Recenze
Tony Hawk's Pro Skater 3 + 4 – recenze návratu, kterému skřípou kolečka
15. 7. 2025
|
Ondřej Partl
Návrat nejlepšího skejťáka s háčkem
Mind Over Magic – recenze manažerského simulátoru magické školy
28. 3. 2025
|
Michal Krupička
Čáry, kouzla, management
Turnip Boy Commits Tax Evasion – recenze hry se zeleninově-daňovou tématikou
7. 7. 2021
|
Pavel Makal
Nezahrávejte si s cibulí!
Quake II – recenze remasteru legendární střílečky
28. 8. 2023
|
Zbyněk Povolný
Pochoutka pro nostalgiky... Ale co nováčci?
Blacktail – recenze dechberoucí slovanské pohádky
5. 1. 2023
|
Jakub Malchárek
Nezlob, nebo si tě odnese klekánice
Resident Evil Village: The Winters' Expansion – recenze
31. 10. 2022
|
Pavel Makal
Návrat do vesnice
Galaxy Trucker - recenze
30. 1. 2015
|
Lucie Jiříková
Galaxy Trucker je videoherní adaptace stejnojmenné deskové hry od Vládi Chvátila, jednoho z nejuznávanějších návrhářů deskových her na světě. A jelikož Vláďa Chvátil svého času hodně fušoval i do počítačových her a ve vývojářském portfoliu se mu skví tituly jako Original War nebo Fish Fillets, téhle předělávce nechybí žádný z prostředků, jimiž hráče oslovují i klasické videohry. Výsledek je natolik působivý, že jsme Galaxy Trucker ocenili i titulem nejlepší české hry za rok 2014.
Might & Magic X: Legacy - recenze
3. 2. 2014
|
Lukáš Grygar
Kdykoli si starší ročníky stýskají, že hry už nejsou, co bývaly, je to pravda jenom z poloviny. Jsme to především my sami, kdo není, kým býval. Jeden z nejlepších dungeonů všech dob, Wizardry VII, jsem hrál ve dvanácti, zatímco dnes mi táhne na dvaatřicet a ne, nemůžu si dovolit propadnout hře podobného kalibru, i kdyby mi nakrásně tancovala před nosem. Navzdory tomu, že mě za hraní her namísto rodičovského peskování někdo platí, je představa dobrovolné výměny reálného života ve prospěch toho virtuálního prakticky nemožná. Moje povinnosti i zájmy neustoupí stranou způsobem, jakým kdysi odlétala do kouta školní taška.
The Dark Pictures: Little Hope – recenze hororové jednohubky
3. 11. 2020
|
Pavel Makal
Vítejte v Silent... tedy v Little Hope
Destiny: The Taken King - recenze
30. 9. 2015
|
Daniel Kremser
Před pár lety měli v Bungie představu o kříženci onlineovky a first person akce. Měla to být hra, která skloubí grind a hon se za stále lepší výbavou s příběhem a spektakulární podívanou. Nazvali ji Destiny a v roce 2014 vydali jako nedodělaný produkt plný neduhů, absentujícího vyprávění a monotónního end game obsahu. Rok na to se ale na pulty obchodů dostává datadisk The Taken King a spolu s ním se naplňuje i zmíněná představa tvůrců. Ano, Destiny konečně po roce, dvou DLC a velkém datadisku našla svou zamýšlenou podobu a povětšinou funguje tak, jak měla při vydání. To všechno díky Oryxovi a takzvaném roku 2.0, který jeho příchod provází.
Observer - recenze
14. 8. 2017
|
Mars Vertigo
Píše se rok 2084, a pokud vám snad tento letopočet nápadně evokuje název jistého Orwellova románu, jste částečně doma. Budoucnost není zdaleka růžová a svět si prošel globálním super ničivým konfliktem, který zdevastoval valnou část vyspělé civilizace. Její zbylé ostrůvky ovládají megakorporace, které si usurpují politickou moc. A i přesto, že se náš příběh odehrává na území takzvané Páté Polské Republiky, jde pouze o skořápku reminiscence, chycenou do područí pevného korporativního diktátu Chironu, protože právní státy jako takové přestaly de facto existovat.
Stellar Blade – recenze akční jízdy s několika problémy
24. 4. 2024
|
Pavel Makal
Mám rád velké zadky a nemohu lhát
MotoGP 20 – recenze
24. 4. 2020
|
Patrik Hajda
Italské studio Milestone zvládá najednou vyvíjet dvě série offroadových motorek, MXGP a Monster Energy Supercross, a dvě série silničních motorek, Ride a MotoGP. Většinu z nich dodává každý rok v lehce obměněném stavu a dá se říct, že se s každým dalším dílem zlepšují. Platí to i o letošním MotoGP 20, ale evoluce je natolik střídmá, že by se tvůrci měli zamyslet nad kadencí vydávání svých her.
Krev, pot a pixely – recenze knižního hitu
6. 7. 2019
|
Alladjex
Zatímco o retro osmdesátkách a jejich videoherním vývoji máme nepřebernou zásobu veselých a někdy i šílených historek, současná tvorba her je zakryta hávem korporátních tajemství, mlčením a svěrací kazajkou podepsaných smluv vyplněných frontami „endéáček“. Jedno je ovšem jisté: Historii si přibarvujeme na růžovo. V odlišném světle vnímáme jednu a tu samou situaci, pokud se odehrává v současnosti, nebo naopak před třiceti, čtyřiceti lety. Nejvýraznějším příkladem je tzv. „crunch“, nezřízené pracovní nasazení objevující se zejména při dokončování titulů před jejich uvedením na trh.
Death Stranding 2: On The Beach – recenze
23. 6. 2025
|
Šárka Tmějová
Kurýrství s duší i výbušnými psy
Steel Division: Normandy 44 - recenze
28. 7. 2017
|
Václav Pecháček
Hrozně rád bych se někdy podíval do Normandie. Procházel bych se půvabnými severofrancouzskými městečky, zíral přes kanál na břehy Albionu, schovával se před bouřlivým počasím, představoval si, kam bych umístil těžký kulomet, do kterého lesíka bych uschoval jednotku parašutistů a jakou silničku bych zvolil tepnou své ofenzivní operace. Tohle trošku znepokojivé fantazírováni mi do hlavy nasadila Steel Divison: Normandy 44. Tahle výborná real-time strategie z druhé světové války před vás totiž (jakmile proniknete její tvrdou, špatně poživatelnou slupkou) postaví takovou iluzi generálského řemesla, až vám jedna ruka automaticky vklouzne do kabátu.
Downward Spiral: Horus Station – recenze
29. 6. 2018
|
Lucie Jiříková
Virtuální realita navzdory dřívějším optimistickým předpovědím spíše skomírá. Poměrně slibně vypadal Fallout VR nebo Resident Evil 7 VR, žádná z těchto her však nepřekročila svůj stín. To znamená, že takový ten klíčový titul, který by ke koupi VR vybavení přiměl i docela obyčejné lidi, nejen technické nerdy, stále ještě chybí. Downward Spiral: Horus Station je další z her, která by to mohla změnit. I ona však od začátku nabízí dva módy – s VR brýlemi a bez VR brýlí. A tak na sebe v podstatě hned vysype, že ambicemi změnit situaci nehýří.
The Splatters - recenze
26. 4. 2012
|
Lucie Jiříková
Zatímco mainstream logické hry ze svého portfolia až na výjimky (čest Portalům) vytěsnil, na nezávislé scéně se s podobnými hrami doslova roztrhl pytel. Další zástupce této početné skupiny se objevil na Xbox Live pod názvem The Splatters. Jde o prvotinu izraelského vývojářského studia Spiky Snail a nutno dodat, že vcelku podařenou.
Ultros – recenze fantasticky psychedelické metroidvanie
19. 2. 2024
|
Jakub Malchárek
Unikátní biopunk
The Great War: Western Front – recenze zákopového Total Waru
15. 5. 2023
|
Ondřej Rolník
První světová, jak jste ji ještě nehráli
Metroid Prime Remastered – recenze návratu dokonalé hry
17. 2. 2023
|
Pavel Makal
Dvacet let a v plné síle
Vampire Survivors – recenze jednoho z největších překvapení roku
8. 12. 2022
|
Redakce Games.cz
Jak to může být tak dobré?!
Europa Universalis III - recenze
12. 2. 2007
|
Redakce Games.cz
Co myslíte, dovedli byste spravovat středověké Čechy lépe než kníže Vladislav II.? Předveďte své schopnosti ve strategii, která si zakládá na komplexnosti a rozsáhlosti. Jak se třetí díl liší od osvědčených pravidel?
War Hospital – recenze nekompromisně depresivního tycoonu bez stavění
13. 1. 2024
|
Adam Homola
Vítejte v pekle
Tchia – recenze hry, která vás zavede do nádherné Nové Kaledonie
5. 4. 2023
|
Patrik Hajda
Za mořem, kulturou a požírači dětí
Ancestors Legacy - recenze
31. 5. 2018
|
Mars Vertigo
Je osmého června, léta Páně 793. Na kamennou podlahu dopadá zkrvavené bezvládné tělo, jehož ruka stále křečovitě svírá útlou modlitební knížku, a to i přesto, že mnichova lebka byla právě rozetnutá vedví těžkým úderem obouruční sekery. Opatství Lindisfarne v Northumbrii bylo právě zákeřně a nemilosrdně znesvěceno krvelačným nájezdem loupeživých pohanů ze severu. Bohatství jednoho z nejsvětějších míst Anglie bylo naprosto vypleněno a smočeno krví řádových bratří. Doba vikinských nájezdů právě započala.
Super Mario Odyssey - recenze
3. 11. 2017
|
Jakub Kovář
Super Mario Odyssey je typickou hrou od Nintenda. Využívá léty prověřenou a poctivě vycizelovanou herní formuli – skákání přes překážky a řešení drobných logických rébusů. Vybroušený základ je pak dále doprovázen symfonií originálních nápadů, které každých několik desítek minut přinesou něco nového a hráči se na tváři usadí lehce přihlouplý úsměv. Jeho mozkové buňky jsou totiž co chvíli stimulovány k trochu odlišné činnosti a parádně u hry relaxuje. Pokud totiž mluvíme o hraní si a o hravosti obecně, není v současné době ve videoherním průmyslu lepší příklad než Super Mario Odyssey.