Letitou sérii Total War kombinující grandiózní realtimové bitvy s tahovou kampaní mám v oblibě již od původního Rome, ale možná právě proto jsem k ní byl v posledních letech kritický. Připadalo mi, že od vydání prvního Warhammeru jaksi přešlapuje na místě a nemůže se rozhodnout, čím vlastně chce být. A pak přišel Total War: Pharaoh, já konečně pochopil, oč tvůrcům běží, přistoupil na to a po určitou dobu se vpravdě královsky bavil.
Potěšte svá srdce krásou Kemetu
Pharaoh je nejsilnější ve svých prvních hodinách. Atmosféra a dojem po spuštění hry působí kouzelně, uvítá vás bezvadně zpracované intro (hezkých a někdy vtipných cutscén je zde víc), pokocháte se nádhernou mapou nejen Egypta, ale i chetitské říše a Levanty, načež se pustíte do kampaně a zjistíte, že v celé hře snad neexistuje jediné tlačítko, jediný zvuk, jediný obrázek, který by nebyl dokonale stylizován do egyptské tematiky. Všechno je navíc vyleštěné jako fungl nový sarkofág, hra běží hladce jako po másle, jednotky reagují rychle a přesně a jediné bugy, které jsem našel, měly podobu egyptských skarabeů se svými kuličkami trusu.
Po vzoru Three Kingdoms, Troy a Warhammerů je zde kladen větší důraz na jednotlivé hratelné postavy a jejich příběhy. Ty jsou umně podány, takže i u jedinců, o kterých jsem v životě neslyšel, jsem rychle nabyl představu, jak se za ně má hrát. S Ramsesem jsem dobýval Sinaj a tok Nilu, s Šuppiluliumašem bránil nepřáteli obležené jádro staré Chetitské říše, s vousatým kanaánským nájezdníkem jsem plenil a pálil. Teoreticky si ale herní styl samozřejmě můžete v průběhu hry upravit po svém.
Faraonský dvůr je jen bzučení mouchy v mých uších
K tomu slouží celá řada mechanik, ze kterých se mi osobně v první hodině docela motala hlava, jelikož je na vás hra nahrne téměř naráz. Ale rychle si zvyknete a zjistíte, že se nic až tak zásadního vlastně nekoná: Je tu systém uctívání jednotlivých božstev poskytujících nejčastěji procentní bonusy, poměrně nemastný a neslaný systém dvorského politikaření kulturně spřízněných frakcí à la Warhammer, který vám například umožní stát se velitelem faraonských vojsk a rekrutovat unikátní jednotky (a to je asi nejzajímavější příklad). Najdete i systém rozpadu či úpadku civilizace, takže pokud je půlka světa vypálená, častěji se na vás pohrnou katastrofy.
Ty na sebe mohou brát podobu epidemií, neúrody, nájezdníků, zkrátka všech autentických lahůdek, které se objeví, když je nejvíc nepotřebujete. Největší událost ovšem představují občanské války, při kterých můžete vyrvat (nejen) koruny Horního a Dolního Egypta z mrtvých rukou vašich konkurentů. Ale pozor, přestože se nejedná o až tak osudné píchnutí do vosího hnízda jako třeba v Shogunovi 2, ambice stát se faraonem vám rozhodně nadělá celou řadu nových nepřátel.
zdroj: Creative Assembly
Raději do Egypta než do Číny a Tróje, děkuji
Hodně zde srovnávám se staršími díly a méně s těmi, kde se to nabízí, Troy a Three Kingdoms. Důvod je prostý, obě hry jsem vyzkoušel jen velmi krátce, naprosto mě nebavily a zase jsem je vypnul. Nelíbila se mi zvolená stylizace, nelíbili se mi třímetroví generálové pobíjející celé armády, nelíbila se mi pro mě naprosto nepřehledná mapa Číny. Žádný takový problém jsem s Pharaoh neměl, naopak.
Hrdiny stále můžete expit, levelovat, vybavovat ukořistěným vybavením, ale jsou z nich zase prostí lidé stojící v čele elitního oddílu gardistů. Karty jednotek, kdysi ožehavé téma u Rome II, si nyní můžete sami přepínat tak, aby zobrazovaly buď 3D modely, nebo stylizované egyptské umění. Bitvy jsou svižné, pokud nepříteli vpadnete do zad, ale linie pěchoty bojující tváří v tvář se vydrží bít i desítky minut. A některé jednotky mají i zajímavé nové povely umožňující ústup bojem nebo naopak pokus o fyzické vytlačení nepřátelské formace z cesty.
Přidejte ohlušující řinčení mečů, hudbu, která na sebe většinou nestrhává výhradní pozornost, ale umně zvyšuje napětí, nebo vojáky vykřikující občas i nápomocné hlášky jako „mají málo lučištníků!“ A pak žhnoucí slunce i protivníka najednou skryje mrak písku, dorazila totiž písečná bouře připomínající, že ve Pharaoh se poprvé v historii série mění počasí v průběhu bitvy.
Únava jednotek a opotřebení jejich vybavení nejsou jen zbytečné ikonky, snad poprvé od omódovaného Rome II jsem doopravdy využil realistickou taktiku rotování jednotek v první linii. I lehký pěšák si totiž dovede poradit s těžkooděncem, pokud už se nepříteli pletou nohy a hodiny polyká prach (a čočku). Když pak v tomto světě bronzem vyzbrojených pěšáků vpadne protivníkům do zad Ramses se svými lučištnickými válečnými vozy a obrátí nebohou opozici na útěk, je těžké ubránit se samolibému pocitu taktického génia.
A už jsem zmiňoval, že i něco tak jednoduchého, jako je tradiční šermování generálů na mapě kampaně po skončené bitvě je provedené fantasticky a animace jsou rychlé, ladné a početné? Jen ta krev a odletující údy tomu chybí. Jak je v sérii zvykem, dorazí nejspíš až za malý příplatek v podobě DLC.
Obveselte se obléhacími bitvami
Samozřejmě se vrací i obléhací bitvy. A musím říct, že v přímo skvělé formě. Pryč je zjednodušený model prvních dvou Warhammerů, kde dobýváte jen jednu zeď, ale také neustále spamování obléhacími bitvami z Warhammeru třetího. Obléhání velkého města je událost, na kterou je radno se dobře připravit a následně si ji vychutnat.
Obléhání trvá dlouho (v kampani i při bitvě), pěchota už si netahá žebříky zpod bederních roušek (ačkoliv rozbít masivní brány pomocí mečíků ve stylu Age of Empires naneštěstí stále dovede), ale je nutné je postavit. Prakticky všechno se v bitvě dá zapálit a zničit, města jsou krásná i prostorná a obsahují několik zón, které je třeba bránit – to abyste náhodou neměli tendenci zabarikádovat se pouze na hlavním náměstí. Největší pochvalou je z mého pohledu ovšem fakt, že se při obraně pevnosti chovala AI kompetentně.
zdroj:
Vlastní foto autora
Kampaň
Tahové kampaně jsou nově upravitelné v poměrně absurdní míře podobné třeba Civilizacím či strategiím od Paradoxu. Skrumáží tlačítek a posuvníků si můžete nastavit dostupnost surovin, chování protivníků, četnost katastrof, bodové rozpětí vztahů mezi frakcemi, nebo můžete třeba sáhnout i po náhodném rozhození frakcí po mapě, což se mi osobně hrubě příčí, ale někoho tato možnost třeba potěší.
Nahrazení peněz surovinami, jako je jídlo, bronz či kámen, mi při hraní z tahu na tah dodávalo uspokojivou motivaci. Nikdy jich totiž není dost a postavit byť jen jednu úplnou armádu solidní kvality se vám podaří třeba až kolem půlky tažení. A to ani nemluvím o velkých pamětihodnostech, jejichž stavbou také můžete získat body vítězství. Dobrá zpráva je, že AI se i zde chová rozumně, a i vladař, který vás právě nemá v lásce, s vámi potřebné suroviny vyhandluje.
Potěšil mě také návrat budov vyskytujících se mimo města, a to včetně obsaditelných pevností, ale také chrámů, obchodních stanic či odpočívadel, která vám při navštívení armádou dodají různé bonusy jako třeba zrychlený pochod – ten je obzvlášť důležitý, když se vám říše rozroste, můžete si pak totiž vybudovat něco na způsob dálnice. I slabší nájezdník ale kvůli tomu zároveň může působit paseku a tančit kolem vaší metropole, pokud nejste ochotni vyjít ven z hradeb a vysvětlit mu zblízka, že takhle by to tedy nešlo.
Přese všechno mi přijde, že kampaň je hlavním důvodem, proč se vám hra omrzí. Jakmile vaše léno nabobtná, stává se ze správy území spíše nudná otročina než zábava. Pokaždé, když mi po odehrání tahu naskočilo šestnáct nových upozornění, měl jsem chuť sednout na vůz a vyhlásit válku náhodnému sousedovi, jen abych mohl ignorovat své ostatní vladařské povinnosti.
A abych si nezapomněl postěžovat: Čí to byl nápad dát na mapu kampaně denní cyklus? Když už má hra tak hezkou a přehlednou mapu, proč je nutné na ni přes polovinu hry plácnout černý filtr, na který budete mžourat jako na bitvu o Zimohrad?
Závěrem
Total War Pharaoh překonal má očekávání. Hra se zbavila přídomku „Saga“ a snaží se profilovat jako plnohodnotný historický díl i s patřičnou cenovkou. Daří se jí to tak na půl. Omezené území a typy jednotek, podobně jako časem únavná odklikávací správa říše, mluví spíše proti velké znovuhratelnosti. Na druhou stranu stylizace je fantastická a hra vypadá skvěle, všechno funguje, jak má, a u bitev jsem se v Total Waru tak dobře nebavil už… no, vlastně možná nikdy.
