Vampire Survivors je nečekaný, ale o to nádhernější hit. Zdánlivě obyčejná roguelike hříčka, ve které váš panáček sám útočí a vy za něj akorát běháte a vybíráte upgrady, nás v redakci naprosto okouzlila, stejně jako se jí to povedlo se stovkami tisíc hráčů po celém světě.
Sice jsme už na Games vydali dojmy z hraní od Kuby Malchárka, ale takovýhle klenot si bezpochyby zaslouží vlastní recenzi. A protože jsme se v redakci nebyli schopní shodnout, kdo z nás by měl text vlastně napsat, připravili jsme si pro vás kolektivní recenzi ve složení Šárka, Vašek a Pavel!
Vašek Pecháček
Vampire Survivors je mistrovský kousek. Elegantní, nesmírně uspokojivý a návykový. Což je divné, protože na první pohled to je dost ošklivá pixel artová blbinka, kterou vlastně sami hrajete jenom tak napůl a ona toho velkou spoustu udělá za vás, abyste se nemuseli zas tak moc soustředit. Prostě pobíháte po mapě, hra automaticky kosí desítky a stovky nepřátel, po pár minutách vás nevyhnutelně něco zabije a můžete jet od začátku.
To je ten první pohled, po kterém si možná stejně jako já řeknete: „Co tady proboha dělám a proč to ještě zkouším?“ Ale za masivní popularitou Vampire Survivors nestojí davová psychóza ani manipulace zaplacených influencerů. Stačí jenom pár kraťoučkých pokusů – a budete zaháčkovaní.
Začnete přežívat déle, protože si uvědomíte, jaké schopnosti se navzájem vhodně doplňují. Naučíte se, jak se pohybovat, když jste vyzbrojení česnekem („Hrrrr do největší vřavy!“) a magickou hůlkou („Utíkám, utíkám, nikdy mě nechytíš!“). Uvědomíte si, že k různým typům nepřátel je potřeba přistupovat různými způsoby. A než se nadějete, z pětiminutových her se stávají patnáctiminutové a pomalu se dostáváte k oné vysněné půlhodinové hranici, kdy si pro vás přijde samotná Smrt (což v kontextu hry vlastně znamená vítězství na dané mapě).
Neustále si něco odemykáte, neustále na něco nového přicházíte. To je to klíčové kořeníčko – hrát desetkrát po sobě za tu stejnou postavu s těmi stejnými schopnostmi by začalo být monotónní, ale vy si za chvíli vybíráte z celého ansámblu hrdinů a arzenálu zbraní, můžete vstoupit do zakletého lesa nebo do zlověstné mlékárny, plníte achievementy, které vám zpřístupňují další a další prvky téhle překvapivě hluboké a propracované hry.
Vampire Survivors klamou tělem. Nikdy bych je nevyzkoušel nebýt Pavla a jeho tvrdošíjného opakování, že je to něco fakt speciálního, co bych rozhodně měl okusit spíš než nějaké stupidní strategie nebo jaké že nerdoviny si to pouštím doma v pokojíčku před spaním. A měl pravdu. Strategie ať se jdou vycpat, já už chci v životě jedině zabíjet upíry!
Šárka Tmějová
Jsem hodně skeptická k předběžným přístupům, takže když nepočítáme multiplayerové tituly, kde se rozdíly mezi otevřenou betou, sezónami a plnohodnotným vydáním hodně stírají, hrála jsem za svou hráčskou kariéru pořádně vlastně jen dva. A oba byly zatraceně návykové a z hlediska vyladěnosti zážitku už tehdy překvapivě kvalitní: Hades a dnes recenzované Vampire Survivors.
Zpočátku, tedy někdy před půl rokem, jsem přitom byla poměrně obezřetná. Vampire Survivors totiž vypadají vcelku hnusně, zvlášť pokud neholdujete retro pixel artu inspirovanému Castlevanií. „Co to je? A proč je to tak ošklivý?“ ptala jsem se svého partnera, který holduje ještě nezávislejší produkci než já, a tak jeho herní doporučení často beru s rezervou (Promiň, lásko!). „Trochu hnusný to je, ale nemůžu se od toho odtrhnout,“ odpověděl mi.
zdroj: poncle
Myslela jsem, že to dopadne jako obvykle a k jeho doporučení se nikdy nedostanu, ale Vampire Survivors zakrátko změnili náš postelový rituál. Nevím, čemu se v ložnici oddáváte před spaním vy, my ale na notebooku na podnose každý večer na střídačku zkoušeli projít loukou, knihovnou, mlékárnou a záhy i věží a kaplí, které do hry v tehdejších dnech přibyly. Laborovali jsme nad kombinacemi předmětů nutných pro upgrade zbraní, sledovali videa, kde se fanouškům podařilo třeba dokončit hru bez jediného stisknutí směrové šipky, zkrátka nás upíři svými špičáky zaháčkovali a odmítali pustit, dokud z nás nevysají poslední kapku volného času před spaním, po spaní, mezi spaním.
Hráli jsme na partnerově účtu, na tom svém jsem si Vampire Survivors koupila o pár měsíců později a během několika málo týdnů v nich nechala skoro padesát hodin. Teď mi sice na Steamu zase chybí několik achievementů, které do hry přibyly s posledním updatem, ale trochu se bojím, že pokud tenhle dopaminový heroin ochutnám znovu, začnu v práci strašlivým způsobem prokrastinovat. A to ani neumím italsky, abych ocenila to množství vtipně příšerných slovních hříček, které Luca Galante upírům do rakví a textací poschovával.
Ano, jde z větší části o dílo jediného vývojáře, který dříve pracoval pro internetové kasino a moc dobře ví, jak hru udělat co nejnávykovější. Tady do ní ale nemusíte sypat stovky a tisíce korun, stačí jen počáteční pětieurová investice a to nejcennější, co máte. Čas. Proč jen mám tak slabou vůli, že místo italského Duolinga zase instaluju Vampire Survivors...
Pavel Makal
Vampire Survivors jsou mým letošním Valheimem, mým letošním heroinem, sakra, půjdu ještě dál, mým letošním The Binding of Isaac. Je to přesně ta hra, které jsem vůbec nevěnoval pozornost, zmínky o tom, jak je skvělá, kolem mě v záplavě recenzování „velkých“ titulů proplouvaly bez povšimnutí. A pak jsem si ji jednou zkusmo stáhnul z nabídky Game Passu a byl jsem ztracen.
Už spartánská hlavní nabídka a ne zrovna pohledný pixel art mi napověděly, že tady musí být něco dalšího, něco zvláštního, co dokázalo chytnout za srdce tolik lidí tak pevně. Našel jsem to hned v první hře a od té doby jsem se už jen nořil hlouběji do králičí nory stroze prosté, ale zároveň čistě geniální hratelnosti.
Vampire Surivors totiž mají přesně to, co u podobných her maximálně oceňuju – pocit, že s každým vylepšením se posouvám o dostatečný krok kupředu, fantasticky uspokojivé synergie jednotlivých schopností a ještě mnohem, mnohem uspokojivější pocit z kosení tisíců nepřátel. Zástupům, které se v prvních runech zdají absolutně nepřekonatelné, se o něco později jen cynicky vysmíváte, prakticky všechny zbraně a jejich kombinace mají smysl a při správné taktice s nimi můžete uspět a poměrně záhy se začnete bát už jen časomíry, jejíž naplnění znamená příchod smrtky a konec. Ale i s ní si to nakonec můžete vyřídit!
Kupodivu je ale jedním ze zásadních aspektů, které mi zpříjemňují (a do značné míry i ospravedlňují) čas strávený hraním Vampire Survivors, něco, co se hry bezprostředně nedotýká. S ohledem na velmi nenáročnou hratelnost a absenci nutnosti sledovat komplikovaný příběh či poslouchat rozhovory mi hraní téhle záležitosti skvěle doplňuje poslech audioknih, případně podcastů nebo video esejí.
Není nic příjemnějšího než přijít po náročném dni domů, nastartovat libovolně dlouhou seanci Vampire Survivors a při poklidném hýbání analogovou páčkou (nic víc po vás hra nechce) poslechnout pár kapitol knihy, případně aktuální zpravodajství.
O nezávislé hře roku mám rozhodnuto a stejně tak o největším letošním překvapení. Jen se obávám momentu, kdy Vampire Survivors vyjdou i na mobilech, protože v tu chvíli moje solidně rozjetá kariéra profesionálního hráče Candy Crush Sagy patrně lehne popelem.
