V roce 1996 jsem stopoval s kamarádem někde v Úlibicích u Jičína, u sebe měl Score s recenzí Duke Nukem 3D a nadšeně mu vykládal jak neuvěřitelná hra to je: „Jde v ní dělat úplně všechno! Seš ve velkým městě, můžeš chodit do obchodů, prohlížet si tam časopisy, čuřit na záchodě, hrát kulečník, používat bezpečnostní kamery, zhasínat a rozsvěcet světla, nebo jít do pornokina! Navíc je to strašná prdel!“ Nadšení bylo pochopitelné. V době, kdy kraloval Doom II a jeho všemožné deriváty, se jednalo o splněný sen každého hráče. Konečně hra, která místo anonymního hrdiny a generických bludišť nabídla reálné prostředí a postavu, která měla koule!

I negativní publicita je dobrá publicita. Tohle motto už ke slávě a úspěchu napomohlo celé řadě her a sérií, Grand Theft Auto je jednou z nich. A v EA si to moc dobře uvědomují. Proto, když se ohlédnete zpátky na reklamní kampaně her od EA, tak mezi nimi najdete spoustu příkladů záměrně vyvolané kontroverze (církevní protesty u Dante’s Inferno, naštvané matky u Dead Space 2), která přilákala pozornost mainstreamových médií a tím pádem i lidí, kteří by se bez toho o dané hře vůbec nedozvěděli.

Představte si, že si koupíte auto, které ale jen couvá; notebook, jehož monitor nefunguje, nebo třeba nůžky, které jsou tupé. A teď si představte, že si koupíte hru, která je postavená na kooperaci a multiplayeru, a jen tak mimoděk lze hrát i v jednom hráči. Nainstalujete ji a... tušíte správně – multiplayer nejede, kooperace už tuplem a vy jste odsouzeni k hraní na vlastní pěst. Ano, právě jste si pořídili Magicku!