Kdo si chce užít plnohodnotný virtuální skateboarding, ale zároveň se mu nechce přehrabovat tituly starými deset a více let, ani nemá nervy se potýkat s monumentálně zbabraným pátým Tony Hawkem nebo podobně mizerným HD pseudoremakem, má momentálně na výběr z celých dvou her: Skater XL a Session. Obě jsou v předběžném přístupu, takže ještě rozhodně není dobojováno, ale směr, kterým se plánují ubírat, se dá zhruba odhadnout již nyní. Kdo má větší šanci usednout na skateboardingový trůn?

Debatu, jestli mohou být hry uměním, jsme už dávno uzavřeli v jejich prospěch, ale může za to nejen grafická stránka. Spousta titulů se honosí ozvučením a hudebním doprovodem, který s klidem trumfne i filmové soundtracky a dá se sám o sobě považovat za umělecké dílo. Které herní písničky si v redakce broukáme? Ponořte se do našeho výběru!

Něco končí, něco začíná. Rčením, které znají všichni fanoušci Zaklínače, by se dalo popsat i očekávání, které svět měl od jeho seriálového zpracování od streamovacího giganta Netflixu: „Končí Hra o trůny, začíná nový fantasy hit.“ Bohužel bych řekl, že tohle srovnání platit nebude a že se Geralt nezvládne uchytit v mainstreamu tak, jak se to povedlo Nedu Starkovi a spol. Ale fanoušci knížek, her a chytré fantasy nejspíš od televize odejdou spokojení.

Poslední letošní díl State of Play přinesl řadu upřesněných dat vydání, předem prozrazené, ale přesto s radostí kvitované oznámení předělávky Resident Evil 3, narozeninové přání od Kena Kutaragiho a nakonec i kratičkou ochutnávku z jednoho japonského ostrova.

Většina písniček se v dnešní ucancané době zabývá láskou a podobnými prkotinami, když přitom všichni víme, že nejúctyhodnější inspirací jsou a budou počítačové hry. Sedli jsme si tedy v redakci kolem kulatého stolu, vytáhli naše empétrojky a walkmany a vybrali ty nejlepší písničky o hrách, které známe. Jeden redaktor, jeden song.

Psal se rok 2004. Návrat krále toho roku získal neskutečných jedenáct Oscarů, včetně toho za nejlepší film. Těžko říct, jestli se podobným filmům ještě něco takového někdy podaří. Kromě úspěchu filmové trilogie Petera Jacksona se ale snažila Tolkienovu Středozem vytěžit i herní studia. Vznikla tak řada her, z nichž některé se podařily a jiné... už méně. V roce 2002 The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring od Surreal Software, o rok později strategická War of the Ring od Liquid Entertainment, ale vůbec nejlepší využití licence přišlo z Electronic Arts The Battle for Middle Earth.

The Crew 2 sice vyjde 29. června, ale už teď mě bavila déle a víc než jednička. Právě proběhnuvší uzavřená beta totiž ukázala především dvě věci: poučení se z chyb a obří potenciál. Hned ze začátku jsem sice zase obracel očima, když mi vývojáři namísto cool aut nabídli několik značně uncool postav, jejichž hlášky by se mohly bez problémů ucházet o Zlatou malinu. Hra se ale naštěstí nebere moc vážně a namísto příběhu tlačí do popředí závody.

Pohled na seznam vydaných real-time strategií by pamětníkovi žánru mohl vehnat slzy do očí. Když pomineme Sudden Strike 4 (který drží nad vodou Němci) a StarCraft (který drží nad vodou Korejci), stojí z loňského roku za zmínku jen dvě nové hry: Tooth and Tail a Halo Wars 2. Na žánr, který platil 20 let nazpět za hlavního tahouna AAA her, je to poměrně tristní výsledek. Hrstka novinek z posledních let však přesto přináší opakující se nápad, který by strategie mohl spasit.

Konečně vyšla Middle-earth: Shadow of War a při této příležitosti jsou občas slyšet nářky stran změny atmosféry oproti původním Tolkienovým knihám. Hry však mají se světem knih dlouhý a bohatý vztah. Často přitom platí, že si ze své předlohy spíše než příběh vezmou nelineární nápady - monstra, hrdiny, svět. Tak se pojďme podívat na sedmičku těch, které se svými zdroji inspirovaly nejlépe.

Série Call of Duty platí za jednu z nejúspěšnějších značek herní historie, která ovlivnila celou generaci stříleček. S výjimkou prvního a čtvrtého dílu ovšem nejde zrovna o etalon těch nejkreativnějších her. Přesto různé díly Call of Duty, stejně jako jimi inspirované tituly, čas od času přinesly nečekaný závan inovace. V přehledu podobných výjimek z pravidla pomineme zombies režim nebo nápady, které byly naprosto očividně inspirovány v konkurenčních hrách – zejména ve značce Tifanfall. I bez nich lze totiž ve víc jak desetileté historii hratelnosti na způsob Call of Duty v tomto žánru najít několik svěžích nápadů.

Série Call of Duty se chystá k velkému návratu. Sledgehammer Games totiž s CoD: WWII zamíří do druhé světové války, a její tvůrci slibují spoustu změn. Za zavřenými dveřmi jsem měl možnost prohlédnout si zhruba desetiminutovou ukázku z kampaňové mise, a pak jsem odehrál tři zápasy ve třech různých módech v multiplayeru. Už teď si dovolím říct, že Call of Duty: WWII bude slavit úspěch se změnou bojiště, ale zároveň se nezbaví vlastností, kvůli kterým si sérii tolik hráčů oblíbilo.

Objetí z konce prvního Mirror’s Edge si pamatuju dodnes. Nedostatků i skvělých momentů měla hra svého času víc než dost, ale podobné detaily jí pomohly překonat různé chyby a zapsat se do historie jako originální a víceméně povedený pokus o parkour z pohledu první osoby. Jen škoda, že slibně vymyšlený koncept neposunul kupředu ani loňský Catalyst. I přes stáří první a konzervativnost druhé hry bych nad jedničkou stejně hůl nelámal. A jako jednu z aktuálně zlevněných her na GOGu bych vám ji bez mrknutí oka doporučil.

Když se šéf Nvidie Jen-Hsun Huang na tiskové konferenci během GDC 2017 oháněl zbrusu novou GeForce GTX 1080 Ti v ruce, zanechal publikum v sále i za živým přenosem v němém úžasu. Karta disponovala lehce očesaným Pascalem GP102, ale i přesto dokázala svým výkonem vyprášit kožich modelu TITAN X z roku 2016. Ten měl sice výhodu kompletně odemknutého čipu, jenže kategoricky nižší varianta „Ti“ dostala do vínku novou generaci paměťové architektury GDDR5X od Micronu s rychlostí 11 Gbps, takže měla ve výsledku navrch. Trvalo zhruba měsíc, kdy si díky tomuto upgradu užívala titulu „nejvýkonnější herní jednočipová grafika na trhu“. Pak přišel na pulty obchodů model TITAN Xp vybavený vylepšenou verzí paměti a rázem bylo všechno zdánlivě jinak. Přesto je GTX 1080 TI pořád dost možná nejzajímavější grafickou kartou na trhu.

Přehled nejlepších freewarovek poslední doby si posvítí především na hry za padouchy. Ve Feral vyzkoušíte život pseudolva, uvnitř hry Winds of Revenge budete strefovat vlaštovky do hlavy, jen tak mimoděk také demaskujeme nový herní subžánr a představíme stylovou akci z Divokého západu.

Roky vyhlížený boom her, co pracují s rozšířenou realitou, se letos díky Pokémon GO konečně stal skutečností. Mánie, která chytila miliony hráčů po celém světě, možná nakopne vývoj řady dalších klonů. Co dalšího však rozšířená realita hráčům nabízí, a proč se podobný průlom neuskutečnil už dřív? Odpovědi poskytne pohled do historie všemožných pokusů o hry s augmentovanou realitou.

Dead Rising 4 působí jako shledání po letech. Po Chuckovi a Nickovi se na scénu vrátí hlavní hrdina prvního dílu Frank West. Opět se zapletl do zombie apokalypsy, zase v obchodním domě a znovu se z toho musí s vaší pomocí vysekat. Doslova. Čtvrtý Dead Rising žádné zásadní změny neslibuje a spíše se vrací tam, kde to všechno začalo. Tedy i k simulátoru chaosu a hřišti plném zombíků. O příběhu toho vývojáři během E3 mnoho neřekli, ale potvrdili alespoň, že se čtyřka odehrává šestnáct let po událostech prvního dílu.

Pokládat si otázku v titulku a odpovídat na ni v první větě článku je zločin. Editoři za to po právu trhají pisálkům ruce u ramene, ale někdy se podobnému přešlapu nelze vyhnout. Ne v případě, kdy člověk hledá odpověď na palčivou otázku: jaká je vlastně nejlepší struktura vyprávění v RPG hrách? 

Jako by se snad už žádná velká hra neobešla bez aférky. Assassin’s Creed Unity pohořel na zabugovaném enginu, Order: 1886 dostal na frak kvůli nedostatečné délce a třetí Zaklínač si zase vysloužil internetový hejt kvůli údajně horší grafice oproti předpokládanému nástřelu z roku 2013. Když jsem hru po pročtení diskuzí zapínal, byl jsem tedy připravený na nejhorší: že se vrátím někam do dob třetího Fallouta – až tak mocný efekt mohou drby vyvolat. Příjemným zjištěním však bylo, že hra vypadá skvěle a dobře se hýbe i na starších sestavách.

Tajemný projekt BioWare byl dle očekávání odhalen na Gamescomu, jeho charakter by ale dopředu hádal málokdo. Jde totiž o akční RPG, v němž spojí síly čtveřice hráčů proti Shadowlordovi, místní obdobě pána jeskyně z Dračího doupěte. Sami tvůrci říkají, že chtěli postavit hru na konceptu kooperativního multiplayeru, který by byl navíc okořeněn kapkou nejistoty a variability v podobě souboje s dalším reálným člověkem. A přestože zatím ukazovali jen raný prototyp, potenciál Shadow Realms rozhodně má.

Čeká je jedna z největších výzev a zároveň asi největší řidičský zážitek jejich dosavadních životů. Postaví se desítkám konkurentů a budou hrát o to nejcennější – roční angažmá v závodní stáji. Už z loňska víme, že cesta za absolutoriem jest trnitá. Seznamte se s českými želízky v ohni aktuálního ročníku soutěže Gran Turismo Academy a zkuste odhadnout, jestli na to mají.

„Děláme tříáčkovou hru, za kterou normálně dáte v obchodě plnou cenu. Jenže ta naše je zadarmo.“ Úvod E3 prezentace hned zkraje připomněl sliby o Českém snu. Zněl až příliš dobře. Něco na něm přitom bude a obecenstvo muselo uznat, že na poměry free to play vypadá Hunt: Horrors of the Gilded Age překvapivě slušně.

Něco se zlomilo. Nevím přesně jak, nevím ani kdy a kde. V určité době ale nastal moment, kdy někdo vycítil hlad. Generace přicházely a odcházely. Jedna vyrůstala s hrami jisté kvality, další generace pak s variacemi toho samého. Ale ne vždy ve stejné kvalitě. Podle mýtu všechno smetl ďábel - Diablo. Přišel s velkým chladem a sněhovou bouří – blizardem. Je to sice jenom mýtus, ale jak všichni vědí, na každém mýtu je cosi pravdy. Jenže za poslední roky se opět něco změnilo. Generace, co vyrůstala na původních titulech, už má zase co hrát. A nejenom to. Občas se dokonce najde i větší firma, který se troufne v mezičase nabobtnalou sérii vrátit ke kořenům v rámci snahy navázat na odkaz, který upadl v prach zapomnění na začátku milénia.

Konečně můžeme přestat spekulovat a spoléhat se jen na neoficiální zprávy a komunikační šum, kdy jedna ruka (Microsoftu) neví, co dělá druhá. Sice jim to trvalo, ale Microsoft už naprosto jasně a podrobně popsal, jak bude na novém Xbox One fungovat ono vyžadované připojení k internetu, jak to bude s věčně zapnutým Kinectem a jestli si zahrajete použitou hru, nebo jestli si hru budete moct půjčit od kamaráda. Nakonec to tak hrozné není, ale určitá omezení, která jistě vzbudí rozruch, tu budou.

Update (11:56) - vyjádření Jasona Rubina (uvnitř článku)Tak ani Humble Bundle nepomohl. Bohužel, to, co si nepřál asi nikdo z nás, ale viselo to dlouho ve vzduchu, se prakticky na Vánoce stalo realitou. THQ, marně zápasící s velkým dluhem, dnes vyhlásilo bankrot. Což ještě není konec, ale jde o poslední pokus o záchranu. Dle příslušného zákona o bankrotu bude majetek společnosti chráněn tak, aby mohl následný kupec s těmito nabytými prostředky operovat. Jde o způsob, jak říci, že momentálně je THQ v kómatu a doufá, že dokáže s investicí nového majitele dokončit rozpracované hry a v nějaké formě přežít jako společnost. Momentálně má THQ dluhy kolem sta milionů dolarů. Ochrana výše zmíněného zákona je zároveň garancí toho, že se THQ pokusí ony pohledávky částečně uhradit. Clearlake Capital Group, což je prostředník neznámého investora, skoupil akcie společnosti za cca šedesát milionů dolarů, aby byl dokončen vývoj her, které spadají pod vývojářská studia THQ. Zároveň tato investice zabránila prodeji společnosti za nižší částku. Jde odhadem o pětinásobek reálné hodnoty společnosti. Ta přitom v roce 2007 měla hodnotu dvě miliardy dolarů. CEO Brian Farrell, který nakonec ve své záchranářské misi neuspěl, říká: „Prodej a vyhlášení bankrotu bylo nezbytným krokem v transformaci THQ a pozici společnosti v budoucnosti. Stále jsme totiž sebevědomí, co se týká našich herních značek, síly našich studií a studnice talentovaných pracovníků“.

Stojím na vysoké zasněžené hoře a dívám se kolem sebe. Všude jen samý sníh, vichr bičuje moji tvář a já si říkám, že jsem měl radši zůstat doma. S mečem to umím, s kladivem také, ale ti noví nepřátelé? Jsou celí z kovu, místo rukou mají takové zvláštní pařáty, které se vám zakousnou do těla jako lžička do šlehačkového dortu. A mají stroje, které za ně bojují. Svět se zbláznil. Celý život jsem se motal kolem Divinity's Reach, ale že tak blízko od domova potkám něco takového? Lornarův průsmyk je místem, kde si každý sáhne na dno svých sil.

Jsou východoevropské hry stejné jako ty „ostatní“? Na první pohled možná ano. Na druhý? Na druhý se zdá, že si obyvatelé států, kteří prožili část své moderní historie za Železnou oponou, vytvořili celkem svérázný pohled na svět, který se odráží třeba v tom, jak dělají své hry. Nevěříte? Tak si vezměte třeba Dragon Age a Zaklínače, potažmo jejich druhé díly. A neporovnávejte je z hlediska kvality, ale podle toho, jakým způsobem se vyjadřují a co zdůrazňují.

Když by vám někdo před pár lety tvrdil, že Maxis pracuje na temném a dospělém hack-n-slash RPG, asi byste se mu vysmáli do očí. Jak by přece studio - jehož práce je čistě vitalistická a čítá tituly jako SimCity, The Sims nebo Spore, v nichž jde primárně o to tvořit a s nejlepšími úmysly spravovat život – mohlo pracovat na hře, v níž se objevují takové termíny jako válka a genocida? Odpověď je však prostá: V roce 2008 mělo studio vydat titul, od něhož si mnozí slibovali druhý příchod Ježíše. Bohužel se Spore do herních obchodů nesestoupil zázrak, ale spíše rozpaky. Ne že by byla hra přímo špatná - byla, jak bych tak řekl, jednorázového charakteru. Zkrátka i Bůh stihl stvořit svět za 7 dní a nadále tuto činnost neopakoval a přesně to Spore nabízelo: 7 dní vcelku zábavného hraní na Boha, které však při dalším opakování postrádalo smysl, přesněji nebylo ani zdaleka tak zábavné.

To nejlepší z žánrového mixu

Jak jsme byli zaskočení

Kam kráčí sci-fi pravěk?