Rok 2020 byl tím nejzásadnějším a nejzajímavějším v mém životě. První měsíce pandemie byly děsivé, ale plné deskovek (během jednoho měsíce jsme odehráli asi 15 scénářů Gloomhavenu, což považuji za obrovský úspěch). Covidu navzdory se nám v létě náramně vydařila svatba, a jsem tedy už nějaký čas obtěžkán miláškem na druhém prstu zleva na levé ruce. Daly se do pohybu plány vlastního domu, vysněného auta… Prostě korona nekorona, pozitiva převládla.

Ale co hry? Přiznám se, že jsem dlouho nemohl přijít s nápadem, jak loňský rok zhodnotit. Už jsem dokonce měl rozpracované takové klasické shrnutí toho, co mě nejvíc zasáhlo, ale byla to nuda a ostatní mi nastavili takovou laťku, že jsem se prostě musel víc snažit.

Nakonec mi z toho vylezlo zhodnocení každého jednotlivého měsíce čistě mýma očima. Spoustu věcí jsem nehrál, ale na druhou stranu jsem hrál dost her, kterým se zbytek redakce obloukem vyhnul. Tak třeba takto zpětně dostanete chuť na něco originálního, co i vás minulo.

Leden – měsíc ničeho

  zdroj: Live Science

Jak už to tak s ledny bývá, nemají po konci sezóny moc co nabídnout. Loni jsem v lednu nehrál vůbec, ale vůbec nic. Naprosto zbytečný měsíc, ale zároveň také měsíc, kdy člověk ještě nevěděl o blížící se pandemii a řešil tak akorát děsivé požáry v Austrálii.

Letošní leden je jiný, mnohem více plný naděje. Nejenže vyšel zjevně skvělý Hitman 3, ke kterému jsem se tedy ještě nedostal, ale zároveň už se začínají formovat mé představy o hře roku. Dyson Sphere Program je totiž naprostá bomba, ale to jsem se o rok unáhlil…

Únor – měsíc (nenaplněné?) ambice

zdroj: Vlastní foto autora

V únoru už jsem si napsal pár recenzí, ale v paměti zůstane jenom jedna – Dreams. Dodnes jde o jeden z nejambicióznějších projektů, s nimiž jsem měl tu čest. Tvůrci famózní plošinovky LittleBigPlanet se vytasili s vlastním herním enginem a celou jeho platformou. Konečně se i na konzoli mohl kdokoliv stát herním vývojářem.

Nástroje jsou to skutečně komplexní, ale relativně snadno ovladatelné na gamepadu a výtvory některých snaživých tvůrců vyrážely dech. Jenže, slyšeli jste někdy v průběhu roku o Dreams? Já tedy ne a hrozně mě to mrzí. Obávám se, že se stalo přesně to, čeho jsem se obával: „hra“ neměla žádný větší dopad. Nicméně blíží se její výročí a to si vyloženě říká o návrat do jejího prostředí a zjištění, jak si Dreams po takové době vedou. Tak snad si najdu čas a podělím se o svá zjištění.

Březen – měsíc opouštění komfortní zóny

zdroj: Pinterest

Březen už rozjel můj herní zápřah na plné obrátky a kromě skvělého Doom Eternal byl pro mě plný do té doby neprozkoumaných herních žánrů. Rovnou třikrát jsem opustil svou komfortní zónu a ani v jednom případě svého rozhodnutí nelituji, právě naopak.

Panzer Corps 2 byl můj první výlet mezi poměrně hardcore tahové strategie se silným historickým podtextem. Je sice pravda, že k takovému typu her mám díky deskovkám blízko, ale i tak jsem byl velmi mile překvapen zpracováním tamějších systémů. Sice nejde o žánr, ke kterému bych se chtěl pravidelně vracet, ale na tento výlet nikdy nezapomenu.

Stejně jako nezapomenu na TT Isle of Man 2: Ride on the Edge, své první osedlání virtuální motorky. S TT jsem zažil tak neuvěřitelně adrenalinový zážitek, že jsem se normálně před obrazovkou bál každé zatáčky, každého obrubníku a pro jistotu se i nakláněl, abych pomohl jednostopý stroj usměrnit. Od té doby chovám k závodníkům mnohem větší respekt a v tomto případě jsem u žánru zůstal a vyzkoušel následné MotoGP 20, Ride 4 a MXGP 2020.

Nakonec asi to největší překvapení, které posléze nakazilo půlku redakce. Animal Crossing: New Horizons jsem měl možnost hrát téměř měsíc před vydáním a ve hře jsem setrval ještě zhruba dva měsíce po něm. Stala se mou součástí, každodenní rutinou následující po probuzení, nasnídání a vyčištění zubů. Nezapomenutelný zážitek, který prostě přišel v ten správný čas. Už se ke hře asi nikdy nevrátím, ale podobné tituly mě neskutečně lákají.

Duben – měsíc nejlepší hry pod sluncem

zdroj: Vlastní foto autora

Tady se ukáže, jak moc jsem „divný“. Kdyby totiž bylo na mně, která z těch tisíců nových her vyhraje nejvyšší cenu, byl by to prostě SnowRunner. Je to hra dělaná přímo pro mě. Odjakživa miluju velká kola, náklaďáky, je mi blízké doručování čehokoliv (ano, zkusil jsem si jeden den jezdit pro doručovatelskou službu), protože to jde ruku v ruce se skvělým pocitem dobře odvedené práce a vždy mě zajímaly možnosti herních enginů a jejich fyziky.

Tady je všechno na té nejlepší možné úrovni. SnowRunner je hra, s níž sem loni strávil nejvíc času, je to první hra, k níž jsem si koupil season pass a je to hra, ke které se neustále vracím a která mě snad nikdy nepřestane překvapovat a udivovat svou detailní propracovaností. Tohle se zkrátka povedlo a věřím, že i v roce 2021 bude SnowRunner vyplňovat jistou část mého volného času.

Květen – měsíc české historie

zdroj: 2k Games

V květnu jsem se stále věnoval SnowRunnerovi, ale zároveň jsem měl plné ruce práce s remasterem druhé Mafie – hry, kterou mám prostě hrozně rád hlavně kvůli její době, dabingu a těm nádherným autům. Mafii II: Definitive Edition jsem si dal s Adamem a redakčními hosty v LongPlayi a bylo fantastické projít si ještě jednou celou hrou. Remaster jako takový byl spíš zklamáním, ale nostalgie je věčná.

Červen – měsíc nezájmu

zdroj: Naughty Dog

Po naprosto skvělých měsících, které jsem si naplno užíval, pro mě nastalo sucho. V každém měsíci se najde spousta her, které mě vůbec nezajímají, a v červnu to byly hry širší společností velmi očekávané.

Valorant mě ze své multiplayerové podstaty musel nechat chladným. Command & Conquer: Remastered Collection jde úplně mimo mě, jelikož k původní sérii nemám žádný vztah, na Desperados 3 jsem sice byl po famózních Shadow Tactics velmi zvědavý, ale nakonec jsem zjistil, že více téhož zrovna nepotřebuji, no a nakonec můj asi největší rest loňského roku – The Last of Us: Part II.

Bez mučení se přiznám, že tohle prostě není vůbec pro mě. Zkusil jsem první díl a chvíli mě i bavil, jenže já jsem strašný posera a ano, bál jsem se (stejně jako jsem se bál u Controlu, a proto ho nehrál, možná bych s tím svým strachem měl něco dělat…). Bohatě mi stačilo jen poslouchat zvuky chrčení umírajících nepřátel a kňučení umírajících psů, když dvojku Šárka v redakci recenzovala, abych se utvrdil v tom, že tato hra mi bude navždy odepřená. A vůbec mě to nemrzí.

Červenec – měsíc japonské kultury

zdroj: Vlastní foto autora

Jak už se mi všechny ty hry s otevřenými světy opravdu zajídají, tak Ghost of Tsushima mě zase naučila je milovat. A může za to jednoznačně téma a kýčovitá prezentace. Ta hra je prostě nádherná, historické Japonsko je strašně zajímavé a duely se kupodivu nedokázaly omrzet.

Je to jedna z mála her, které jsem si loni koupil v krabicové verzi (dělám to velmi výjimečně jen u titulů, po kterých bezmezně toužím) a i když vím, že ji stejně jako ostatní open worldy nikdy nedohraju, mám neustálou chuť se k ní vrátit. Tak snad někdy.

Srpen – měsíc naplněných očekávání

zdroj: Vlastní foto autora

Očekávání mohou být pozitivní, ale i negativní, a v tomto měsíci se naplnila všechna. Měl jsem víru ve Wasteland 3, protože mě vážně bavila dvojka, ale trojka je o tolik lepší hrou, až mě to překvapilo. Od Microsoft Flight Simulatoru jsem nečekal nic víc než dechberoucí grafiku a propracovanou simulaci a dostal obojí.

Jak na mě první dva díly Project Cars byly moc hardcore, tak jsem se těšil na zjednodušenou trojku a z jejího přístupného jízdního modelu a zachovaných prvků simulace třeba v počasí jsem odcházel s úsměvem na rtech. No a pak Fast & Furious Crossroads, hra s licencí mé milované filmové série, nepřekvapivě a podle očekávání zklamala na plné čáře. Škoda, že se v posledním případě nedostavilo překvapení, protože Rychle a zběsile si prostě zaslouží pořádné herní zpracování!

Září – měsíc největších překvapení

zdroj: Vlastní foto autora

Záři bylo pravým opakem srpna. Překvapilo mě, že jsme například nedostali klíč pro Necromunda: Underhive Wars, tedy hru, na kterou jsem se těšil roky. Ale následné zahraniční recenze mě odradily od vlastní investice. Překvapilo mě, že Marvel's Avengers vůbec nebyli tak špatní, jak jsem očekával. Jistě, mimo příběh to byla slušná bída a hra je už dávno mrtvá, ale superhrdinskou kampaň jsem si užil.

Doteď nechápu, proč mě nechytil Hades. Tenhle styl her mám rád, líbila se mi stylizace, příběhovost, ale nějak to prostě nesepnulo a mě to moc mrzí. Hru jsem si koupil, takže jí ještě někdy dám šanci, protože leckdy i přes chuť prostě není na určitý typ her nálada (koukám na tebe, Death Stranding). Překvapila mě i Mafia: Definitive Edition hlavně proto, že se podařilo nezmrvit remake české milované klasiky. Nemyslím si, že by se i z něj stala klasika, ale nová grafika mu slušela. Dabing už tolik ne.

Ale tím největším překvapením byl Genshin Impact, který to se mnou táhl pěkně dlouho. Zadarmo jsem ještě nikdy předtím nedostal tak kvalitní hru. Zamiloval jsem se do její stylizace, jejích postav, jejího soubojového systému i denní náplně. A když už pak začaly vystrkovat růžky mikrotransakce, měl jsem tak akorát dost a ničeho nelitoval. A to jsem vyloženě chtěl tvůrcům poslat pár kaček jako poděkování, když ale v té hře není nic moc lákavého, za co ty peníze utratit…

Říjen – (doslova) měsíc s mojí nemesis

zdroj: All in! Games

V říjnu vyšla jedna z mých nejočekávanějších her roku – Ghostrunner. Byl jsem hrozně natěšený po absolvování krátkého dema, ve kterém se ale hra vůbec neukázala ve svém pravém světle. Šlo o nejnáročnější záležitost za mnoho let a měl jsem s ní velké trápení. Ostatně hru, kterou lze dohrát v řádech jednotek hodin, jsem recenzoval měsíc...

Pořád jsem to odkládal, protože jsem byl frustrovaný její nemilosrdnou obtížností (já vím, jsem lama), ale stejně tak mě neustále lákalo to dál zkoušet. Musel jsem si dávat pauzy a prokládat ji odpočinkovějšími hrami, ale nakonec jsem se prosekal na konec. Libový soundtrack, jednoduchá pravidla, neskutečná obtížnost a famózní pocit vítězství. Znova už nikdy, ale jsem rád, že jsem to alespoň jednou absolvoval.

Listopad – měsíc nezajímavé generace

zdroj: Vlastní foto autora

Uaaa, nové konzole jsou tuuu! No, ale co z toho? Na PlayStationu 5 jsem sice zrecenzoval dva Spider-Many, kde byla radost vrátit se v remasteru do původní hry, která mě prostě pořád baví a dohrál jsem ji několikrát, a zároveň bylo neméně skvělé rozšířit si její svět pokračováním s Milesem Moralesem, který je možná ještě lepším Spider-Manem, ale jinak jsem vlastně nevěděl, co na konzoli hrát.

O měsíc později jsem domů přitáhl Xbox Series X, který nakonec využíváme k menším kooperativním titulům z famózního Game Passu. Konzole přišly dle mého názoru moc brzy. Pro člověka, který hrál většinu exkluzivit PS4, nenabízejí mnoho lákadel, a kdyby vyšly až za rok, ničemu by to neuškodilo. Byl by tam možná aspoň ten Horizon Forbidden West, možná Gran Turismo 7, možná Halo Infinite…

Prosinec – měsíc Cthulhu

zdroj: Vlastní foto autora

Po Genshin Impactu jsem se těšil na Immortals Fenyx Rising, ale nechytl mě. Po Mafii a Omertě jsem se těšil na Empire of Sin, ale vůbec jsem se do něj nedokázal dostat. Cyberpunk 2077 mě první tři, čtyři hodiny vůbec nebavil, ale pak mi příběh a jeho postavy daly najevo, že na to CD Projekt RED pořád má. A byl jsem lapen.

Jenže přišly Vánoce a s nimi a po nich tradiční nechuť cokoliv hrát. Doteď mám v Cyberpunku nějakých chabých 15 hodin a nutím se k němu vrátit, leč marně. Možná časem, až bude hra skutečně opravená, protože její svět mě strašně zajímá.

Nicméně tím nejlepším v prosinci pro mě byla malá nevinná adventura Call of the Sea, která se jen tak objevila v Game Passu, já jí dal šanci a odcházel pln nadšení. Krásná stylizace, skvělé vyprávění, poutavý příběh plný zvratů a obecně skvěle pojaté zpracování lovecraftovského hororu, které není hororem. Famózní jednohubka na dva, tři večery, kterou musím jedině doporučit a která pro mě byla tím nejlepším možným zakončením nakonec překvapivě pozitivního roku 2020.

Slovo závěrem

To by byl rok 2020 a jeho měsíce mýma očima. Jak už zaznělo na začátku, už jenom letošní leden na tom byl mnohem líp než ten minulý, a jestli se z mých osobních plánů nastíněných v úvodu letos stane skutečnost, tak mě čeká možná ještě o chloupek lepší sada 12 měsíců. Jsem nesmírně zvědavý, co na mě ty dvatisícedvacetjedničko chystáš!