Třetí díl ujeté městské akce Saint Row je konečně tady a s definitivní platností potvrzuje, že tvůrci ani tentokrát neustoupili v nekorektním a běsném humoru. Dokázali, že nadsázka a ironie může směle konkurovat seriózně míněným titulům a že sandboxové hry ještě dokážou z vysoka kašlat na všelijaká cenzorská doporučení.

V posledních měsících, zdá se, debata o tom jestli hry jsou umění, nebo ne a jestli vůbec někdy budou pokládány za umění, utichla. Ale ona se opět vrátí: je totiž jako bumerang, který nikdo nechytá a rotuje pořád dokolečka někde okolo a čas od času nás zasáhne. Stačí si přitom vzpomenout na bezcílnost debaty o hrách jako o umění, které hráči a někteří indie vývojáři vedli se známým a uznávaným kritikem Rogerem Ebertem. On tvrdil, že hry umění nejsou a nemohou být a podložil to řadou tvrzení. Jeho silná opozice také předložila řadu tvrzení a snažila se prokázat opak. Ani jedna strana ale nic neprokázala, protože umění se z her nestane jen proto, že to někdo někdy řekl, je to otázka vývoje na mnoha úrovních. Debatovat o něčem takovém ale samozřejmě není trestné a častokrát je to i prospěšné, protože to může vést k vyřešení problémů a nesrovnalostí. Jestli však někdo hry za umění pokládá nebo ne, to prostě není problém ani nesrovnalost, zatím je to věc názoru každého jednotlivce, na které vlastně vůbec nezáleží.

Postavičku ‘Splosion Mana budou znát především majitelé X360, protože tituly...

Ve všem tom shonu okolo právě vycházejících titulů jsme přestali myslet na kousky, které...

Jestliže Xbox má Halo, PlayStation má zase Killzone. Série stříleček od týmu holanďanů z Guerrilly sice pro úspěch konzolí PlayStation neudělala tolik, jako série od Bungie pro konzole Xbox, ale rozhodně je to jeden z kmenových a hlavně exkluzivních brandů. A jako takový bude určitě pokračovat a jestli by nějaká hra měla vést další generaci PlayStation konzolí do boje, Killzone by si to zasloužila.

“Prý je tu drak?” podivila se starší elfka, ale kovář ji okřiknul, že jsou to povídačky a ponořil rozžhavenou čepel do vědra s vodou. Jak to zasyčelo, vzpomněl jsem časy, kdy tyhle povídačky žily i ve světě před monitorem. “Prý je tam drak!” šířila se mezi hráči Daggerfallu zvěst, která ty zvědavé nutila znovu prolézat všechny zapomenuté kouty, ty zvědavější číst všechny knihy a ty nejzvědavější lézt do souborů hry ve snaze najít důkaz. Marně – draka sice v Daggerfallu potkáte, ale je to jen manifestace daedrického knížete Peyrita. Vypadá působivě, ale není to opravdový drak. Takový, jakého jsem viděl na vlastní kočičí oči.