Pokud by měl kvalitu a zajímavost nového ročníku herní série NHL předznamenat první zápas, který v něm absolvujete, v mém případě by se NHL 17 zařadila mezi nejlepší díly všech dob. Napínavý duel českého nároďáku s Kanadou na úvod Světového poháru, který po dvou vydřených gólech v oslabení skončil těsnou prohrou našich v poměru 2:3, mi hned z kraje předvedl to nejlepší, co hra nabízí - rychlý hokej, drsné souboje před brankou a góly, jaké jsme v hokeji od EA Sports dlouho neviděli. Jenže určitá zdrženlivost a zdravá dávka skepse je letos namístě. NHL 16 se nadmíru povedla a vývojáři musí vytasit pořádné trumfy na to, aby hráče donutili k dalšímu každoročnímu přepřáhnutí.

O fotbalových hrách jsme zvyklí mluvit jako o „sportovních simulacích“, ale všichni víme, že jde o zavádějící termín. Fotbalové hry ve skutečnosti nesimulují fotbal, ale spíše televizní přenos fotbalového utkání. Většina z nás tak podvědomě chce, aby zápasy v nich vypadaly jako ve skutečnosti. Aby se hráči chovali na hřišti přirozeně, aby rozhodčí pískali přesně a spravedlivě, aby brankáři chytali spolehlivě, ale ne zázračně. Zkrátka, aby jediným rozdílem proti skutečnosti bylo to, že na konci vždy vyhraje váš oblíbený tým. Japonská Konami se o přiblížení k tomuto ideálu pokouší už dvacet let a letos by určitě ráda potvrdila, že kvalitativní skok, který série Pro Evolution Soccer zaznamenala v loňském roce, nebyl náhodný.

Je pro kvalitní fotbalovou hru podstatný počet licencovaných týmu? Nebo je důležitější fyzika míče či animace hráčů? Záleží víc na vzhledu hráčů a nabídce herních módů? Má se na základní nastavení střílet kolečkem nebo čtverečkem? Tyto a mnoho dalších otázek řeší už skoro patnáct let dvě skupiny hráčů: jedna stojí na straně EA Sports a série FIFA, druhá zase doslova kope za Konami a sérii Pro Evolution Soccer. Hádek už bylo nespočet a argumenty jsou silné na obou stranách. Když se do celé problematiky pustíte hlouběji, zjistíte, že kvalitní fotbalová hra je taková, která člověka baví i ve chvílích, kdy prohrává jeden zápas za druhým. Otázka tedy zní: umí něco podobného PES 2015?

Psal se rok 1995 a já jsem seděl jsem u své milované Amigy. Dlouho do noci jsem hrál Sensible World of Soccer a představoval si, jaké by to bylo, hrát na počítači opravdu reálný fotbal. Takový, ve kterém by fotbalistický sestřih Ivo Knoflíčka vlál podle směru větru, ve kterém bych na první pohled poznal, že se zápas hraje na Anfieldu nebo v Edenu, nebo kde bych mohl s hráči dělat kličky jako Romário. Dnes, skoro o dvacet let později, takový fotbal hraju. Sice bez Knoflíčka a Edenu, ale za to se skvělou grafikou, hromadou zajímavých módů, reálnými sestavami mnoha desítek světových týmů a dokonce i online hrou. Přesto se mi ale v souvislosti s FIFA 15 vkrádají na mysl nejčastěji slova „kontroverzní” a „rozpačitá”, a to věru nejsou termíny, které se v souvislosti s fotbalem od EA Sports skloňují příliš často.

Jde o starou historku, ale dobře ilustruje důvod, proč NHL 15 vypadá tak, jak vypadá. Před zhruba osmi lety jsem navštívil sídlo EA Sports ve Vancouveru, abych se podíval a vyzkoušel nové ročníky sportovních sérií od EA. Vše se odehrávalo v jakémsi kině přímo v budově firmy. Nechybělo obrovské plátno, hlasitá hudba, velká slova a prezentace her jako FIFA, NBA nebo Madden. Jen NHL chybělo.

Člověk toužící po bezvýchodné depresi, nefalšovaném utrpení a neodvratném pádu do propasti beznaděje, má aktuálně hned dvě možnosti, jak dosáhnout svého cíle. Za prvé, může vyrazit do kina na Babovřesky 2. Ty jsou sice bohužel o dvacet minut kratší než první díl, ale i tak by podle prvních ohlasů měly bez problémů splnit svůj účel a zprostředkovat peklo na zemi všem divákům. Druhou možností je koupit si právě vycházející Rambo: The Video Game. V tom, že tyto dva počiny přicházejí na trh prakticky ve stejný den, spatřuji jistou symboliku, vřele ale doporučuji jejich účinky nekombinovat. Rambo bude totiž bohatě stačit.

Pokud by existoval žebříček nejvíce nevděčných zaměstnání, někde hodně vespod by se zcela jistě objevilo „vývojář série NHL v době přechodu konzolových generací”. Připravit další ročník hokejové série v situaci, kdy NHL 13 zaznamenala obrovský úspěch díky revoluční změně stylu bruslení, a vaše mateřská firma už půl roku mluví o enginu next-gen sportovním enginu Ignite, není žádná legrace. Popravdě, je to možná jen o trochu jednodušší než na výslednou hokejovou hru napsat recenzi...

Čeští chlapi se odjakživa dělí na drsňáky a měkoně, optimisty a pesimisty, Sparťany a Slávisty, egoisty a altruisty, trenkaře a slipaře, ale v neposlední řadě i na ty, kteří si v mládí buď hráli se stavebnicí Merkur, nebo trávili své dětství u Lega. A přestože spousta z nás by si přála někdy zahrát hity jako Merkur: Batman nebo Merkur: Star Wars, faktem je, že v globálním měřítku je posledně jmenovaná skupina v totální převaze. V důsledku toho nese zřejmě nejlepší hra pro konzoli Wii U název LEGO City: Undercover.

„Aaaa, zase jsem mrtvá!!!” Až smích manželky z vedlejšího pokoje mě vytrhl z hraní a vrátil zpátky do sladké reality. Sladké proto, že oproti tomu, co zažívá v Tomb Raiderovi Lara Croft, je realita, i se řvoucím dítětem, patlajícím ovocnou přesnídávku po Xboxu, procházkou růžovým sadem. Že je nový Tomb Raider skutečným restartem celé slavné archeologické série naznačuje nejen Lařin věk a absence podtitulu v názvu hry, ale především způsob, jakým designéři z Crystal Dynamics s populární herní ikonou zacházejí.

Idylické lifestylové fotky s rozesmátými dětmi všech ras a národností před televizí v moderně zařízeném obýváku. To je obraz herního průmyslu posledních let, který by si přála po světě šířit většina velkých distributorů. Ač už to mnohým „pravověrným” hráčům může připadat jako otravné klišé, fakt je, že rodinné a dětské hry jsou odvětvím, které do značné míry drží herní byznys nad vodou. Vědí to samozřejmě i v Sony, kterému se v poslední dekádě podařilo nakopnout hned několik zlatých žil.