Výsledky hledání pro: no more heroes

Auto Assault - recenze

9. 7. 2006 | Redakce Games.cz

Onlinovky si byly až donedávna podobné jako vejce vejci a teprve nedávno začaly vznikat první odvážné pokusy, jako právě Auto Assault, v němž místo pobíhání po svých jezdíte po herním světě v post-apokalyptickém vozítku.

Expeditions: A MudRunner Game – recenze přístupnějšího SnowRunnera

7. 3. 2024 | Patrik Hajda

Průzkumná adventura s auty

Master Detective Archives: Rain Code – recenze poutavé detektivky

17. 7. 2023 | Patrik Hajda

Jedno město, spousta detektivů a ještě více záhad

The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom – recenze jasného kandidáta na hru roku

11. 5. 2023 | Pavel Makal

Návrat v plné parádě

Prototype 2 - recenze

11. 5. 2012 | Martin Bach

Všichni stárneme. Každý si to ale uvědomí v jiném věku a při jiné příležitosti. Někomu loupne v kříži při fotbale, jinému začnou vykat děti od sousedů a další se prozradí v okamžiku, kdy sám o sobě začne tvrdit, že je v „nejlepších letech”. Někdy si ale stačí jen zahrát nějakou videohru, třeba Prototype 2.

Blue Prince – recenze ohromující puzzle adventury

7. 5. 2025 | Patrik Hajda

Okamžitá klasika, budoucí legenda

Avowed – recenze fantasy RPG ze světa Pillars of Eternity

13. 2. 2025 | Šárka Tmějová

Jak si zkrátit čekání na Elder Scrolls VI?

Age of Mythology: Retold – recenze příkladného strategického remaku

27. 8. 2024 | Jakub Malchárek

Dechberoucí báje a pověsti

Guitar Hero Live - recenze

5. 11. 2015 | Jan Olejník

Série Guitar Hero se během pár let své existence rozrostla na neskutečného molocha, který kromě šesti hlavních her obsáhl i nespočet různých levobočků. Jednotným prvkem pro drtivou většinu z nich však byla plastová kytara s pěti barevnými čudlíky. Nic zásadního se tedy neměnilo, pouze se obnovoval tracklist, což hráče bavilo zhruba čtyři roky, načež se celá série na dlouhých šest let odmlčela. Je to jedině dobře, protože inovace byla nutná. Dočkali jsme se tedy nové kytary i zajímavého Live režimu. A i když to po letech zase dobře šlape, některé věci umí pořádně zabrnkat na nervy.

Pandora: First Contact - recenze

4. 2. 2014 | Ladislav Loukota

Život není dokonalý. Za poslední dvě dekády jsme se dočkali menšího počtu her ve strategicko-vojensko-budovatelském žánru à la Civilization než dílů Call of Duty. Naštěstí bylo jen otázkou času, než bující indie scéna deficit odstraní a pokusí se vytvořit následovníka Sid Meier’s Alpha Centauri. V tomto případě nese jméno Pandora: First Contact a vznikl bez účasti vývojářů z Firaxis. Bude mu ale k úspěchu stačit pouhé nadšení vývojářů?

Men of War - recenze

13. 3. 2009 | Redakce Games.cz

Pojďte druhou světovou prožít trochu jinak. Sžít se s každou jednotkou, rozhodovat o jejich vybavení nebo je ovládat přímo jako v simulátoru.

MTX: Mototrax - recenze

15. 12. 2004 | Redakce Games.cz

Kvalitních simulátorů terénních motorek je na PC jako šafránu. Od původně konzolového MTX: Mototrax toho dopředu nikdo moc nečekal, ale o to víc tato hra nakonec překvapila. Co vše má společného s Tony Hawkem?

Gunpoint - recenze

8. 7. 2013 | Ondřej Švára

Nad hlavní třídou se smráklo a déšť začal hrát na střechy. Tohle je večer jako stvořený pro jednoho muže, jeden televizní program a čtyři příjemně vyhřáté cihlové zdi činžáku. Nestěžuju si. Jako bych ale věděl, že tenhle večer klidně neskončí. Kožené křeslo mě najednou strašně pálí do zad a chystám se odejít. Prostě tuším, že brzy nastane chvíle, kdy budu muset zbavit svět dalšího lumpa.

Dance Central 2 - recenze

7. 11. 2011 | Jiří Škrampal

Nalijme si čistého vína. Party hry běžného, casual hráči pohrdajícího, čtenáře zajímají asi jako teorie Miltona Friedmana demonstranty v Aténách. A já jim rozumím (čtenářům, ne demonstrantům). Není to tak dávno, co jsem sám patřil ke skupině, která na oko okázale ignorovala, v nitru však nepřejícně nesnášela, všechny casual hříčky, které prezentovaly naaranžované rodiny s tak křečovitými úsměvy, že by jim mohly závidět i reklamy na zubní pastu. I když mojí party-skepsi trochu nahlodalo Nintendo Wii, skutečně jí zlomil až Kinect a taneční hra Dance Central od Harmonixu (Guitar Hero, Rock Band), která se nedávno dočkala pokračování.

Ashen – recenze

6. 1. 2020 | Miloš Bohoněk

Dark Souls. Nemá cenu tančit v bojovém postoji kolem horké kaše a snažit se o Ashen mluvit ve vakuu, protože neexistovat „souls-like“ subžánr, téměř jistě neexistuje ani Ashen. Soubojový systém založený na stamině, vzdálené checkpointy, ztráta všech penízků po smrti, drsní protivníci, žádná pauza a samozřejmě i táborové ohně, Estus flaštičky a nadávky na adresu matek vývojářů. Co krok, to paralela s dílem mistra Mijazakiho a spol. Akorát se tu tomu všemu říká trochu jinak. Což ovšem vůbec neberte ve zlém!

Torment: Tides of Numenera – recenze

1. 3. 2017 | Václav Pecháček

„Co může změnit povahu člověka?“ Tak zní ústřední otázka legendárního RPG Planescape: Torment. A já ji budu parafrázovat: „Co může změnit povahu herní série?“ A rovnou si odpovím: asi ledacos, od touhy po inovacích až po chamtivé byznysmeny. Ale v případě Torment: Tides of Numenera to nedokázalo ani moře času, ani technologická proměna průmyslu, dokonce ani přechod do zcela nového světa. Navzdory všemu, čím se od sebe navzájem liší, jsme se po dlouhých letech dočkali nefalšovaného nástupce jedné z nejmilovanějších her všech dob.

Superfrog HD - recenze

23. 9. 2013 | Ondřej Švára

Tak už i žabáka dostali. Slavný Superfrog si po vzoru jiných klasik odskočil do vysokého rozlišení, snažíc se svůj rybníček příliš nezakalit. Jak totiž víme, s HD retrem je obvykle potíž. Kosmetické remaky jsou tak trochu hry-nehry, a kdybychom se ve verdiktech nenechávali ovlivnit nostalgií, probouraly by sklep našeho hodnocení. Proto se jim radši vyhýbáme. Většina těchto her totiž vyšší cíle nemá. Ale jak je to s obnovou milé amigácké plošinovky, která začátkem devadesátých let napodobila úspěch Sonica? Naštěstí je Superfrog HD něčím víc, než jen pastí na nostalgiky.

Cthulhu Saves the World - recenze

29. 9. 2011 | Matěj Habarta

Cthulhu zachraňuje svět? Cože? Toto ztělesnění zla, že by mohlo mít dobré úmysly? Je Cthulhu úplatné? Nebo snad zachraňuje svět, a neví o tom? Jak to tedy je? V tom bude určitě nějaká kulišárna!

Turnip Boy Commits Tax Evasion – recenze hry se zeleninově-daňovou tématikou

7. 7. 2021 | Pavel Makal

Nezahrávejte si s cibulí!

Katamari Damacy REROLL – recenze

9. 4. 2019 | Pavel Válek

Doba před patnácti roky byla pro hráče velice přínosným obdobím. Svoji zásluhu na tom nese hlavně obrovská popularita konzole PlayStation 2 od Sony, která se i v našich končinách těšila nesmírné oblibě a kdo ji sám neměl, určitě na ní minimálně hrál u kamaráda. Díky tomu se i u nás objevovaly tituly všech možných žánrů a dříve neslýchaných konceptů. A to nás přivádí ke Katamari Damacy REROLL.

Bud Spencer & Terence Hill – Slaps and Beans – recenze

15. 8. 2018 | Patrik Hajda

Pravá a levá ruka ďábla, Dva machři mezi nebem a peklem, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, Sudá a lichá… To je jen zlomek italské kinematografické tvorby 70. a 80. let minulého století, které na poli komedií vévodila fantastická dvojice Bud Spencer a Terence Hill. Jeden tlustý a věčně zamračený, druhý hubený a věčně usměvavý. Trvalo to dlouho, ale tihle dva pánové se konečně profackovali do vlastní hry.

Wolfenstein II: The Diaries of Agent Silent Death - recenze

16. 2. 2018 | Ondřej Švára

Ve válečných zápiscích s podtitulem The Diaries of Agent Silent Death se odhalují další tajemství z okupované Ameriky. Pointa však chybí. Spíše se potvrdil podivný kurz bonusové série, která do akční pecky Wolfenstein II: The New Colosuss dodává recyklovaný obsah, krátkou herní dobu a čím dál nesmyslnější nápady, jak ničit nacisty. Po demoliční zábavě z minula se přihlásila stealth hratelnost, se kterou Machine Games ukázali, jak hluboko lze po tvůrčí stránce klesnout.

Pillars of Eternity: The White March - recenze 2. části

9. 3. 2016 | Václav Pecháček

Když se na erpégéčko Pillars of Eternity loni na podzim nabalilo sněžné DLC The White March - Part I, nebyli jsme z toho v redakci zrovna nadšení, jak dokládá recenze a šestkové hodnocení. Přemíra tupého bojování se zasnoubila s chudým příběhem a jejich potomkem bylo nemastné a neslané rozšíření. Takové dítě bez duše. White March - Part II je na tom ale mnohem lépe. Právě proto, že se vydává úplně jinou cestou než starší bratříček.

Firewatch - recenze

14. 2. 2016 | Miloš Bohoněk

Henry je obyčejný chlapík ve středním věku, kterému z neobyčejného důvodu ztroskotalo manželství. S nervy v kýblu nevěděl, co si se svou chotí počít, a když jednoho dne zakopl o nabídku práce strážce národního parku, moc dlouho se nerozmýšlel. Sbalil si saky paky, hodil krosnu na korbu červeného trucku a jako Henry Thoreau utekl do boudy v lesích. Maloval si klidné léto v naprosté izolaci, jenže to by nesměl mít na vysílačce tu strašně ukecanou nadřízenou. Jo, a také by se v parku nesměly dít prapodivné věci…

Trine 3: The Artifacts of Power - recenze

7. 9. 2015 | Jan Vrobel

Finští vývojáři z Frozenbyte mi byli odjakživa sympatičtí. Mají za sebou od svého založení v roce 2001 několik zajímavých titulů, mezi nimiž svého času notně zazářil projekt Trine. Psal se rok 2009, to, čemu se běžně a dost vágně říká "indie scéna", dosahovalo díky Steamu vrcholu a kvalitní projekty dláždily cestičku současným tunám nezávislého balastu z Greenlightu. Trine mezi ně rozhodně zapadal, a to včetně úspěšného druhého dílu.

Recenze