Koh-i-Noor

Zápletka hry je primitivní, jak zákon káže. Templáři se pro změnu zmocnili artefaktu pradávné civilizace a chtějí s ním cosi provést. Hra sice nevysvětluje, o co se vlastně nepřátelé pokouší, ale co už, jsou to Templáři, tak to nutně musí být nějaká zlotřilost, no ne? K napájení vynálezu zkázy mimochodem používají Koh-i-Noor. Jde tu ovšem pochopitelně o onen slavný klenot, nikoliv známou tužkárnu.

Přistřihnout jim křidýlka okamžitě přispěchá hrdinný hašašín. Tentokrát jde o indického šviháka Arbaaze, který sice, vzhledem k malému rozsahu hry (dohrání zabere něco okolo pěti hodin), nedostane moc prostoru na rozvinutí osobnosti, ale i přesto představuje jednu ze světlejších stránek hry. Na osobním žebříčku podle charismatu bych ho umístil někam mezi Connora ze trojky a Edwarda ze čtyřky.

Assassin's Creed Chronicles: Persia

Hra hned od začátku s ocelovou pravidelností střídá stealthové a skákací pasáže. Jsou to ale právě ty druhé jmenované, které lze s trochou sebezapření tolerovat jen zpočátku. Čím více jich proběhnete, tím více doufáte, že už žádné další nebudou.

Hopsací úseky totiž dokolečka dokola opakují jeden a ten samý vzorec. Prostě musíte skákat rychle. Je jedno před čím zrovna utíkáte, ať už to je kulometná palba, nadržený slon, děsivě vražedná kouzelná svítící stěna všeobjímající destrukce či jedovatý plyn, pointa se nemění. To by samo o sobě nevadilo, vždyť vzpomeňte na nervy drásající finále Ori and the Blind Forest, jenže v AC Chronicles: India má váš rek k dispozici asi tak dva pohyby, které neustále střídá, prostředí mu klade do cesty stále stejné tři překážky a polovina hry tak ze všeho nejvíc připomíná méně propracovanou verzi mobilní rychlovky Vector.

Jediným ozvláštněním je občasné přepnutí spínače, který otevře dveře, načež je třeba, hádáte správně, rychle někam doskákat než se zase zavřou. Stoupání na panely a stíhání mříží jsme viděli už v roce 1989 od Jordana Mechnera a fascinuje mě, že o sedmadvacet let později někdo přijde s plošinovkou, která nemá vůbec nic jiného. Akrobatické části budete navíc často útrpně opakovat, jednak proto, že občas vyžadují opravdu přesné načasování, ale také kvůli tomu, že se mnohdy nelze ubránit upuštění gamepadu, aby si člověk volnou rukou mohl zakrýt zívající ústa, zatímco se Arbaaz řítí do hlubin.

zdroj: Archiv

Tichošlápek

Druhá část hry zaměřená na plížení a tichou likvidaci nepřátel je na tom o poznání lépe. Ani zde sice není možné zabíhat do superlativů, ale zařezávání prohnilých Britů alespoň dokáže občas i zaujmout. Ve chvíli, kdy zazlobí ovládání, které je pro potřeby plošinovky přeci jen trochu prkenné, nebo nastane zmatek v nedostatečně odlišených rovinách a není jasné, odkud kam kdo vlastně vidí a co se děje, má člověk chuť se dovolávat všech svatých. Když ale vše funguje, jak má, je to docela zábava.

Arbaaz má k dispozici čtyři dobře navržené nástroje. Design úrovní je na ně připravený, a tak tu hodíte čakram odrazem o stěnu, přeseknete závěs lustru, který spadne strážnému na řepu, a tam se zas skryjete před pátravýma očima hlídačů v kouřové cloně.

Stealth není v AC Chronicles: India nikterak revoluční, alespoň ale zvládne přinést pocit příjemného zadostiučinění, když se povede proklouznout lokací jak stín vánku - což také skýtá nejvyšší bodové ohodnocení. Jen škoda, že hra si co chvíli po dobrém dojmu sama šlape nějakou otravnou pasáží.

Krom haprujícího ovládání musí hlavní výtka směřovat právě k designu úrovní. V Číně nebylo potřeba udělátka používat v podstatě vůbec, zde se zase dočkáte opačného extrému. Levely jsou na vaše nástroje připraveny, ano, ale možná až příliš. Pokud bude hra chtít, abyste zrovna tady hodili čakram, tak ho tam prostě mrštit musíte, jinak se nepohnete dál. Dvě ostražité stráže vedle sebe? Musíte použít kouř, jiná možnost není a podobně.

Využití pomůcek a tvorba vlastního plánu zdolání situace je pro hru podobného druhu důležitá, možnou cestu je třeba hráči maximálně nenápadně podsunout, ne okatě nakázat. Že jsou navíc nepřátelé opět tupí jak vagón bambusu, to už radši ani nerozebírám.

Styl průchodu si rovněž nezvolíte. Nepovažuji to ale za zápor, jedná se přeci o stealth žánr, avšak pro úplnost je třeba dodat, že otevřený boj je v podstatě nemožný. Soubojový systém je ze slabšího soudku a když už vás hra k rozmíšce přinutí, což se bohužel jednou dvakrát stane, smrskne se šerm na jednoduché střídání dvou tlačítek. Výpad, kryt, výpad, kryt, výpad, kryt...

Zase to až podezřele připomíná duely z Prince of Persia, ale ty se, jakkoliv bizarně to může znít, alespoň hýbaly lépe. Občas se sice povede tlačítkem pro kryt uhnout letící kulce, která pak trefí nepřítele a vy tak můžete nechat stráže postřílet se navzájem, což samozřejmě vyvolá vítězoslavný úsměv, ale podobný kousek se zdaří jen málokdy.

zdroj: Archiv

Kupovat jen s největší opatrností

Pokud vám stejně jako mně nevadí jistá prvoplánová kýčovitost výtvarného provedení a opravdu pořádná porce kudrlinkoidních krucánků, bude se vám na AC Chronicles: India nejspíš alespoň koukat dobře. Hudba je taktéž příjemná, dabing neurazí a technická stránka je rovněž bezproblémové. S obsahem je to ale zkrátka o něco horší.

Když se chce Arbaaz převléknout za prostého měšťana, je potřeba sbírat tři separátní kusy oblečení různě po levelu. Hrdina nemá vlastní šatník? Proč je turban ve věži a urputně ho hlídá padesát nohsledů? To je to hučka z platiny, nebo co? A proč musíte kabát sebrat jednomu konkrétnímu strážnému, který ho navíc ani nemá na sobě? Hlídač tajně sympatizuje s utlačovanými Indy tak, že si pod rudý kabátec britské armády navléká indický kaftan, nebo jak? A když to hře nestačí jednou a úplně identické shánění tří kusů oděvu na vás vytasí v druhé půli znovu, nezbývá než jen zoufale skrýt obličej v dlaních.

Plíživá polovina hry je nicméně ve svých horních amplitudách zábavná, strhující, po čertech napínavá a celkově lepší než předchozí díl. Problém je, že do povedeného tichošlápkovského pocitu, který Assassin's Creed Chronicles: India zvládne navodit, tvůrci zase vrazili zápěstní ostří jinde. Zážitek se zkrátka mnohdy hroutí pod kanonádou nedokonalostí a ubíjejícího skákacího stereotypu.

Po sečtení a podtržení je tak naprosto jasné, co před sebou máte za hru. Opět nevýrazný průměr, nic víc. Zbývá už jen čekat, co si autoři přichystali na závěrečnou ruskou epizodu. Pokud ale budou pokračovat v nastoleném směru a nedojde k nějakému zázračnému osvícení, stane se Chronicles minisérií, na kterou bude svět moci s klidem zapomenout.