Realpolitiks – recenze
4/10
zdroj: Archiv

Realpolitiks – recenze

Datum vydání:
1. února 2017
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

17. 5. 2017 19:15 | Recenze | autor: Ladislav Loukota |

Nebylo toho málo, co strategie Realpolitiks papírově nabízela – vše od simulace uprchlické krize až po kolonizaci Jupitera slibovalo unikátní možnost pohrát si na mapě dnešního a budoucího světa. Titul inspirovaný strategiemi od Paradoxu, jako je Europa Universalis, Crusader Kings nebo Hearts of Iron, se zároveň odhodlal postavit prokletí strategií z moderního světa. Podařilo se mu prorazit tam, kde neuspěli mnozí jiní, nebo je odsouzen skončit na smetišti dějin?

Quo vadis moderní světe?

Nejsem asi sám, kdo o hře po vzoru Realpolitiks sní už od doby, kdy v první Civilizaci poprvé předběhl tehdy aktuální letopočet. Možnost nasimulovat si budoucnost je ostatně velkým lidským snem od nepaměti. Prakticky všechny dosavadní pokusy ale do nějaké míry selhaly. Buď byly nudné, jako nedělní odpoledne (série SuperPower a řada zapomenutých titulů, sahající až někam k Cyberjudas z roku 1996), nebo se v nich naopak v horizontu několika let pravidelně spustila světová válka mezi aliancí Čínoindobrazílie a Ruskojaponskokanady, která důvěru ve věrnou simulaci hry zrovna nepodpořila.

Není náhoda, že jak série Civilizace od Firaxis, tak i spousta strategií od Paradoxu se právě hraní si na budoucnost obloukem až podezřele pečlivě vyhýbá. Dokonce i futuristické odbočky Civky jako Alpha Centauri se raději vydaly na jinou planetu, popřípadě na nich pracovala jiná studia (Call to Power), což je ostatně i případ Realpolitiks – byť se titul rámcově blíží o „něco zjednodušeným“ strategiím Paradoxu, vytvořilo jej polské studio Jujubee.

Neřešení simulace moderního světa má však ve hrách od renomovaných vývojářů dobrý důvod – jde o velký risk. Nejenže nemohou nabídnout věrohodnou „simulaci“ vývoje světa, protože nemají od současnosti dostatečný odstup, ale výsledek může být také kontroverzní pro hráče různé politické či náboženské orientace. Navíc, svět po druhé světové válce je s přibývající populací, státy i růstem soukromého sektoru extrémně chaotický.

Studená válka byla ještě jakž takž pochopitelná, ale co svět po pádu železné opony? Velké konvenční války jsou navíc (zatím?) minulostí. Pokud se potřebují poštěkat velmoci, sáhnou po obchodních nástrojích a sankcích, popřípadě podpoře terorismu a opozice. Herní mechanismy těžící z podobného zasazení by musely být notně odlišné od tradiční hratelnosti grand strategií, která je založená na budování ekonomik i armád a mezinárodní politice.

zdroj: Archiv

Navíc je tu problém s tím, že nevíme, kam se vlastně svět bude vyvíjet. Je sice možné si pustit fantazii na špacír jako Alpha Centauri, ale to do značné míry znamená smrt jakéhokoli balancu. Problém je ostatně i s vesmírem – pokud se má významná část hry odehrávat mimo Zemi, titul by si neměl vystačit jenom s mapou Země. Jenže tím se vše komplikuje. Třeba Call to Power to řešila několika úrovněmi mapy (voda, země, oběžná dráha), což bylo ovšem po čase pořádně chaotické.

Naopak Empire Earth: Art of Conquest znázornila celou sluneční soustavu do jakési 2D "kosmoplochy", což ale znamená, že nelze věnovat takovou pozornost detailům jediné planety, poněvadž planet se ve hře nachází více. Zároveň je tu také šance, že vesmír je z historického hlediska jenom rudým hadrem na horizontu, a namísto jeho dalšího prozkoumávání a dobývání budeme sedět na Zemi a mnohem více řešit roboty, AI nebo jaderný holocaust.

Vlastně by při snaze pamatovat na různé verze budoucnosti bylo třeba vytvořit hned několik různých strategií, které by se větvily dle vybrané budoucnosti, nikoliv jen jednu – pokud spustíte jadernou válku, zapne se něco jako DEFCON, a poté asi hra skončí, protože jinak by se musel aktivovat nový středověk, a hra by se o hodiny prodloužila. Snaha věnovat se všemu najednou totiž většinou přináší polovičaté výsledky. Je proto logické, že jediná grand strategie, kde se budoucnost povedlo zpracovat zábavně, je Alpha Centauri - do značné míry jen díky geniálnímu designu a pořádnému vytěžení sci-fi tématiky.

Odvážný nový design

Prokletí strategií z dnešní doby je tedy zjevné. Nabízejí se obecně dvě možnosti, jak si s komplexností moderního světa poradit. Vývojáři by mohli použít konspirační teorie a systém skrze ně zjednodušit – pokud světu vlastně vládnou jen ilumináti, templáři a čínská mafie, může se hra vykašlat na detaily zápolení Slovinska na globálním kolbišti, protože „stejně celou Evropu mají pod kontrolou jedni tajní vládci“. Navíc lze pak hru okořenit přítomností Cthulhu nebo Hvězdné brány, že ano. Matně si vybavuji, že pro Civilizaci IV nebo V existovaly podobné mody. Taková hra může být zábavná, ale fanoušky realistických strategií asi úplně nepotěší.

Druhou možností je vymyslet autentický geopolitický systém, navržený dle teorií lidí jako jsou George Friedman nebo Shirvan Neftchi z kanálu Caspian Report, kteří nabízejí zjednodušenou "geopolitiku pro lidi, co chtějí vypadat chytře, ale nemají čas načítat stovky knih nebo pracovat v tajných službách". Pokud by jádro hry bylo založené na ovlivňování celosvětového obchodu, třeba skrze vytváření svých politiků, lobbistů či agentů, podobně jako v Crusader Kings II, a navíc by čas od času bylo třeba vést i tradiční války nebo by bylo možné spáchat nukleární válku nebo robokalypsu, snad by takový model hraní odpovídal realitě více. Otázka je, nakolik by byl zábavný a srozumitelný.

Na všechna tyto dilemata, s nimiž si nevědí rady ani veteráni z Paradoxu a Firaxis při tom borci z Jujubee v Realpolitiks zareagovali odvážným pokrčením rameny a následnou realizací stejných chyb, které udělali jejich předchůdci.

Unrealpolitiks zasahuje

Realpolitiks není ani za mák věrohodná, což by zas tak nevadilo, kdyby byla alespoň nějakým způsobem zábavná. I válku USA s Kanadou rok po zahájení hry bych totiž přežil, kdyby bylo v Realpolitiks alespoň možné něco významného dělat. Bohužel není. Realpolitiks se snaží zjednodušit podobný typ hratelnosti, jaké mají hry od Paradoxu – vedete libovolný stát světa (k dispozici jsou ve futuristických scénářích i nejrůznější divnostáty), u kterého volíte sociální politiky, hýbete ekonomikou skrze míru zdanění nebo nastavení importu/exportu, a samozřejmě po boku toho všeho spravujete armádu, popřípadě přímo vedete válku, sabotujete sousedy či je naopak podmazáváním přivádíte do svého politického bloku.

Potud fajn. Zřejmá snaha o zjednodušení paradoxího receptu však nejpozději po pár desítkách minut začne házet zábavě klacky pod nohy. Realpolitiks je totiž tak zásadně rozbitá již ve svém designu, že jde skoro o pozoruhodné dílo.

Začneme politikou, špionáží a diplomacií. Tyto tři prvky tvůrci spojili pod jedno kliknutí, kterým můžete počastovat sousední stát, a zvolit si, jestli mu budete podkuřovat třemi více méně podobnými projekty (jejichž realizace zabere čas), nebo jej budete sabotovat podobným počtem jiných projektů (jejich realizace také zabere čas). Zapomeňte na budování agentů a jejich posílání nestřeženou částí hranice. Zapomeňte na schůzky s cizími politiky a jejich uplácení. Nic z toho tu nenajdeme. Nemuselo by to tolik vadit, výčet možných taktik by ve hře mohl být podobný – znamená to však, že Realpolitiks jednak chybí duše, protože si k vybombardovanému státu nepřiřadíte tvář poražené hlavy, a také, že při čekání na realizaci vašich projektů není moc co dělat…

Ironií osudu tento symptom souvisí hlavně s ekonomikou. Krom úpravy výše daní a třeba možnosti půjčit si peníze totiž v zásadě celou ekonomiku ovlivňujete jenom šplháním po nepříliš komplexním stromku sociálních výzkumů či politik, jejichž aplikace může zvyšovat a snižovat míru vašich surovin, sílu armády, nezaměstnanost, spokojenost a podobně. Jediné, na co je třeba si dávat pozor, je vyrovnanost rozpočtu (bankrot sice můžete realizovat opakovaně, ale s brutálními penalizacemi) a upkeep. Na něco jako inflace, smysluplné zahraniční investice nebo budování unikátních projektů, které by byly s to oživit ekonomiku, zapomeňte. Kvůli tomu, že ve hře nenajdete propracovanější diplomacii, není možné realizovat ani klasické směnné obchody typu „vaše loajalita za moje peníze“. Výčet aktivit se tím opět snižuje.

Politika dřina je

Když už tedy nelze příliš efektivně svět podmanit obchodem a diplomacií, co alespoň tanky a bombardéry? Bohužel, ani válka tu není dostatečně propracovaná. Jakmile zahájíte s někým konflikt, bojuje se vždy jenom o jeden specifický sektor, takže na něco jako kombinovaný útok, rozdělující výrazněji síly, zapomeňte. Když se to vezme kolem a kolem, v Realpolitiks by třeba nebylo možné nasimulovat průběh druhé světové. Pokud však čekáte, že alespoň můžete v daném sektoru po přiblížení bojovat třeba na způsob Heroes of Might and Magic (skrze přiblížení mapy a posunování jednotek), nechte si zajít chuť.

Střety totiž probíhají jenom na statické obrazovce, kde volíte typy útoků a přiřazujete počet jednotek - vlastně úplně stejně jako ve staré klasice Webgame. Není tak třeba problém transportovat celou armádu napříč kontinentem v cuku letu. Totéž lze říct i o prožitku z válek. Ve chvíli, kdy se mi na Aljašce usadila teroristická buňka (vyvolaná nepokoji a zřejmě iniciovaná jinou mocností) o síle 8 pěchotních, 9 tankových a 4 leteckých divizí, jsem pochopil, že věrohodnější reprezentací světového stavu, než jaký nabízí Realpolitiks, jsou i Příběhy z Kačerova.

zdroj: Archiv

Zřejmě nejbizarnější je ale skutečnost, že v Realpolitiks není moc co dělat ani při hraní za supervelmoci. Ještě je pochopitelné, že když spustím hru za subsaharskou Afriku, nebudu mít při hraní o mnoho víc zájmů než do sta let zavést volební právo žen, zlepšit zemědělství a řešit zahraniční pomoc. Jenže i když hrajete za USA nebo Rusko, hra vaše aktivity omezí dvěma možnými sloty pro budování ekonomických projektů. Čím větší stát přitom ovládáte, tím pomaleji jsou projekty realizovány.

Kvůli absenci propracované diplomacie a nemožnosti posouvání jednotek po mapě či rozestavování armád na způsob her Paradoxu nebo Civilizace, tak vlastně jenom čekáte, než se vám projekty po pár (desítkách) minutách realizují, a pak si jen navolíte projekty nové. Mezi tím se jen snažíte s pomocí daní udržovat rozpočet a růst vyrovnaný, popřípadě otravujete okolní státy sabotážemi (kliknutím na tlačítko "Provést sabotáž") nebo zlepšováním vztahů (kliknutím na tlačítko "Zlepšit vztahy").

Vývojářům zjevně tento problém v průběhu vývoje nějak došel, proto do scénářů přidali obrovské množství naskriptovaných událostí, abyste se po dobu čekání příliš nenudili. Tím si však zavařili ještě více. Jejich variabilita je totiž nulová. V drtivé většině jde o nějakou verzi zápolení více států o to, kdo přispěje více na společný projekt – ať už jde o lék na rakovinu, olympiádu nebo kolonizaci Marsu.

Navíc se skriptovaná událost realizuje přes vyskakující okno, které zapauzuje hru – takže i při čekání na pasivní postavení projektu nemá smysl odcházet na kávu, protože hra přichází se zásadní otázkou, jestli náhodou nechcete postavit podmořské město. Komické je, že i okno s probíhající válkou je čas od času shozeno podobným druhem vcelku irelevantního dotazu. Výsledkem je nechuť hrát dál. Možná právě to je na hře asi nejrealističtější - ukázka, že politika je dřina. Kvůli tomu však hrám většina z nás neholduje.

Konec historie

Vedle všech těchto kuriozit zároveň na mapě světa stále probíhají události, u nichž by mě opravdu hodně překvapilo, kdybychom se jich za pár let či dekád skutečně dočkali. Nad možností obnovit Československo (!) nebo si při hře za Mexiko vzít zpátky Texas se ještě dá přimhouřit oko. Jiné události, jako třeba vznik Království Severní Koreje, se pak dají chápat s nadsázkou.

Když se však Mars pokusí v roce 2040 kolonizovat Jižní Korea, když jaderná přestřelka mezi Čínou a Indií skončí žertovným pokrčením rameny, a pak se rok co rok opakuje bez fatálních důsledků pro světovou stabilitu, anebo když se skandinávské státy sjednotí do jednoho superstrátu, jde o vývoj, který působí příliš bizarně a rozbíjí důvěru ve hru. Tím spíše, že mě se Rakousko-Uhersko-Czechii po dobrém obnovit nepodařilo, ani když mi Vídeň půl století zobala z ruky.

Jasně, i Friedman předpovídá, že budoucími supervelmocemi budou Mexiko (?), Polsko (!!) a Turecko, z událostí Realpolitiks by se však před očima zatmělo nejspíše i jemu. Simulační jádro, jež by mělo nějak realizovat snahu států udržovat své sousedy pod kontrolou (ekonomicky či vojensky), je tu zcela rozbité, takže Německu vůbec nevadí, že Rusko napadá Polsko (dokonce se ani nepřidá), a jaderný útok KLDR na Soul vůbec nezpůsobí světovou ekonomickou (ani žádnou jinou) krizi.

Co lze, to se hra snaží zalepit skriptovanými událostmi, které jsou ovšem zcela odstřižené od zbytku hry a od toho, jak si vedete. I když za Ameriku po roce 2020 v jednom z hlavních scénářů (a popravdě v tom nejzajímavějším) snížíte stavy vojska, uzavřete se do sebe a soustředíte se jen na ekonomiku, stejně svět v jisté fázi zachvátí vlna antiamerických nálad, kvůli čemuž jde ekonomika do kytek. Když je nevyvolaly vaše války ani zahraniční sabotáže, těžko říct, odkud si je hra vytáhla. Jistý tip však mám.

Je při tom jedno, že Čína mezitím bombarduje Japonsko a Indii atomovkami a má zdaleka největší status válečného štváče. Tvůrci z Paradoxu sice ve svých hrách také využívají skriptované scény - jenže v jejich případě k tomu existuje důvod, protože se inspirují historií. V případě Realpolitiks ovšem něco podobného není.

Ve výsledku tak Realpolitiks nelze označit za zábavnou, za komplexní (či naopak ideálně zjednodušenou), ani za věrohodnou hru. Zábavnější a realističtější scénář historie budoucnosti nabízela i Civilizace II. Prakticky jediný důvod, proč se o Realpolitiks zajímat, je přítomnost relativně zajímavého řešení kosmického věku, pár událostí s pozoruhodným vykreslením budoucnosti a šance, že tuhle pěkně vypadající hru nějak opraví tvůrci modifikací.

Fanoušci her od Paradoxu a Firaxis ať tedy raději zůstanou u modifikací svých oblíbených titulů, pokud chtějí hrát strategii z moderní doby. A všichni ostatní si zkrátka musí počkat, než někdo nápad na herní simulaci dnešního světa zkusí realizovat znovu a lépe – snad na lepší výsledek nebudeme čekat příštích sto let.

Verdikt:

Zásadní problém s Realpolitiks je, že hra nemá moc společného ani s realitou, ani s politikou, a nakonec ani se zábavným designem jiných grand strategií.

Nejnovější články