Ztraceno v procesu: o čem svědčí osekané části Mass Effectů?
Na jaře tohoto roku za sebou zavřela vrátka trilogie Mass Effect. Zakončila příběh Shepardovy záchrany galaxie, vyvolala salvy nevole, a s vypuštěním rozšířeného konce vyšuměla, aby uvolnila místo dalším makabrózním blockbusterům. Stejně zajímavá jako story o invazi Reaperů je však i jiná story – ta o tvorbě Mass Effectu a o všech prvcích, jež se ztratily v procesu tvorby.
Ztraceno v procesu: jak se Modern Warfare bojí reality
Ještě než se rozbujelá značka Call of Duty stala virtuální verzí kopané (bizzaro slangové výrazy, tabulky nejlepších hráčů a rok co rok nová „liga“), byl jejím nejvýraznějším kladem singleplayer. Při dnešní otrávenosti herních intelektuálů nekonečnou recyklací enginu IW 3.0 se často zapomíná na to, že první i čtvrtý díl Call of Duty byly jedněmi z nejvýraznějších příkladů toho správného aplikování hollywoodské estetiky ve videohrách.
Originální ne-kooperace aneb Star Trek naživo
Když se řekne „herní kooperace“, většinou se nám vybaví tradiční pojetí akční střílečky, v níž s kamarádem postupujete chodbou a spolupráce je omezená na „ty si vezmi toho geroje nalevo, já sundám pohůnka napravo“. Skupinka zahraničních geeků, mezi něž patří i redaktorka scifárenského webu io9, si však okusila tak trochu jiné pojetí kooperativních možností videoher. Skrze simulátor můstku vesmírné lodi á la Star Trek se vydali na misi za záchranou několika vesmírných stanic, jež se ocitly pod útokem nepřátelské flotily. A jejich mise připomněla to nejlepší ze spektáklu Star Trek z roku 2009.
Novým trendem v umění jsou fotografie z herních prostředí
Level designeři současných AAA her mají nevděčnou úlohu - vkládají svůj umělecký talent do tvorby věrných a až makabrózně okouzlujících virtuální prostředí, jenom aby většina hráčů jejich výtvory zacákala krví a narychlo jimi proběhla. Samozřejmě, čest výjimkám. Web Video Game Tourism, jež se sám věnuje meditaci nad pojetím her jako turistické destinace, však nedávno představil několikero fotografů, kteří se věnují zachycení herních prostředí právě pro jejich vizuální kvality.
Kdo ovlivňuje koho: filmy i hry si vzájemně kradou estetiku
První, co každého napadne při použití slov „film a hry“, jsou tragicky neúspěšné filmové adaptace her. Od Super Mario Brothers, přes Resident Evily (ale v těch je aspoň ta Milla) až po Prince of Persia dopadly všechny pokusy úděsně; čest výjimečným výjimkám. Následující řádky ovšem vůbec nebudou o nich – ačkoliv skutečnost, že se na nás valí Wreck-It Ralph, druhý filmový Silent Hill, bůhví kolikátý Resident Evil či první Assassin’s Creed, jen podporuje tezi o křížení mezi oběma médii. Ironií osudu se ovšem zdá být, že zatímco hry vykrádají estetiku filmu, film jim činí přesně totéž.
Přeceňování vědeckých studií her a jeho absurdní následky
Čas od času na nás mediální rybník vyplivne nějaké extatické zjištění zahraničních vědců ohledně vlivu her na vnímání/vraždy/vlídnost/vysoké prodeje drahých aut. Ačkoliv každý správný akademik ke své tezi horečnatě dodá, že by se dané problematice mělo věnovat nejméně tucet dalších studií, skoro všechna média berou výstup prací jako nejnovější platné dogma. Jak se ovšem tyto studie vybarvi, ponimráme-li se ve střevech jejich autorů a navrch si vygooglíme, kdo za nimi skutečně stojí, popřípadě nestojí-li vůči jejich zjištění nějaké fundované proargumenty?
STRAFE – recenze
Heslem dnešní doby je náhodné generování levelů, předmětů a všeho dalšího, co pomáhá nekonečné znovuhratelnosti. Střílečka STRAFE, která kdysi zaujala svým ujetým videem ke kickstarterové kampani, se také rozhodla jít tímto směrem a zkombinovat vzpomínání na Doom s roguelike prvky. Jenže, roguelike lze pojmout za více konců, a v tomhle případě to vývojáři vzali za ten špatný.
Realpolitiks – recenze
Nebylo toho málo, co strategie Realpolitiks papírově nabízela – vše od simulace uprchlické krize až po kolonizaci Jupitera slibovalo unikátní možnost pohrát si na mapě dnešního a budoucího světa. Titul inspirovaný strategiemi od Paradoxu, jako je Europa Universalis, Crusader Kings nebo Hearts of Iron, se zároveň odhodlal postavit prokletí strategií z moderního světa. Podařilo se mu prorazit tam, kde neuspěli mnozí jiní, nebo je odsouzen skončit na smetišti dějin?
Townsmen - recenze PC verze
Navzdory krizi válečných RTS se jiným strategických žánrům evidentně daří poměrně dobře. Středověká budovatelská strategie Townsmen je toho ideálním příkladem. Původně mobilní hra od HandyGames vyšla i pro PC, čímž zaujala naši pozornost. Jde však o šťastný příklad mobilního portu pro PC, nebo je spíš cosi shnilého v království Townsmen?
Transport Fever - recenze
Odkaz Transport Tycoon je věčný - dodnes skvěle hratelný titul, doplněný v open source verzi o tunu nového obsahu, je jak vrcholem budovatelských strategií, tak i nezdolnou výzvou pro vývojáře. Dalším sdružením vývojářů, které se rozhodlo Transport Tycoon pokořit, je studio Urban Games. Před několika lety přišli se záležitostí Train Fever a její letošní nástupce Transport Fever koncept vláčkové hry rozšiřuje o autobusy, náklaďáky, lodě, tramvaje i letadla. A to celé v detailní 3D grafice. Stačí to však na překonání dosavadního krále žánru, nebo Urban Games dopadli stejně, jako řada vývojářů před nimi?
Halcyon 6: Starbase Commander – recenze
Žijeme v úžasné době! Po dekádách plánování jsou virtuální helmy konečně dostupnou realitou, davy lidí po ulicích honí Pokémony a šest lidí z Massive Damage, Inc. vytvořilo hru, o níž sním od roku 1998 – kosmickou variaci na staré díly. Mé nadšení proto bude v recenzi Halcyon 6, mixu strategie, RPG a startrekovského sci-fi, evidentní. Splněné sny ale vždycky trochu zavání nočními můrami. Co se tedy v Halcyon 6 vyvedlo, a co už méně?
Starbound - recenze
Zatímco herní svět řeší No Man’s Sky, vyšla bez většího humbuku na konci července verze 1.0 jiné podobné hry. Řeč je o Starbound, sandboxovém survivalu, který po pěti letech vývoje konečně v „plné“ verzi servíruje své možnosti širokým masám. Jak si hra stojí z pohledu fanouška sci-fi i žánrově nevyhraněného hráče? A nejde jenom o další obrovskou hru s procedurálně generovaným obsahem, která začne brzy nudit? Na všechno si odpovíme.
Poly Bridge - recenze
Kdo v mládí nestrávil alespoň pár (desítek) hodin se starým Bridge Builderem, ten jakoby nebyl. Jeho duchovních nástupců dnes existuje celá kopa, na Steam nejnověji po dvouletém předběžném přístupu dorazila i plná verze nejnovějšího z nich, titulu jménem Poly Bridge (Steam). Jak moc se však tento liší od jiných konkurentů?
SimplePlanes – recenze
I když už dobrou dekádu můžete slyšet varování, že letecké simulátory jsou mrtvé, v poslední době znovu zažívají nečekanou renesanci jak skrze arkádovější hry, tak i tituly, v nichž si můžete letadlo či jiný dopravní prostředek postavit sami. Po fenomenálním úspěchu Kerbal Space Program se o něco podobného snaží rámcově velmi podobná hra SimplePlanes.
Party Hard – recenze
Sezóna oslav a grilovaček je tady, což představuje ideální příležitost napravit rest z minulého roku, kdy jsme nestihli recenzovat simulátor sériového vraha návštěvníků nejrůznějších večírků s názvem Party Hard. Tenhle kříženec Commandos, Hotline Miami a Super Columbine Massacre RPG! sice přímo volal po kontroverzi, ale nakonec ji vyvolat nezvládl, na rozdíl od pozitivního ohlasu ze strany hráčů.
Big Pharma - recenze farmaceutického tycoonu
Budovatelských strategií dnes sice vlivem nezávislých studií přibývá, ale nejlepšími specialisty v oboru přesto zůstávají matadoři jako SimCity, Transport Tycoon či Theme Hospital. Právě poslednímu jmenovanému se na první pohled podobá Big Pharma, která slibuje možnost vybudovat farmaceutického obra, co vydělává na léčení lidských chorob. Hra už byla chválená ve své early access verzi, uleví tedy pamětníkům kvalitních tycoonů, nebo jde jenom o pouhé placebo?
