Balrum - recenze
Hrdinové epických fantasy příběhů jsou většinou uhnětení z jiného těsta než obyčejní smrtelníci jako vy nebo já. Nikdo z nich například nehněte těsto a nepeče si svůj vlastní chleba. V přestávkách mezi utínáním dračích hlav a svatbami se spanilými princeznami jim nezbývá čas ani na vybudování vlastního příbytku nebo chov dobytka. Všichni ti mečem mávající rekové bez bázně a hany se málokdy věnují i uspokojování základních biologických potřeb každé živé bytosti, což samozřejmě dává smysl. Kdyby si Aragorn uprostřed Stezek mrtvých zničehonic přidřepl a hlasitě se dožadoval ruličky toaletního papíru, dost by to narušilo pracně budované napětí. Ale ne každý hrdina se narodil jako právoplatný dědic trůnu Gondoru a Arnoru. Někteří z nich začínali jako nuzní sedláci, kteří se ke vší té proslulosti a luxusnímu DPS propracovali opravdu velmi zvolna, skrze brambory a hromady hnoje. A RPG Balrum vypráví právě o takovém nepravděpodobném zachránci světa.
Hitman - recenze druhé a třetí epizody
Epizodické vydávání nových dobrodružství známého holohlavého zabijáka bylo už od začátku mnohými považováno za kontroverzní krok. Přece jen, komu by se chtělo čekat na další mise několik týdnů? Avšak po ne zcela bezchybné první epizodě (viz recenzi) se možná ukazuje, že rozdělení Hitmana na menší části nemusí být na škodu. Tvůrci tak alespoň mají čas posbírat zpětnou vazbu od hráčů a poupravit nový obsah. Tedy aspoň teoreticky. Ovšem jak to funguje v praxi? Odpověď nabídly právě druhá a třetí epizoda, které vás zavedou do Itálie a Maroka
Umbrella Corps - recenze
Umbrella Corps je third-person multiplayer akce z Resident Evil univerza, která se odehrává dva roky po událostech Resident Evil 6, kdy už sice Umbrella neexistuje, ale světové korporace posílají žoldnéře, aby z laboratoří dostali vzácná data. A právě okolo střetu dvou skupin žoldáků uprostřed lokací, zamořených zombiemi, se točí multiplayer souboje této hry.
Deadlight: Director's Cut - recenze
Probíjet se hordami zombií už je ve hrách stejné klišé, jako skriptovaná akční hratelnost nebo postapokalypsa. Všechny tři fenomény se před čtyřmi lety spojily v plošinovce s hutnou atmosférou a svižným tempem pojmenované Deadlight, která vyšla znovu s podtitulem Director's Cut. Bohužel, nic výjimečného s sebou nepřináší. Vychází vlastně v takřka nezměněné podobě, tedy nejen se všemi pozitivy, ale i dosud nevyřešenými problémy. Zaujme proto jen úplné nováčky, nebo masochisty, co si hodlají za každou cenu, byť i nesmyslnou, osvěžit paměť.
Technomancer - recenze
Když něco jednou nefunguje, udělej znova to samé. Poučka je to poněkud zvláštní, nicméně studio Spiders se jí řídí téměř bezezbytku. Po ambiciózním RPG Mars: War Logs, které ale doplatilo na povrchnost a designové chyby, vydali tvůrci z francouzského studia volné pokračování Technomancer. Podařilo se jim tentokrát zasáhnout do černého? No, jak bych to tak řekl…
Stories: The Path of Destinies - recenze
Znáte ten pocit, který se nevyhnutelně dostaví po každém dobrém příběhovém zvratu? Je to kombinace úlevy z náhlého pochopení a frustrace, že jste na to nepřišli dřív. Jó, vědět tak od začátku, že váš nejlepší přítel je ve skutečnosti zrádce, nechali byste ho místo nějakého vysvobozování pěkně hnít v kobce. Kdybyste tušili, že pod vlivem prokletého meče budete za chvíli vesele mordovat nevinné obyvatelstvo, byli byste ho nechali zasunutý v kameni, v ledu nebo v libovolném jiném materiálu. RPG mlátička Stories: The Path of Destinies si tohle všechno uvědomuje. A umožňuje vám udělat přesně tohle: jít ve vlastních stopách, vědět, kam vedou, a ve správnou chvíli si vyšlapat novou cestičku.
Aurion: Legacy of the Kori-Odan - recenze
Když dojde řeč na vývoj videoher, nebude Afrika často zmiňovaným kontinentem. Není divu. Řada tamních zemí je zmítána ekonomickými problémy, regionální nestabilitou a nejistotou ohledně vlastní identity. Pro vývoj her, které potřebují moderní dovozovou, a tudíž drahou, technologii není prostor, ani zkušenosti. Když vynecháme outsourcovaná studia v severní Africe a překvapivě velký trh s mobilními hrami, je africký kontinent pro hráče a vývojáře tím samým, co kdysi pro Livingstona nebo Holuba: terrou incognitou. Časy se ale mění. V posledních letech dochází k „africkému boomu“. Mezinárodní obchod řady afrických států roste, do zemí přicházejí investice a dějí se věci, které by před pěti lety nebyly možné. Aurion: Legacy of the Kori-Odan je jednou z nich.
Overwatch - recenze
Jaký je recept na skvělou hru? Všechny ingredience asi nejde vyjmenovat, protože každý žánr se vaří jinak, ale ve všech bude jako jedna z hlavních přísad fungovat daleko před vším ostatním zábava. Kolem Overwatche už se toho namluvilo a napsalo spoustu a velmi často padá otázka, proč je tak oblíbený, a čím si vysloužil takovou pozornost. Ne, není za tím „hajp“ Blizzardu, ani líbivá grafika. Důvod je prostý, Overwatch je zkrátka pekelně zábavná a ne jen v prvních dnech kvůli okouzlení, ale dlouhodobě, i po měsíci intenzivního hraní.
Brigador - recenze
Mechaničtí obři a akční chaos se spojily v lákavé sci-fi akci Brigador. Povedená hra se touží strefit do vkusu každého hráče. Zatímco třeba nostalgiky nadchne návrat pozapomenutých mechů/robotů, megalomany uspokojí velké množství arzenálu, statistik či misí. To vše je zabaleno do atraktivních kyberpunkových kulis. Brigador ovšem není bez chyb. Problém můžete mít s nekompromisní obtížností i ovládáním.
Mirror’s Edge Catalyst - recenze
Pořád naživu. Značka Mirror’s Edge se probudila ze zimního spánku a chce být zase relevantní. V roce 2008 někoho překvapila a potěšila, jiné zase odradila a nebavila. Většina hráčů ji ale svými peněženkami ignorovala. Z jedničky se stal dnes už dobře známý případ masivně propagované nové značky, která komerčně neuspěla. I proto jsme museli čekat na pokračování dlouhých osm let. Nazývat ale Mirror’s Edge Catalyst pokračováním není úplně přesné. Nejde ovšem ani o reboot, prequel nebo remake. A zároveň trochu ano. Catalyst je od každého něco a říkat hře můžete třeba "preboot". Nebo druhý pokus. Nakonec je to ale vlastně jedno. Podstatné je, že „dvojka“ na první díl nenavazuje a její znalost pro hraní nepotřebujete.
Postal Redux - recenze
Pokud se dnes někoho zeptáte, zda hrál nějakou hru ze série Postal, z velké části se vám dostane odpovědi, že druhý díl. Ten má však s původní hrou pramálo společného. Jestli od jedničky čekáte záplavu vtípků a narážek na každodenní život amerického občana, používání zatoulaných koček jako tlumiče, močení na hořící civilisty a odsekávání hlav s pomocí lopaty, budete hodně překvapení. První Postal nebyla satirická komedie, ale temná hra, která se snažila v hráči vyvolat zcela jiné emoce než je pobavení. Připomene vám to její Redux verze.
Alienation - recenze
Arkádová top-down akce od autorů vysoce hodnocených her Resogun nebo Super Stardust HD – finského studia Housemarque – zní jako projekt, kterému chcete dát výstřel okamžitě po vydání. Zkušení vývojáři, kteří si postavili reputaci na zábavě a hektické řežbě, přece nemůžou selhat při navrhování takzvané dvoupáčkové střílečky, kterou navíc obohacují o jednoduché RPG prvky a systém náhodného lootu… A vidíte, jde to.
King's Quest - recenze 3. epizody
Ve třetí epizodě novodobé adaptace adventurní klasiky King's Quest s podtitulem Once Upon a Climb se šplhá. Hodně šplhá. Nejen doslova. Po drobném úpadku a obavách, které jak stíny hnízdily v periferii po dohrání druhé epizody, se třetí díl dokázal vyšvihnout zpět minimálně na úroveň načrtnutou skvělou první částí. V některých chvílích dokonce pomyslnou laťku překonává.
Subterrain - recenze
Podzemní město na planetě Mars vás vyzývá, abyste přežili devastující útok vetřelců, nahodili generátory a pokusili se z pekelné mely bezpečně pláchnout. Střet osamoceného člověka s armádou mimozemského zla v polorozpadlé kolonii přináší zajímavý mix survival hororu, taktické akce, výroby předmětů a strategie. Překvapivě dobrou sci-fi hru navíc nesouží žádné dramatické obtíže, protože tvůrci ze studia Pixellore odvedli na Subterrain poctivou práci.
Battleborn - recenze
Není to MOBA, ani střílečka. Není to Borderlands, ale ani League of Legends, a už vůbec to není spása Gearboxu. Co to je? Kočkopes s názvem Battleborn, který tak trošku dělá všechno, ale nic z toho pořádně. Tvůrci z Gearbox si tentokrát opravdu ukousli příliš velké sousto a na trh uvádí obsahově chudou hru, která fušuje do řemesla tak trošku Titanfallu, tak trošku úspěšným MOBA hrám, a leccos si půjčuje i z Team Fortress. Nic z toho ale skutečně neumí alespoň vzdáleně na podobné úrovni, jako její předlohy.
Battlefleet Gothic: Armada – recenze
Vesmír, to nejsou jenom asteroidy, prach, mlhoviny, hvězdy a sem tam nějaká ta planeta. Je to také dějiště mnoha sci-fi románů, příběhů a především bitev – a o čem jiném než o bitvách by měl být Warhammer 40K? Battlefleet Gothic: Armada vás posadí do admirálského křesla, k dispozici vám dá vše od podpůrných lodiček po obrovské bitevní křižníky, a vtiskne vám do mozku jediný úkol: zvítězit. Za Císaře, za bohy chaosu, za modlu zelenokožců (tedy za prachy a především potěšení z bitvy!) nebo za Eldary - pokaždé dostanete jasně dané pravidla, svůj výřez vesmíru a taktizuj, milej zlatej.
Dying Light: The Following - recenze
Před rokem jsem Dying Light (recenze) označil za zbytečnou hru s tím, že tvůrci sice měli ambice, ale nedokázali je v plné míře převést do praxe. V Techlandu se však za ten rok nepoučili a namísto, aby problémy původní hry řešili, je opakují v pokračování, které je převlečené za masivní datadisk. Jeho podtitul The Following napovídá, že pokračuje v marné krasojízdě ambicí, které znějí lákavě, ale ve skutečnosti zase tak skvělé nejsou.
Uncharted 4: A Thief's End - recenze
Exotické lokace, tajemné chrámy, ztracená města, divoké přestřelky a životu nebezpečné situace. Jedním slovem: dobrodružství. Přesně toho má Nathan Drake, hlavní hrdina série Uncharted, už plné zuby. Místo toho si konečně zvolil klidný rodinný život a pohodové zaměstnání. Jenže na důchod je evidentně ještě brzy, a než se Nathan dočká skutečného odpočinku, proženou ho scénáristé v Uncharted 4 další hromadou patálií v nejrůznějších koutech světa. Zároveň ho však představí tak, jak jsme jej ještě nezažili – jako obyčejného chlapíka z masa a kostí.
Battlezone 98 Redux - recenze
Remaster, remake či reimaginace. To jsou pojmy, které stále častěji hýbou herním světem, a jen těžko už dneska najdete značku, které by se tato svého druhu mánie vyhnula. Do zástupu se přidává i trošku pozapomenutá série Battlezone. Mix strategie a akce z roku 1998, který se ale nezalekne ani současné konkurence a s přehledem to natře i o dekádu mladším! Retro pojetí jednak táhne, a když je navíc zakonzervováno ve své původní podobě podobně jako právě v případě Battlezone 98 Redux, nelze mu odolat!
Chameleon Run - recenze
Snad ještě žádná hra mě nevrhla tak rychle do dění. Snad ještě žádnou hru jsem neodehrál v tak frenetickém tempu. Snad ještě v žádné úrovni jakékoli hry jsem si nedal tolikrát repete. Snad… V případě Chameleon Run nejde o výtky, nýbrž o klíčové znaky, které definují úspěch této originální mobilní autoběhačky. K příjemnému nabourání zavedených pravidel žánru se navíc přidává ještě původ z dílny tuzemského studia Hyperbolic Magnetism a čirá radost z pohybu v herním prostředí, kterou jsem naposledy zažil před lety v Mirror's Edge. A to už je dost důvodů, proč se o Chameleon Run zajímat.
