovat k smrti a zotročit vaše ženy a děti. 

Nejspíš si umíte představit, že takový systém dokáže hru pořádně oživit. Zvlášť, když si můžete vytvořit vlastní rasu ze všech možností, které hra nabízí. Vést nemilosrdnou křížovou výpravu zaměřenou na rozšiřování ateismu a demokracie, nebo se radši izolovat ve svém koutku galaxie a uctívat božského císaře, to jsou hodně odlišné herní zážitky a je zábavné snažit se vcítit do někdy dost bláznivých národů, které vaše fantazie vyplodí.

Má to však jeden pořádný háček. Všechny tyhle kombinace a variace na papíře vypadají skvěle, ale při hře je v konečném důsledku většinou můžete téměř ignorovat. Stačí jen dávat pozor, jestli náhodou zdáli neslyšíte zlověstné cvakání stovek zobáků a vřeštění “Polly potřřřebuje vrrraždit.” Zbytek všech nuancí včetně náboženských a politických rozdílů se promítne do bonusu nebo postihu pro vaše vzájemné diplomatické vztahy. Všechny vlastnosti jsou navíc tak nějak rozumné a předvídatelné. Zkrátka a dobře nemůžete narazit na civilizaci, která by s oblibou obývala hořící vulkány, naprosto odmítala se s kýmkoliv bavit a byla by sexuálně přitahována fialovou barvou. Což je přece jenom trochu škoda… 

Pohádky z hvězdné kapsy 

Pocit objevování nového, nečekaného, neznámého a lehce absurdního vesmíru vám nenabídnou náhodné technologie, ani náhodné rasy. Přesto se Stellaris daří přesně takový pocit pravidelně navozovat pomocí nejzásadnější odbočky z klasické grandiózně strategické dálnice. Jde o anomálie, hojně rozeseté po celém vesmíru. Tyhle události můžou a nemusí mít velký efekt na samotnou hru. Občas vám přidají pár surovin, jindy vám nabídnou celou sérii úkolů ke splnění nebo ignorování, ale především jsou naprosto výtečně napsané a bez výjimky úžasně nápadité.

Můžete třeba narazit na obrovské rýhy v povrchu planety. Vaši vědci pak vyluští, že je tam vyryl znuděný pašerák před miliony let, když chtěl někam zaznamenat svůj životní příběh. Dostanete pár bonusových bodíků do výzkumu, ale o to snad ani nejde. Mnohem důležitější je, že tohle je objev hodný Jamese T. Kirka nebo Jacka O’Neilla. Dokonce bych zašel ještě dál: je to objev hodný vás, hráče před obrazovkou. I ve chvíli, kdy na vás budou starosti spojené se správou mezihvězdného impéria doléhat s největší tíhou, vaše tvář se rozjasní při pohledu na novou zprávu oznamující nález další zajímavé anomálie.

Tohle je pravý opak způsobu vyprávění příběhu než “udělej/vymysli si sám”, který Paradox obvykle preferuje. Práce očividně velmi nadaného týmu scenáristů však vůbec nepůsobí mimo mísu. Naopak, je to jedno z nejpříjemnějších zpestření hratelnosti, které jsem za poslední léta ve strategickém žánru zažil. Navíc se v nich promítá charakter vašeho impéria způsobem, který lze těžko simulovat čísly a procenty na kampaňové mapě. Co se například stane, pokud objevíte neocenitelný artefakt pradávné civilizace starý miliardy let? Pokud je vaše civilizace materialistická, vybudujete kolem něj turistickou destinaci. Ale jestli místo prachbídného konzumu preferujete pánaboha nebo jiné nadpřirozené tentononc, možná daný kus opracovaného šutru radši budete uctívat. 

Rukáv plný překvapení 

A co až se události nevyhnutelně začnou opakovat, protože jich prostě nemůže být nekonečné množství? I pro tyhle případy má Stellaris v rukávu pořádný trumf - stejná anomálie může mít několik různých vysvětlení. Během své první hry za lidské Spojené národy jsem narazil na měsíc, jehož povrch skrýval hrůzné tajemství - kostru nemožně obrovského živočicha. Vědci během chvíle přišli na to, že onen tvor se do naší galaxie dostal portálem, a na malé planetce bez atmosféry se brzo udusil.

Když mi identická zpráva o nalezené giga-kostře přišla i během nové hry za imperialistické plazy, měl jsem chuť ji prostě odkliknout a dál se jí nezabývat. Už jsem věděl, jak to celé dopadne, a nějakých pár bonusových surovin mě nezajímalo. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že tahle kostra patřila jakési živoucí vesmírné lodi a uvnitř byly nalezeny pozůstatky nešťastné posádky. Takové variace pomáhají hru udržet takříkajíc „čerstvou“, i když ji znovu rozjedete třeba po desáté. Bohužel jsem nemohl zmíněnou živou raketu sám sestrojit, ani projít portálem a podívat se do země obrů. Jak už jsem říkal, skutečný herní dopad anomálií bývá poměrně zanedbatelný.

Existuje ale jeden nový prvek, jehož vliv na hru rozhodně zanedbatelný není - krize, které ozvláštňují závěr hry a mohou naprosto překopat politickou krajinu celé galaxie. Jak by vám mohli dosvědčit nešťastníci z celé řady sci-fi vesmírů, je nebezpečné hrát si s věcmi, kterým nerozumíte. Třeba s roboty, kteří se mohou obrátit proti svým pánům, pokud jim dovolíte vyvinout dostatečně pokročilou umělou inteligenci. Nebo s portály, které vám sice usnadní mezihvězdné cestování, ale taky se mohou stát bránou pro věci, které byste v naší sféře bytí potkat rozhodně nechtěli. Krize nejsou jen způsobem, jak oživit často dost stagnující závěrečné tahy většiny strategických her, kdy už je o vítězích a poražených prakticky rozhodnuto. Jde taky o vynikající příběhovou demonstraci odvěké filozofické pravdy, že za blbost se platí.

Není to však jediné chytré řešení, se kterým Stellaris přichází. Tvůrci z Paradoxu se důmyslně zaměřili na některé oblasti, kterým se vesmírné strategie obvykle příliš nevěnují. Nepřišlo vám někdy divné, že v jiných hrách se všechny soupeřící státy dostaly do vesmíru v přibližně stejné době, aby bylo hrací pole pěkně vyrovnané? Ve Stellaris ne. Narazíte nejen na civilizace podobné technologické úrovně, ale taky na dávná impéria, pro která nejste víc než zrnka prachu nebo nechápavá batolata. Role se obrátí, pokud objevíte rasu, která se ještě do vesmíru nevypravila. Budete tyhle primitivy, kteří sotva vynalezli oheň (nebo v lepším případě parní stroj) jen pozorovat, nebo jim darujete technologie potřebné k nepřirozeně rychlému vzestupu ke hvězdám? Samozřejmě je taky můžete jednoduše vyhubit a jejich svět přeměnit na obrrrovskou voliérrru. Volba je na vás.

Příjemné, nikoli dechberoucí 

Je pravda, že Stellaris bude v očích některých hráčů srážet na kolena nejasné umístění mezi velkolepou strategií a klasickým 4X kusem. Tahle dualita, ze které pramení síly i slabiny celé hry, se asi nejvíc promítá v podmínkách vítězství. Nějaké sice ve hře najdete, ale jsou omezené v podstatě pouze na vojenské dobývání ostatních států. Na diplomatické nebo kulturní vítězství si můžete nechat zajít chuť. Co dělat, když válčit s nikým nechcete? Inu, musíte dané podmínky vítězství prostě ignorovat a hrát si tak, jak se vám zlíbí. V ostatních hrách od Paradoxu koneckonců taky na žádné takové požadavky nenarazíte a musíte si je vytvořit sami.

Tak, jako jste si v Crusader Kings II stanovili, že pro České království získáte přístup k moři, si tady musíte říct, že vytvoříte největší a nejpřátelštější alianci, jakou kdy galaxie spatřila. Hra bohužel vaši úžasnost přímo neuzná a poplácat po zádech se tak musíte sami. Existující podmínky vítězství, které jednoznačně upřednostňují vojenskou sílu, vyvolávají dojem, že je tvůrci do hry přidali na poslední chvíli, aniž by se pořádně zamysleli nad důsledky svého rozhodnutí.

Přes všechny přešlapy tohoto typu existuje pro mě osobně ještě palčivější problém, který si nejspíš uvědomíte až po mnoha hodinách hraní, nebo to pro vás problém vůbec nebude. Zdá se mi, že Stellaris slibuje víc než je ve výsledku schopná splnit. Se všemi těmi skvělými nápady se přece jen dalo zajít ještě dál. Žonglování s živoucí a myslící galaxií je většinu času pouze příjemné a nikoli dechberoucí. Pokud však tohle omezení hned zpočátku akceptujete, čeká vás nádherná, zábavná, napínavá a nápaditá jízda mezi hvězdami, která je doslova přeplněná kvalitním obsahem.

Svědčí o tom i fakt, že není potřeba rozebírat soubojové a diplomatické nuance, protože v těchto ohledech se Stellaris příliš neliší od svých 4X vesmírných kolegyň. Vůbec vám nebude zatěžko ignorovat beztak rychle opravované technické nedostatky a pár frustrujících rozhodnutí při designu uživatelského rozhraní. Stellaris se totiž daří zachytit něco, co je podle mého názoru esencí každého pořádného vesmírného dobrodružství: napětí, překvapení a současně strach i radost z neznámého.

Tagy: strategie vesmírný

Zdroje: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.