Hry, které jednoho dne chceme dohrát

I když byste si mohli myslet, že herní redaktor všechny hry zásadně dohrává, pravda to úplně nebude. Čas je omezený a her je obrovská spousta. Není čas ohlížet se dozadu, je třeba makat a koukat dopředu! Přesto má asi každý z nás nějaký rozehraný titul, ke kterému by se rád vrátil a dotáhl ho do konce.

Patrik Hajda: Red Dead Redemption II

zdroj: tisková zpráva

Za chvíli to budou dva roky od chvíle, kdy jsem se poprvé ponořil do mnou nejočekávanější hry několika let. A byl jsem z ní naštěstí unesen. Hrál jsem ji pokaždé, kdy to bylo jen trochu možné, přesto jsem se do dnešního dne nedostal ani do její poloviny. Red Dead Redemption II má své tempo a přiznám se, že jsem spoustu času trávil naprostými zbytečnostmi, minihrami nebo jen kocháním se úchvatnou krajinou.

Z nějakého důvodu jsem hru neslupnul celou jako malinu. A ne, nepřestala mě bavit. Baví mě pořád, když si na ni jednou, dvakrát do měsíce udělám alespoň hodinku čas. Baví mě fakt moc. Zajímá mě příběh, užívám si objevování charakterů postav, těším se na každou další misi. Je to prostě fantastické.

Přesto je mnohem víc dní, kdy si radši sednu k Assassin's Creed Origins, který je teď mnohem blíž svému dohrání. Nebo ke Snowrunnerovi, u kterého mám také ambice pokročit, co nejvíc to půjde. U Red Dead Redemption II ale věřím, že ji jednoho opravdu nádherného dne (rozuměj: venku bude tak hnusně, že nepůjde vyrazit na výlet) dohraju a splním tak svůj osobní achievement.

Je to mnohem víc pravděpodobné, než že dohraji Kingdom Come: Deliverance, které mi vyfoukl Adam a které bych chtěl dohrát snad ještě radši. A pak je tu ještě Death Stranding, i když u toho už si popravdě naděje už ani nedělám. Ale to Red Dead bude! Jen to potrvá spoustu let.

Adam Homola: Kingdom Come: Deliverance

zdroj: tisková zpráva

Nevalný začátek jsem protrpěl se zatnutými zuby, nad všudypřítomnými bugy jsem se musel naučit mávat rukou a nad špatnými animacemi obličejů či fyziky oblečení jsem raději přivřel oči. Naštěstí jsem trpěl jen chvíli – po pár hodinách to do sebe všechno hezky zapadlo a já se konečně začal bavit. Časem překvapivě královsky, i když jsem byl ten největší podržtaška široko daleko. Bavil mě svět, bavily mě jeho systémy a mechaniky. Uvěřitelnost na mě dýchala každou chvíli. Hru jsem si užíval a nejraději jsem si v ní nacházel vlastní činnosti a vlastní zábavu.

Vlastně by se dalo říct, že čím méně toho po mně páni designéři chtěli, tím víc jsem se bavil. S každým dalším obřím questem šla ale zábava dolů. Už si nepamatuju, kde to přesně bylo, ale někde kolem kláštera jsem to vzdal. Stejně jako na začátku jsem si přišel znovu nesvobodný a to mě nebavilo. Do toho mě tvůrci zvládli navíc několikrát solidně naštvat – například člověka odpovědného za Runta bych nechal vsadit do klády. Dodnes nechápu, jak se mohlo do hry dostatek něco tak otřesného.

Když ale odhlédnu od všech těch nedodělků, chyb, hrozného technického stavu a nesplněných slibů, Kingdom Come: Deliverance mě nakonec vlastně dost bavilo. Jenže tam bylo prostě příliš mnoho „ale“. Za každé jedno nadšení mi hodili tvůrci dva klacky pod nohy, až mi nakonec trpělivost došla a já hru odinstaloval. Přesto mě k ní pořád něco táhne.

Uvědomuju si, že aktuální verze Kingdom Come bude nejspíš mnohem méně zabugovaná a výrazně přežehlenější než verze hned při vydání, kdy jsem ji hrál já. Navíc jsem se ještě nedostal ani k jednomu DLC. Asi si tak ještě chvíli počkám, z nekonečné fronty odehraju pár dalších věcí, obrním se svatou trpělivostí a pak se vrhnu na KCD znova. A když Bůh dá, tak ho tentokrát i dohraju.

Vašek Pecháček: Grand Theft Auto: San Andreas

zdroj: tisková zpráva

Věřili byste, že jsem nikdy nedohrál San Andreas? Že jsem se nikdy nedozvěděl, jak vlastně skončí CJova epická cesta za tím zpropadeným vlakem? Ne, to bych kecal, vlak jsem nakonec dohnal, ale někde v Las Venturas mi došla šťáva a šel jsem hrát něco jiného.

Dodnes to moc nechápu, protože jsem dohrál jak Vice City, tak GTA IV, a dokonce i u pětky, která mě zastihla v podstatně zaměstnanější fázi života, jsem se dostal docela blízko konce. A já CJe a jeho kumpány miloval! Kolikrát jsem se jen projížděl po městě, občas z legrace přejel Ballasáka nebo vyvolal válku gangů. A na všechny špatné věci jsem zapomněl.

Dneska už se mi původní San Andreas zas tak moc hrát nechce, protože už to není zas tak pěkná hra. Přijde mi, že zestárla možná hůř než třeba taková Mafia, která je sice starší, ale pořád si zachovává svůj retro šarm. Ale kdyby mi Rockstar nadělil nějaký pěkný remaster, který by grafiku třeba jen maličko vyhladil a zařídil, aby všechno bezproblémově běželo na moderním PC... To bych dohrával, až bych plakal.

Aleš Smutný: Divinity: Original Sin II

zdroj: tisková zpráva

Můj asi aktuálně největší a nejvíc iritující rest představuje brilantní, skvělé, úžasné, fascinující, zábavné a všeobecně nedoceněné RPG Divinity: Original Sin II. Přitom je to zrovna titul, který když rozehraju, tak jedu jak nezastavitelný tank až do finiše. Jenže...

Jenže je to pro mě i prokletá hra. Prvních osm hodin jsem ztratil kvůli tomu, že jsem si udělal vlastní postavu a zjistil, že s ní není tolik zábavy jako s jedním z předpřipravených hrdinů. Takže jsem udělal věc, jakou nikdy nedělám, a celou sekvenci odehrál znovu od začátku za Fanea. S ním a s dalšími jsem pak strávil krásnou padesátku hodin a pečlivě čistil každý kout mapy. Měl jsem připravené buildy, v paměti vše, co chci kde koupit a koho jak vylepšit, a naprosto jsem se nechal pohltit světem.

Pak ale přišla pohroma mého PC, které se odebralo do křemíkového nebe. Společně s mou chybou neukládání do cloudu (neptejte se proč, bolí mě to doteď), jsem přišel o cca 60 hodin. A tak jsem vzhledem k časové nouzi Divinity: Original Sin II odložil se smutkem na neurčito.

To se změnilo, když Nintendo vydalo verzi pro Switch, která nabízela propojení s PC verzí. Z náhlého popudu jsem se rozhodl ke hře vrátit. Už ne k Faneovi, protože jsem prostě chtěl mít těch 60 hodin jiných, ale k Ifanovi, a začal jsem znovu. Po kouskách, v posteli před spaním, hodinku u PC. Teď jsem za Tower of Joy. Bude to mnohem delší běh, ale držím se svého úmyslu, že tuhle skvělou hru dohraju. Jednou. Určitě. Jo a cloud savy jsou zapnuté!

Jiří Svák: The Legend of Zelda: Breath of the Wild

zdroj: tisková zpráva

Kvůli nové Zeldě v otevřeném světě jsem si kdysi půjčil od kamaráda Nintendo Switch včetně cartridge s tehdejší čerstvě vydanou peckou. Na vyzkoušení jsem měl sice jen pár dní, ale i to mi stačilo, aby mi až téměř meditativní gameplay učaroval.

Jelikož jsem si ale kvůli jedné hře nechtěl kupovat novou platformu, zkusil jsem Zeldu rozchodit v emulátoru na PC. Povedlo se, takže jsem si mohl dál užívat průzkum roztomile vykresleného světa, řešení hádanek ve svatyních nebo nově nabytých schopnosti Linka. Zároveň jsem dokázal ocenit konzistentní herní mechaniky a logiku celého světa. Zní to jako recept na dlouhodobou herní vášeň, není-liž pravda? Bohužel, dlouhodobý vztah se Zeldou mám, ale ne zrovna aktivní.

Pravdou totiž je, že jsem se nikdy nedostal o moc dále než k seskoku z Great Plateau. Úvodní hodiny byly magické, poté jsem se ale do hry vracel jen na krátké herní seance. Hra u mě zafungovala jako odpočinková záležitost, titul, který si zapnete, když si chcete spravit náladu. Něco jako oblíbená písnička.

Problém je v tom, že svět Breath of the Wild je obrovský a hráče k postupu v hlavní příběhové lince vlastně nijak nenutí (i když na začátku zazní obligátní „Link, hurry up!“). Moje občasné relaxační návraty tak sestávaly z bloumání po mapě, likvidace nepřátelských táborů nebo hrátek s fyzikou.

Když si k tomu připočtete pomalé tempo hry, vyjde vám, že Breath of the Wild je jasným kandidátem na nekonečný gameplay. Obzvláště pro hráče, co se snadno nechají zatáhnout na vedlejší kolej (já).

Přesto bych byl rád, aby The Legend of Zelda: Breath of the Wild neskončila stejně jako můj první playthrough Skyrimu: 150 hodin a stále v úvodním questu. Doufám, že bude na podzim dost deštivých dnů, abych Linka konečně dovedl ke Ganonovi navzdory svému syndromu: „Tamhle je hezký kamínek, copak je asi pod ním?“

Honza Slavík: Sekiro: Shadows Die Twice

zdroj: tisková zpráva

Prozatím poslední hru od FromSoftware jsem recenzoval a možná si vzpomenete, že to byla právě tato báseň na ostří meče, která mě připravila o mou desítkovou nevinnost. Nešlo jinak, protože Sekiro je zkrátka majstrštyk po všech designových stránkách, a když se něco takového propojí v jednom titulu, sahá se s hodnocením prostě až na vrchol.

Samozřejmě jsem ho tudíž dohrál, jenže Sekiro nemá jeden konec, má čtyři. A já kvůli nepříliš prozíravému příběhovému rozhodnutí zažil ten nejkratší a navíc – špatný. Hra vás volbu nenechá vzít zpět, a abyste se podívali na zbylá rozuzlení, musíte jí projít pěkně od začátku. Jasně, je to skvělá zábava, tudíž jsem byl přesvědčen, že si ji střihnu ještě minimálně jednou, jenže znáte to, člověk míní...

Dorazila jiná práce, já musel jednorukého nindžu nechat být. A dostávat Sekira zase zpátky do ruky o rok později, když už jste z bojového tempa kompletně vypadli, není úplně procházka mezi rozkvetlými sakurami. Tři konce tak zůstaly jako bolestivý rest. Snad ho jednou napravím.