zavřít

Samotářské radosti roku 2019

Windows Switch PS4 Pro

KOMENTÁŘ - Téma autor: Patrik Hajda Komentáře: 0

Všechno je online, všechno má multiplayer, bývá to zadarmo, ale prošpikované mikrotransakcemi. Taková už je moderní doba. Aby se člověk skoro bál, že staré dobré singleplayerové příběhové hry vymizí, protože většinou nevydělají tvůrcům tolik jako barevné repetitivní střílečky, ve kterých jde jen o to, honit se za skillem. Ale jakožto hráč, který nedá na singleplayer dopustit, mohu za sebe s radostí říct, že jsem si rok 2019 moc užil i navzdory multiplayerovým trendům.

Přitažlivé kontrasty poprvé

Rok 2019 odstartoval z mého hlediska špičkově a hned první dvě nové hry roku, které jsem měl tu čest recenzovat, patří k tomu nejlepšímu, co jsem hrál. A obě jsou skvělým důkazem, že hlad po singleplayerových hrách ani náhodou neupadá. Slay the Spire je unikátním zástupcem karetních her pro jednoho. Dnes už jich v obchodech najdete docela dost, ale před vydáním tohohle průkopníka rozhodně nešlo o běžnou záležitost.

V době, kdy všichni hrají Hearthstone a Gwent a ještě nevědí, že budou hrát Magic: The Gathering Arena, je představa singleplayerové karetky podivuhodná, ale výsledek byl natolik originální, nový a svěží, že mi vůbec nevadilo mrskat kartičkami bez přítomnosti jiných hráčů. Vlastně to bylo o to lepší. Jednoduché systémy od způsobu hraní karet přes ještě prostší útoky nepřátel po roguelike prvky a průběžný deckbuilding daly dohromady celek, ze kterého padá čelist a u kterého se načapáte i ve dvě hodiny ráno připravení na další run dungeonem.

Slay the Spire zdroj: Archiv

Kde jsem se ale rozhodně nechtěl ocitnout ve dvě ráno, je v temném podzemí plném pavouků na jedné ze zastávek na cestě napříč Ruskem. Metro Exodus bylo možná až překvapivě skvělé. Obavy z absence titulního metra byly po pár krocích pryč. Střídání různých prostředí v různých ročních obdobích napomáhalo pocitu, že skutečně cestujete vlakem po zpustošené zemi plné mutantů a lidí s pochybnými záměry.

Metro Exodus mělo výbornou atmosféru, dospělý, surový příběh, na můj vkus tak akorát hororových situací, bylo fajn se v něm plížit i střílet, bavilo mě vylepšovat si zbraně a toulat se po otevřených lokacích. Jsem rád, že ve světě, kde Call of Duty a Battlefield opouštějí od kampaní pro jednotlivce, stále existuje někdo, kdo radši odvypráví poutavý příběh jedinému divákovi. A naštěstí to dělá vážně dobře a já vím, že se do Metra jednoho dne vrátím. Pravděpodobně ve chvíli, kdy 4A Games oznámí další díl. Už aby to bylo!

Metro Exodus zdroj: Archiv

Přitažlivé kontrasty podruhé

Po nezapomenutelné jízdě vlakem s důrazem na příběh jsem následně narazil na klenot částečně podobný Slay the Spire. Opět hra pro jednoho hráče, opět zcela bez příběhu, zato s brilantními mechanismy, které nemají obdoby. Taková je Baba Is You. Malá logická hříčka s grafikou, za kterou by se styděly i deset let staré telefony.

Zevnějškem vás tedy nenaláká, ale když jí dáte šanci, totálně vás pohltí. Je tak jiná, svým způsobem obyčejná, ale přesto neobyčejně zvláštní. Má tendence vyvolávat hlasitá WOW každou druhou úrovní, tedy pouze za předpokladu, že přijdete na kloub ve výsledku triviálnímu, ale navenek neřešitelnému problému. Baba Is You je náročná a úrovní je v ní víc než dost (přes 200!). Nedohrál jsem ji, nemám to v plánu, protože na to má trpělivost a mozková kapacita prostě nestačí. Ale je jednoduše boží.

Baba Is You zdroj: Archiv

Abych znovu ukojil hlad po příběhu, musím z loňského roku vyzdvihnout velmi očekávanou adventuru A Plague Tale: Innocence. V historii studia Asobo toho moc dobrého nenajdete (série The Crew a FUEL jsou fajn závody, ale známe spoustu lepších), ovšem příběh dvou sourozenců v období morové rány je něčím, čím se mohou skutečně chlubit.

Adventura, která výborně hraje na city a která není příliš akční, se odehrává v krásných kulisách středověké Francie, často za tmy, kdy si pohráváte se světlem z pochodní, což vás chrání před tisícovkou hladových krys. Je to správně nechutné. Z hord malých tvorečků jde adekvátní strach, i když obyčejně netrpíte fóbií z krys.

Vidět Amicii či Huga klesat do vln šedých kožichů dokáže být srdceryvné. Stejně jako příběh samotný, i když postupně přejde do lehké fantasmagorie ubírající celému zážitku na uvěřitelnosti. Ale stejně jako u Metra zažijete tu nejlepší atmosféru tehdy, když si celou hru projdete v jazyce, jakým se mluví v daném zasazení. Metro Exodus je v ruštině správně ruské. A Plague Tale: Innocence rozhodně není ve francouzštině tak měkké a nevážné jako v mých představách o tomto jazyku.

A Plague Tale: Innocence zdroj: Archiv

Spousta radostí pro jednoho

Ve vypichování a popisování jednotlivých singleplayerových zážitků roku 2019 bych mohl pokračovat ještě opravdu dlouho. A taky že budu, jen už se nenechám tolik rozvášnit, i když při pohledu na skvělou plošinovku Yoshi's Crafted World se člověk jen těžko ubrání úsměvu. Nintendo toho letos vydalo docela dost, ale pro mě to byl slabší rok. Kromě Yoshiho a brilantního Super Mario Maker 2 mě vlákali do svých tenat už jen jednou, zato ve velkém stylu.

Astral Chain od mistrů z PlatinumGames přeplnil má očekávání. Panovaly jisté obavy, zda se skutečně dá skloubit ryzí akce s plošinovkou a detektivkou, ale ono se to vážně povedlo. Všechny tři části byly sami o sobě výborné, ale teprve spolu vytvořily něco nezvyklého – zajímavý svět strážníků, originální práci s Legionem na řetězu a prostě další pořádný zářez do herní historie po Bayonettě a Nieru.

V roce 2019 jsem si užil cestování po zajímavých světech, ať už šlo o pustou Ameriku v Death Stranding, kaňonovitou planinu ve Star Wars Jedi: Fallen Order (jsem ještě na začátku, ale tenhle kousek rozhodně hodlám dohrát), prapodivné planety v humorném The Outer Worlds a další.

Astral Chain zdroj: Archiv

Dočkal jsem se i velmi dojemné cesty v explorativní adventuře Lost Ember, díky které stále věřím v jednoduché, ale originální vyprávění indie scény. Darksiders Genesis mi po Warhammer: Chaosbane obnovila víru v „klony“ Diabla, i když v tomto případě se o diablovce už nedá moc mluvit, ne v pravém slova smyslu.

Rok 2019 ve mně ještě probudil starou lásku ke kartičkám. Teď myslím těm multiplayerovým a konkrétně Magicům (snad jediná multiplayerová výjimka, když pominu skvělý inovativní singleplayerový multiplayer v Death Stranding).

Magic: The Gathering Arena mě připravila o několik desítek naprosto skvělých hodin, ale zároveň mě tím utvrdila v tom, že u takových her už nechci trávit svůj čas. Nechci do zblbnutí dělat to samé, hrát proti těm samým balíčkům, čekat na tu samou kartu a dočkat se jen dalšího a dalšího landu. Nebaví mě sledovat, jak mě soupeř poráží jen proto, že mi náhoda balíčku nenadělí něco hratelného.

Možná zním jako uřvané mimino, ale tolik jiných karetních her si s náhodou a manovými systémy poradilo mnohem lépe a MTG tak na mě v tomto ohledu působí jako dávno překonaný dinosaur, ke kterému se sice chci vracet, ale jen když půjde o draft. Ale těší mě, že můj dávný koníček má konečně pořádnou digitální verzi.

Magic: The Gathering Arena zdroj: Archiv

Rychlostní okénko

Nemohu se tu nezmínit o závodních hrách. I v jejich případě u mě převládá optimismus. Na velmi očekávaný návrat GRIDu bych nakonec nejradši zapomněl, ale zato se ve velkém stylu a z horoucích pekel vrátily Need for Speed, které jsou po delší době prostě a jednoduše zábavné, ani náhodou otravné.

Ve výsledku to ale byl rok disciplíny rally. DiRT Rally 2.0 je novým králem subžánru a pro mě osobně první simulací rally, která se nekrčí ve stínu Richard Burns Rally. Hry ze série WRC mě nikdy nebraly, za což mohl jejich jízdní model. Vyhýbal jsem se jim, ale WRC 8 mě velmi příjemně překvapila a nebýt DiRT Rally 2.0, rozhodně bych se jí v loňském roce věnoval mnohem víc. Určitě není na škodu, že jsou tu dvě konkurenční značky. Alespoň se musí snažit být stále lepší a lepší, zejména v oblasti kariéry, kde zoufale zaostávají za formulemi.

DiRT Rally 2.0 zdroj: Archiv

Závěrem

I když byl rok 2019 z mého hlediska plodný a plný fantastických her, byl zároveň slabší na ty obrovské hry, které nás čekají až v roce 2020 a nevyhnulo se mi ani několik zklamání právě na poli singleplayerových her.

Control mi přišel fajn, ale neměl jsem touhu ho dohrávat, nechytl mě a pustil. The Sinking City patřilo k mnou nejočekávanějším hrám. Možná jsem měl svůj hlad před vydáním zmírnit a nebyl bych tak zklamaný. Baví mě Dark Souls, ale Sekiro mi vůbec nesedlo. Remake Link’s Awakening byl roztomilý, ale na dnešní dobu zastaralá hra. Disco Elysium mám v seznamu restů na druhém místě za Fallen Orderem, který chci dohrát.

Příští rok to bude se singleplayerovými hrami snad ještě lepší. Cyberpunk 2077, Animal Crossing: New Horizons, Doom Eternal, Dying Light 2, The Last of Us: Part II, Ghost of Tsushima, Watch Dogs Legion, možná konečně Biomutant, třeba i Marvel's Avengers a spousta dalších, o kterých ještě ani nevíme, že se na nás a pro nás chystají.

Multiplayer je sice na vzestupu a když už se ve světě o něčem mluví, tak je to nějaký battle royale, MOBA či auto battler. Ale to, že se hrám pro jednoho nedostává takové pozornosti, neznamená, že by vyloženě vymíraly. Je jich víc, než dokáže jeden člověk pojmout. A to je prostě paráda.

Tagy: roguelike karetní hra akční FPS indie hra otevřený svět sci-fi RPG adventura strategie Závodní simulace fantasy kyberpunk postapokalyptická superhrdinové kooperace

Zdroje: vlastní

Kupte na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.