Káťa a Škubánek
Clandestine, dějově zasazená do roku 1996, je hybridní stealth hrou a hackerským simulátorem zároveň. Studená válka skončila a v roli ruské agentky Katye a amerického hackera Martina musíte odhalit konspiraci, která se týká obou stran barikády letitého konfliktu. S Káťou procházíte lokace v perspektivě třetí osoby a provádíte tradiční činností od vylamování zámků přes omračování nepřátel a přestřelky až po napínavé mise v přestrojení.
U Martina vidíte pouze jeho monitor, na kterém běží několik programů k hackování bezpečnostních systémů, sledujete nepřátele pomocí kamer nebo se nabouráváte do počítačů a kradete hesla. I když early access i finální verze hry disponuje možností ovládat obě postavy, v ideálním případě ovládá každou postavu jiný hráč - dochází tak k zajímavému ovlivňování hry toho druhého.
Jak se dalo čekat, ani za rok pobytu v early accessu hra bohužel nepřilákala takový počet hráčů, aby bylo multiplayerové hraní Clandestine bezproblémovým zážitkem. Pokud nemáte po ruce kamaráda a druhou kopii hry, rovná se nalezení běžícího serveru v co-op módu malému zázraku. Ani odstranění technických problémů a bugů se tvůrcům úplně nepovedlo. Říct o Clandestine, že jde o poněkud neučesanou hru, by byl eufemismus nejvyššího kalibru. Hra působí jako deset let starý titul nejen kvůli počítačovým systémům z roku 1996 či kvůli vysoké obtížnosti, ale i kvůli grafice a množství bugů.
Většinou to krom vyvolání nechtěně komických situací moc nevadí - hráč se akorát uchechtne nad otřesným dabingem postav a jejich občasným teleportováním v animacích. Třeba když se váš nadřízený na svém křesle neustále posunuje doleva a doprava (zřejmě podle toho, jestli animace potřebuje, aby byl v centru záběru).
Dá se ostatně předpokládat, že Clandestine cílí především na hráče, kteří se slzou v oku vzpomínají na prvního Hitmana a při vyslovení "Assassin's Creed" se jim v kapse rozvíjí ocelová struna. A této sortě hráčů podobné neduhy zážitek rozhodně nezkazí. Na rozdíl od většiny soudobých takzvaných "stealth" her je Clandestine skutečně pravým stealth zážitkem. Tu a tam však prosvitnou i problémy, které hratelnost bez ohledu na zastaralé zpracování.
Největší solí do rány je především nepřesný pohyb Káťi, což u hry, kde jde přesnost pohybu, velmi nešťastné. Občas je obrovský problém za sebou zavřít dveře, popřípadě kvůli blízkosti dvou předmětů zvednout ten správný. Ani základní nastavení kláves nepatří mezi ukázky povedeného game designu - namísto klávesy pro přepnutí do hackerského módu tak můžete odhodit klíčový předmět mimo mapu. Sžití s ovládáním postav i ovládáním hry obecně vám zabere tak hodinu až dvě času.
Místy se rovněž engine z ničeho nic začne škubat jako při epileptickém záchvatu, byť zrovna s Káťou stojíte v interiéru holobytu. A v neposlední řadě není zase takový problém se v misích dostat do pasti, z níž není úniku. To vše jsou problémy, které se objektivně musejí podepsat na hodnocení hry, ačkoliv paradoxně jen výjimečně kalí zážitek. Kdo se totiž přes uvedené nešvary hry přenese, dočká se vynikajícího provedení stealth akce, které tu dlouho nebylo.
zdroj: Archiv
Nejsem žádné komando
Svěží pojetí stealth žánru v Clandestine vyplývá částečně z kooperace agentky a hackera, a dílem i z přísných pravidel hry. První odlišností od klasických stealth her je sběr informací - začátku každé mise vévodí hackovací část, kdy s Martinem projedete dostupné servery, vytáhnete, co se dá a prošmejdíte půdorys mapy, abyste měli přehled o umístění nepřátel. Teprve poté je vhodné vydat se kupředu.
Oba režimy hry však spolu i poté bytostně souvisejí. Za Martina je nutné hlídat a upravovat kamery či prozvánět telefony, což odláká nepřátele. Několikrát dokonce dojde i na situaci, kdy Káťa v přestrojení začne dialog se strážným a snaží se konverzaci co nejvíce natáhnout, zatímco se Martin nahackuje do jeho e-mailu a zkusí získat kompromitující údaje.
Podobné a další okamžiky rozhodně stojí za pozornost. Bez rizika neustálého nebezpečí by Clandestine nefungovala ani z poloviny tak dobře. Pro brutální obtížnost se dá Clandestine přirovnat ke klasice Commandos. Ne však kvůli nutnosti kombinovat jednotlivé schopnosti postav. Obě hry hlavně sdílejí obdobnou atmosféru, pramenící z infiltrujíce hrdinů někam, když většinu doby tráví napínavým našlapováním.
Clandestine a Commandos navíc shodně přistupují k násilí jen v mezních případech, kdy je výsledek celé operace na vážkách, nebo když míra hráčovy frustrace překročí únosnou mez a on si po uložení hry chce vybít nervy. Nejsem tajný agent, ale výsledkem je mrazivě realistický dojem z tajných misí. Káťa dokonce ani nedisponuje chvatem, kterým by zvládal zneškodnit stráže stojící k ní čelem - v takové situaci už musí tasit zbraň. Právě pocit zranitelnosti, tak cizí ve srovnání třeba s posledními díly série Splinter Cell, činí z překonávání zdejších výzev takové potěšení.
zdroj: Archiv
Protentokrát navíc příliš nevadí ani absence quicksave. Ano, občas je poněkud nepříjemné, že si hráč nemůže uložit postup v okamžiku klíčového výpadu kupředu. Mise Clandestine jsou však natolik vybalancované z hlediska tempa a úkolů, že na tyto okamžiky dochází spíše výjimečně. Kdo postupuje akurátně vůči prostředí a kryje si záda dobrým průzkumem z kamer a počítačů, popřípadě si vypomáhá nižší obtížností, tomu vybrané savepointy zcela postačí. Hra si díky tomu navíc uchovává i konstantní napětí, které nelze ventilovat okamžikem uložení pozice. Clandestine tak výborně ukazuje, že když dva dělají totéž (další stealth hry s absencí quicksave), není to nutně totéž.
Stejně jako u early access verze rovněž platí, že navzdory problematickému pohybu postav jsou přestřelky v Clandestine překvapivě povedené. Vyvoláte-li poplach, lze se účinně bránit jenom s několika zásobníky v kapse a s granátem. Přesto však platí, že jedna dvě kulky jsou pro Káťu maximem, co vydrží. Právě přepínání mezi novými zbraněmi a využívání prostředí dělá ze soubojů adrenalinovou záležitost. Přitom však zůstává pojetí hry veskrze intuitivní a otevřené - i v misích, kdy nesmíte vyvolat poplach, je možné po sobě zanechat solidní spoušť, pokud správně kombinujete jednotlivé schopnosti a přístupy.
Jednotlivé mise, zejména když je nemáte najeté dopředu, nakonec mohou klidně trvat i přes hodinu. Pravda, kampaň jich nabízí jen sedm až osm (plus čtyři challenge mise), zdánlivě nižší počet však neznamená kratší herní dobu. Žel bohu, jakmile skončí jednotlivé mise nebo dojde na řešení dějových zvratů, ukáže singleplayer Clandestine svou temnou stránku.
Nejlíp pracuju sám
Jak už zaznělo, kooperace dvou živých hráčů sama o sobě funguje jenom výjimečně, jde tedy hlavně o hru jednoho hráče. Nevadí to ničemu, oba režimy totiž nabízejí tytéž mise a peripetie. Bohužel, příběh Clandestine je něco tak bezobsažného, že i Tom Clancy v kocovině by zřejmě sepsal něco zajímavějšího. Zatímco bugy se možná ještě podaří opravit, o bezvýznamné pointě kampaně už rozhodně nelze říct totéž.
Na vině není ani tak vyprázdněnost postav a triviální detektivní zápletka ústřední “konspirace,” ale spíše celkově špatné zpracování děje. Lze si představit, že při lepší úrovni dialogů, dramaturgii vodítek a režie filmečků by to celé mohlo fungovat daleko lépe. Koneckonců, zápletka “prorocky” řeší tajné služby, jejich bezskrupulóznost a bezpáteřnost supervelmocí.
Clandestine má chvályhodný přístup k tématu plíživé infiltrace tajných agentů, kteří namísto kulometné podpory, gadgetů od Q nebo nadlidsky rychlých smyslů spoléhají na dobrou souhru a civilní vzhled. Jenže zápletka a prvky vyprávění stojí v ostrém kontrastu proti sympatickému dobovému stylu a zmíněné realističnosti. Asi jako kdyby mise z Arma 3 byly pospojované příběhem ve stylu Duke Nukem 3D.
Něco podobného se nakonec dá říct i o celé hře jako takové. Na jedné straně stojí vynikající nápady týkající se hratelnosti, na straně druhé mnohdy laxní provedení příliš mnoha jednotlivostí v čele s nefunkční multiplayerovou složkou, záplavou bugů a mizerným příběhem.
Clandestine je a zřejmě navždy i zůstane neopracovaným klenotem. Záleží jen, z jaké strany na něj nahlížíte. Ti, kteří v Clandestine uvidí krásu designu úrovní a svěžích nápadů, si hru užijí i navzdory nedokonalostem. Avšak pro ostatní, kteří preferují konzistentnější zážitek, zůstane hra oprávněně už asi navždy ošklivým káčátkem.
