Lana se jednoho rána probudí ve své rybářské vesnici, aby doprovodila sestru k hrobu rodičů. Jenže během několika okamžiků se jejich život obrátí naruby – z nebe totiž začnou padat výsadkové moduly plné robotů. Během chvilky unesou celou vesnici a pro Lanu začíná nezapomenutelná cesta napříč planetou, aby zachránila své blízké a zároveň odhalila tajemství, která se s tímhle místem i nezvanými hosty pojí.
Dechberoucí vizuál
Během prvních několika desítek minut, které jsem se hrou strávil, mi vzpomínky nejčastěji zalétávaly ke hrám jako Limbo nebo Inside. S každým dalším krokem jsem ale tenhle názor musel poupravovat. Ano, pokud jste jednu z těchto her hráli, budete tu jako doma: Planet of Lana je lineární příběhová adventura viděná z boku, staví vás před sérii hádanek, budete skákat, tahat předměty, vyhýbat se nebezpečí, a dokonce i animace nebo některé prvky hratelnosti jsou hodně podobné.
Co ale hru zásadně odlišuje od jejích předchůdců, je stylizace. Když se vydáte mezi stromy v lesích kolem vesnice, krásně se hýbou ve větru a za nimi se prohánějí mraky, co vypadají jako nakreslené vodovkami. Jak cesta pokračuje, prostředí se mění. Podíváte se do bažin, podzemních chodeb, na tropické ostrůvky nebo třeba do pouště. Každá lokace je pečlivě a krásně vytvořená, vizuál i hudba společně udávají náladu a vypráví svůj střípek příběhu o planetě, lidech i robotech.
Planet of Lana je především idylická a vlastně optimistická. Lana totiž vidí svět pohledem dítěte a hra vás donutí, abyste s ní tuhle optiku sdíleli. Fascinovaně sledujete dění kolem sebe, stejně jako se postavička při pobíhání rozhlíží po okolí v němém úžasu nad vším, co poznává. Když zafouká, dává si ruku před oči, občas zavolá jméno své sestry a občas prostě jen nadšeně vykřikne, když se něco povede. Všechny tyhle detaily jsou strašně důležité zejména proto, že ve hře není jediný kousek textu. Žádné papírky, záznamy nebo dialogy.
Hra navíc umí skvěle vykreslit nebezpečí. Nejčastěji budete potkávat roboty na několika úzkých nohách. Když vás zpozorují, celé jejich tělo se na setinu vteřiny napne, jen aby vyběhli velkou rychlostí vaším směrem. Nemilosrdně a s naprosto smrtící efektivitou, jakou by člověk od stroje na zabíjení čekal. Další z asi pěti druhů nepřátel na tom nejsou jinak. Každý má své animace, ze kterých přesně poznáte jejich vzorce chování. A i když se naučíte jim unikat, strach lovené kořisti zůstává.
Zní to zatraceně dobře
Od prvních minut ve hře vás doprovází soundtrack, který pro hru z větší části vytvořil Takeši Furukawa. Ten se podílel na mnoha herních i filmových projektech a stojí za hudbou pro The Last Guardian. Pokud hudbu v téhle hře znáte, budete hned vědět, o čem mluvím: Krásně podkresluje atmosféru a dotváří celkový dojem z fantastického světa.
Nejde ale jenom o hudbu. Roboti společně komunikují sérií zvuků, které dohromady vytváří melodii přímo zapracovanou do soundtracku. Když pak zazní některý z vokálů Siobhan Wilson, jsou uši na vrcholu blaha. Vývojáři se navíc nebojí vás během cesty nechat jen běžet kupředu, střídat scenérie a užívat si hudbu. A jsou to zatraceně silné momenty.
zdroj: Thunderful
Pamatujete si, jak jsem říkal, že ve hře nejsou dialogy? Dovolte, abych se poopravil – jsou tady. Ale nerozumíte jim, protože vývojáři vytvořili svůj vlastní jazyk, kterým Lana mluví. Důležité ale je, že to není jen nesmyslné brebentění. Každé slovo má svůj význam a když ke konci hry došlo na jeden trochu delší dialog, fascinovaně jsem si uvědomil, že vlastně přesně vím, co si postavy říkají. Jednak kvůli opakování slovíček, jednak kvůli povedeným animacím gest během krátkých slovních výměn. Takže už vím, že třeba „olai“ znamená na Novu „pojď sem“, „tiai“ je pozdrav a ona „Lana“ je představení.
Pro hru samotnou je tenhle prvek důležitý, protože krásně dokresluje atmosféru mimozemské planety a její civilizace. Jazyk je navíc melodický a dobře se poslouchá, Lana šeptá, když jsou poblíž nepřátelé a tak podobně. Prostě to do sebe skvěle zapadá.
Ve dvou se to lépe táhne
Když jsem Lanu kvůli její herní smyčce přirovnával k titulům jako Limbo, nebyl jsem daleko od pravdy. Hlavní změnu tady ovšem představuje váš věrný společník na cestě, zvířátko Mui. To si v sobě nese něco z kočky, opice i psa. Hlavně je na něm ale závislá většina hádanek a herních mechanik. Umí totiž prolézat norami v zemi, mačkat některá tlačítka nebo překousávat kabely.
Nejde ho ale přímo ovládat. Lana mu může dát pokyn, aby zastavil, následoval ji nebo vykonal akci. Zároveň může rukou ukázat, kam má doběhnout, ale jen v omezeném dosahu. Většina hádanek se tak točí kolem toho, jak oba protagonisty dostat na druhou stranu místnosti. V průběhu hry totiž třeba zjistíte, že se Mui bojí vody, no a nejčastější překážkou budou samozřejmě hlídkující roboti.
Mui nepřátele třeba naláká k noře, kterou rychle proskočí zpátky, aby Lana mohla popoběhnout k dalšímu křoví. Pak se role prohodí a dívka bude přitahovat pozornost, aby Mui běžel k ní, a ona ho rychlým příkazem zastaví mimo dosah robota. Naštěstí váš společník reaguje přesně a příkazy poslouchá – myslím, že hráči poznali už dost her, které špatná umělá inteligence společníků pořádně pokazila. Tady nemáte pocit, že té malé roztomilé kouli děláte eskortní misi. Naopak, Mui s Lanou spolupracují a fungují jako rovnocenní partneři při řešení většiny hádanek. To, že si ke zvířátku můžete kleknout a pomazlit se, je pak jen třešnička na dortu.
Hra asi tak dvě třetiny své doby představuje stále nové mechaniky. Učíte se další schopnosti a možnosti, jak interagovat s okolím, a učící křivka je velice příjemná. Nová dovednost se ukáže na pár příkladech, pak se kombinuje s dalšími mechanikami a přejde vám do krve. Poslední hodiny už jsou pak jízdou do finále, kdy po vás hra žádá používat kombinace naučeného a sledovat s otevřenou pusou, co se kolem děje.
Hádanky nejsou nijak těžké. Drží se na takové úrovni, že většinou hned po vstupu do místnosti víte, co se po vás chce. Jen musíte přijít na to, jak to udělat. Extra se nezapotíte, ale pocit spokojenosti, že se to podařilo, se dostaví. Což je u hry, kterou si máte užít a neustále směřovat kupředu, ideální stav.
Příběh ze vzdálené galaxie, který není dokonalý
Celý příběh Planet of Lana je jednoduchý, nicméně funkční, a odhaluje se hlavně sledováním okolí. Občas naleznete nějaké obrázky na zdech nebo monitorech a hra vám nenápadně opakuje některé motivy, aby se uložily v podvědomí a nakonec do sebe krásně zapadly. Jedna nebo dvě věci zůstaly tak trochu nevyřčené, ale je možné, že jsem zkrátka něco přehlédl.
Asi hodinové finále, kdy všechny ty emoce a odpovědi hra pálí jednu za druhou, jsem si strašně užil. Na konci jsem byl příjemně vyčerpaný a na celou cestu ještě dlouho s úsměvem vzpomínal, což, doufám, o něčem vypovídá. Nebál bych se dokonce celou tuhle hru přirovnat k některým filmům proslulého studia Ghibli.
zdroj: wishfully
Občas ale umí potrápit některé chybky. Na dvou místech se mi stalo, že když měl Mui seskočit na kládu přes vodu, místo toho zmizel pod texturou a zemřel. Naštěstí ale stačilo navádět ho ukazováním a po menších skocích dovést na místo.
Někdy taky trochu pozlobí záchytné body. Většinou jsou přesné, ale občas musíte opakovat zbytečně dlouhou skákací pasáž. Případně hra nedá jasně najevo, co všechno už Lana provedla, a vy tak zjistíte, že je potřeba něco zpětně udělat třeba o dvě obrazovky zpátky.
Hlavní postava není navíc žádný extra sprinter. Během normálního hraní to vůbec nevadí, ale při opakování to umí být nepříjemné. Pomalejší běh a animace vytahování na plošinky jsou otravné, když se na ně musíte dívat v jedné lokaci už poněkolikáté. Hlavně když už chcete vidět, co bude dál.
V případě některých skoků může být trochu zrádné vybrat pozici, ze které vyskočit, aby se Lana chytila. Když se mi pak jednou stalo, že mě zabil pád do jámy, jen abych zjistil, že když se chytím za plošinku, ta se v animaci utrhne a spadnu do té samé jámy, abych ve hře pokračoval, bylo to spíš úsměvné. Stejně jako když při tahání předmětů Lana občas chytí vzduch kousíček vedle. Není to ale něco, co by se dělo pravidelně. Spíš to zamrzí vzhledem k tomu, jak je zbytek hry skvělý.
Ovace vestoje
Planet of Lana je krásná, chytrá a relaxační logická adventura. Během zhruba pěti hodin vás provede úžasným světem mladé dívky a pravděpodobně vám zcela učaruje. Škoda, že se nevyhne občasným přešlapům, jinak by se jí totiž nedalo téměř nic vytknout. Rozhodně by byla chyba o tuhle výpravu přijít. Hlavně, když je od prvního dne součástí Game Passu. I přes drobné nedostatky vás zaručeně přiková k obrazovce a nepustí až do titulků.
