Vývojáři

Keidži Inafune má za sebou několik významných zářezů, kdy se menší či větší měrou podílel na sériích jako Dead Rising, Street Fighter, Onimusha, Resident Evil a samozřejmě Mega Man. V případě ReCore sloužil jako producent a spoluvytvořil původní koncept hry. Otěže pak po něm převzal Mark Pacini, který projektu šéfoval a dotáhl ho do konce. Pacini má za sebou několik her ze série Metroid Prime a na hře jdou jeho i Inafuneho zkušenosti vidět. Japonec a Američan tak vytvořili západní hru s výraznými východními kořeny, špetkou oldschool hratelnosti a originálních systémů. 

ReCore je stejně tak moderní, jako je (většinou v dobrém slova smyslu) zastaralá. Její kouzlo spočívá v perfektním vyvážení všech částí, kdy akční adventura s plošinovkou a sympatickými roboty funguje. ReCore má duši, tvář, ale i své chyby. Přesto jde v kontextu dnešních her skoro o originální a svěží kousek, který by neměl vedle všech těch Gears of War, Battlefield a Call of Duty titulů zapadnout.

zdroj: tisková zpráva

Příběh

Hra vás zavede do budoucnosti, která měla být pro lidstvo plná nové naděje. Země se kvůli nákaze stala neobyvatelnou a iniciativu boje s epidemií převzala organizace Mandate. Ta si vzala na triko také kolonizaci nově objevené planety Far Eden pomocí několika tisíců Corebotů. Specializovaných robotů, které na planetu vyslala s cílem připravit infrastrukturu pro vytváření atmosféry a prostředí.

Vedle Corebotů se do vzdáleného ráje vydala i řada kolonistů, spících v kryospánku dvě stě let. Jednou z nich je i specialistka na atmosféru Joule Adams. Jenže místo do slibovaného ráje se Joule probudí na nehostinné pouštní planety plné trosek, nedostavěných budov a nepřátelských Corebotů. Roboty totiž něco nakazilo a namísto pilné práce pro své páníčky si usmyslely, že Far Eden bude jejich. Na vás je zjistit, co se stalo, najít další lidi a postavit se tomu, kdo obrátil Coreboty proti lidem.

Příběh je v ReCore spíše zajímavou premisou a základem pro něco košatějšího, než plnohodnotně vyprávěným eposem. Jako by se za scénář vývojáři styděli, proto vždycky jen lehce naznačí a po vašem pokrčení rameny se jede dál. Kdo hledá víc než hratelnost, je odkázán hlavně na krátké textové popisky v menu, s občasným zpestřením ve formě audiologu.

zdroj: Archiv

Nevýrazné vyprávění vám nedává mnoho důvodů, proč se o příběh starat - sám se stihne v patnácti i více hodinové herní době rozředit tak, že nakonec má sotva zbytky chuti a zápachu. I přesto je pro dokreslení některých momentů potřebný. Atmosféra ReCore funguje v některých místech tak dobře, až byste si zde dokázali představit jinou hru. Nebo knihu či film. Obzvláště silné jsou momenty, kdy začne „pršet“ písek. V tu chvíli jsem se přes duny utíkal schovat pod vrak obří robotické ruky.

Najednou živá ruka skladatele Chada Seitera hrábla do strun a sluchátka mi do uší poslala kytaru, která by se neztratila ve Firefly či typickém westernu. Seiter se také nezdráhal velmi jemně se inspirovat u některých tónů Johna Williamse. V písečném dešti, schovaní pod desítky metrů velkým chátrajícím robotickým prstem, tak s napjatým dechem sledujete své okolí a čekáte, jestli se odněkud vynoří obrovský písečný červ. Jindy máte zase chuť nasadit si zchátralou helmu Odboje a jako Rey se zasnít.

zdroj: tisková zpráva

Jádro pudla

Zasněné koukání se na oblohu bohužel Joule v náplni práce nemá. V teraformování planety vám zase brání zástup nepřátelských Corebotů, kdy tentokrát tím moudřejším nebudete. Ústup nepřichází v úvahu, a tak nasadíte decentní exoskelet, vytřepete z laserové pušky zrnka písku, přes ústa přetáhnete šátek a vydáte se za rájem, který nikdy nebyl dál, ale přesto je na dosah.

Klasifikovat zdejší rajskou poušť jako open world by bylo nepřesné. Mnohem trefnější je „over world“, po vzoru Zeldy. Over world je víc než pouhým prostředkem k přesunu a byť si na čerstvém vzduchu zažijete mnohé, svatou trojici hratelnosti najdete hlavně uvnitř. Souboje, skákání a puzzly jsou všudypřítomné a jde o prvky, kterými ReCore doslova dýchá. Nádech a výdech je vždy ale na vás a jednotlivé dungeony jsou jasně označené. Pacifistickou náladu uspokojí Traversal dungeon, zatímco zlost můžete vybít v aréně. Každému co hrdlo ráčí.

ReCore je tak z poloviny střílečka, z poloviny plošinovka se špetkou puzzlů, přičemž obě části zastřešují RPG prvky v typickém kabátku metroidvanie. Inafune & Pacini by mě popravdě spíše překvapili, kdyby hra byla něčím jiným. Při takto rozmanité hratelnosti je zásadní správné dávkování jejích částí a tady trefili vývojáři velice příjemné tempo. Do hopsání, střílení, správy Corebotů či řešení puzzlů v prostředí vám málokdy nutí, a tak si většinou děláte to, na co máte zrovna náladu.

Stejně jako vás autoři nenutí do jednoho stylu hratelnosti, nenudí vám jakoukoliv dlouhou pasáží. Dungeony jsou spíše krátké, hádanky v pouštním světě tak akorát dlouhé, a střílení je natolik dynamické a rychlé, že mě nudit nezačalo ani na konci hry.

zdroj: tisková zpráva

Barvitá akce

Jednou z těch svěžích částí ReCore je soubojový systém, který byste v jiných velkých střílečkách hledali marně. Všechno stojí a padá na barvách: bílé, červené, modré a žluté. Co barva, to jedna šipka na d-padu a stejně obarvení jsou i nepřátelé. Na žlutého nepřítele můžete střílet modrou a nakonec se k jeho rozložení na šroubky dopracujete, ale mnohem rychlejší to bude po přepnutí na žlutý laser.

Čím dříve se nepřítele zbavíte tím lépe, protože byť máte neomezenou munici a kvůli zásobníkům nemusíte ohýbat hřbet, pracujete zde se systémem připomínajícím přehřívání zbraně. Po chvíli soustavného střílení začne blikat ukazatel „Málo munice“ a vy musíte na okamžik přestat. Munice se zakrátko doplní, a vy tak můžete do útrob barevného Corebota poslat další dávku.

Namísto hledání munice se musíte dostat ke všem čtyřem barvám. Začínáte pouze s bílou, k červené se dostanete záhy, a pak to chvíli potrvá, ale nakonec vám bude na zádech svítit i modrá a žlutá. Stejně jako musíte volit barvu při prvním střetu s nepřítelem, čeká vás rozhodnutí i na konci jeho syntetické existence. Buď ho můžete ukončit symbolickým výstřelem z laseru, nebo v poslední třetině jeho života vystřelit přitahovací hák na jeho jádro a silou ho z něj vyrvat. Corebot se ale jen tak nedá. Musíte se s ním o jádro chvíli přetahovat formou jednoduché a zábavné minihry.

zdroj: Archiv

Po chvíli balancování a přetahování, které trochu připomíná rybaření, z něj jádro ve zpomaleném záběru a za doprovodu velkého výbuchu vyletí vaším směrem. Hra vám při soubojích počítá i komba, a po překročení určité hranice dostanete za odměnu možnost instantního vyrvání nepřátelského jádra, bez nutnosti se s ním přetahovat. V takové chvíli je výbuch ještě efektnější, zasáhne okolo stojící Coreboty a vy se cítíte jako badass. Se získaným jádrem můžete posílit jádra svých spřátelených Corebotů, zatímco pokud nepřítele rozstřílíte na kousky, vypadnou z něj craftovací materiály.

Všichni nepřátelé sice vypadají jako by vypadli z komparsu pro poslední Transformers, ale kromě samotné stavby robotického těla se liší jak barvou, tak svými schopnostmi. Jedni vás omráčí, druzí zapálí a ti pozdější vás mohou dočasně oslepit tak, že všechno vidíte jen v odstínech šedé. Což není zrovna ideální ve chvíli, kdy potřebujete rychle vědět na koho střílet jakou barvou. Buď si barvy pamatujete alespoň u těch nejbližších nepřátel, nebo to prostě zkoušíte.

Dalším úspěšným pokusem o osvěžení soubojů je implementace radiace, kdy bojujete v oblasti, která vám díky svému ozáření pomalu táhne životy dolů. V ReCore byste lékárny hledali marně a během soubojů si doplníte život jen vyrváním nepřátelského jádra. Vývojáři vás tak najednou donutí změnit herní styl a snažit se k soubojům přistupovat jiným způsobem. Nemalým oživením soubojů jsou i vaši vlastní Coreboti, nebo fakt, že někteří nepřátelé dokáží barvy měnit.

zdroj: tisková zpráva

Coreboti

Už asi tušíte, že Joule není v pouštním ráji sama. Společnost vám vždy dělá jeden či dva spřátelení Coreboti. Začínáte s Mackem, sympatickým pejskem s modrým jádrem uprostřed. „Mack“ vlastně není robotický pes, ale pouze ono modré jádro. Hlava a přední i zadní nohy jsou jen šasi, a jak zjistíte v pokročilé fázi hry, jádra můžete mezi jednotlivými šasi libovolně přehazovat. Než se ale k jadernému sukničkářství dostanete, projdete si značnou část hry s Mackem v šasi psa, Sethem v šasi pavouka a Duncanem v šasi opice.

Posledním přídavkem je šasi s názvem FL1-R, které vlastní jádro nemá, a tak musíte vypreparovat například psí šasi a jádro Macka dát do „flyera“. Ten s vámi bude létat a dostane vás na místa, kam jste předtím mohli jen zasněně koukat. Předtím se ale ještě stihnete zamilovat do pejska, pavouka či opice. Každý Corebot má svoji osobnost a speciální schopnosti. Mack umí vyčmuchat a vyhrabat důležité věci z písku. Sethovou specialitou je zase jízda po kolejích, které jsou často desítky metrů vysoko nad zemí. Co z toho, že se bojí výšek, na zmáčknutí tlačítka X zareaguje vždy.

Umístění některých kolejí nemá daleko k horské dráze, jen si představte, že vždy po pár metrech skončí a jsou vysoko nad zemí. Občas tak se Sethem jezdíte hodně rychle a hodně vysoko, skáčete z koleje na kolej, zatímco strachy rozklepaný robotický pavouk vás mezi nimi vyhazuje do vzduchu. Vypadá to parádně, ovládá se to dobře a některé z těchto pasáží patří k mým nejoblíbenějším momentům celé hry.

zdroj: Archiv

Třetím do pranice je Duncan, jehož duši reprezentuje šasi velké opice. Duncan umí svými tlapami rozmlátit kus skály a otevřít tak cestu dál, nebo profackovat nepřítele takovým způsobem, že u toho plane oheň. S vyvážením Corebotů to už tak žhavé není a jakmile jsem dostal Setha i Duncana, neměl jsem žádný důvod brát na vycházky Macka. Jeho čmuchání v písku využijete skutečně jen na začátku a to pouze příběhově, zatímco pavouk, opice i letec vás dostanou na jinak nepřístupná místa.

Bez správné kombinace Corebotů (najednou u sebe můžete mít dva) se ani nedostanete do některých dungeonů. Vývojáři vám to ale u jeho vchodu dají jasně najevo, a tak se stačí jen teleportovat do Crawlera, vzít s sebou ty správné roboty a vzhůru k nejbližšímu fast travel pointu.

Coreboti jsou k dispozici nejen při prozkoumávání světa, ale také během soubojů. Každý má i svou bojovou schopnost, a zatímco Duncan bouchá do země až z toho létají ohnivé kruhy, Seth může vystřelit naváděné rakety. Coreboti jsou samostatní a málokdy vám umřou. V takovém případě stačí do akce povolat druhého dobrovolníka, zatímco se ten první zotaví a za chvíli se k vám zase přidá.

I přes jejich samostatnost dojde v pozdějších fázích hry na situace, kdy musíte Coreboty přeci jen chvílemi hlídat. Trocha nepozornosti, létající nepřítel vám chytí Duncana za hlavu a pomalu s ním letí pryč. Pak je potřeba nepřítele sestřelit, nebo si plechového asistenta přitáhnout pomocí háku.

zdroj: tisková zpráva

Plošinovkování

Jakkoliv je ReCore střílečka, je stejným dílem plošinovka. Kořeny vývojářů se nezapřou a k jejich cti je potřeba říct, že hopsání funguje perfektně. Není tu jen tak na efekt, nebo kvůli překonání jedné propasti, ale jde o regulérní součást hry. Přesně to, co je v řadě 3rd person akcí nevítaným přídavkem, je tu osvěžujícím a zábavným prvkem. Všechny plošinovkové pasáže, obzvláště ty pozdější, jsou navrženy velmi chytře a je radost hopsat, překonávat překážky, poletovat nad propastmi a přeskakovat obrovské energetické koule.

Hopsání funguje především díky preciznímu ovládání. Nikdy mi navíc nezlobila kamera, tudíž jediný zádrhel může být pouze ve vašich rukách. Obzvláště finální dungeony vypadají jako plošinovková noční můra, nicméně nikdy nemáte pocit, že by vás hra trestala. Že by na tu maličkou a po chvíli mizející plošinku nešlo skočit. Jde to a není to těžké.

zdroj: tisková zpráva

Upgrady, RPG prvky, crafting

Vším výše uvedeným prostupuje lehký RPG systém, který se netýká ani tak Joule Adams, jako spíše robotů. Joule se jen automaticky zvyšuje úroveň zbraně a víc neřešíte, ani nevidíte. Jiné je to u vašich Corebotů, kde skrze nastřádaná nepřátelská jádra různých barev zlepšujete poškození, obranu a energii těch vašich.

Speciální kapitolou jsou pak zmíněné kastle. Každá se skládá z několika částí: hlava, končetiny, modul na zádech apod. Po světě i v dungeonech nacházíte truhly, ze kterých vám vypadnou různé plánky a součástky. Pak se jen stačí vrátit do Crawlera, usednout k ponku a vyrobit si novou část. Tu pak na Corebota navěsíte a hned vidíte jak zlepšení statistik, tak praktický dopad na životaschopnost Corebota v soubojích.

Pro craftování částí používáte součástky, které vám vypadnou z těch nepřátel, které rozstřílíte do konce. Někdy se tak může klidně stát, že vám schází součástky, nebo naopak „palivo“ pro zlepšení jader, a tak tomu můžete přizpůsobit i svůj herní styl.

zdroj: tisková zpráva

Xbox One, PC, Anywhere

Věřte nebo ne, ale ReCore běží na enginu Unity. Na hře to vidět nejde, a byť nepůsobí nijak zvlášť epicky, svými kvalitami si nezadá s lecjakou velkou hrou, i když není ReCore hra malá. Vizuálně to vývojáři zvládli se ctí a hře se alespoň daří předstírat, že má nějakou duši. Většinou úspěšně. ReCore jsem hrál na Xbox One i na PC. Jde vlastně o vůbec první titul s podporou Play Anywhere, který funguje dobře.

Můžete začít hrát na Xbox One, pak se jen na Windows 10 přihlásit do Xbox aplikace pod stejným účtem a okamžitě máte všechno na PC. Váš postup, uloženou pozici, nastavení…. Horší je to už s technickou stránkou hry, která je na obou platformách více či méně zabugovaná. Zvěsti o chybách, které hru regulérní rozbíjí a vyžadují restart, jsem neobjevil. Měl jsem štěstí jen na občasné zatoulání se Corebota do skály, nebo víceméně tradiční a neškodné prolínání textur.

Horší je to už s Xbox One verzí. Nahrávací obrazovky jsou víc než obtěžující a klidně se připravte na několikaminutové čekání než se vám uráčí ReCore nahrát. Nenahrává se navíc žádný velký svět plný věcí, ale pouze over world. Při přechodu z něj do dungeonů si užijete další loading. Grafika na Xboxu je samozřejmě znatelně horší než na PC. Přestože ReCore nevypadá na Xboxu špatně, rozdíl mezi konzolovou a PC verzí je viditelný na první pohled.

zdroj: tisková zpráva

Zadrhnuté zrnko písku

S výjimkou jednoho extrémního bugu, jehož přítomnost v plné hře je nad mé chápání (video), se PC verze ReCore chovala velmi ukázněně a nijak nevybočovala ani jedním směrem. Nemohl jsem si nevšimnout třeba výzvy ke zmáčknutí aktivního tlačítka, které bylo ale ve skutečnosti neaktivní, nebo drobných prvků, které by "slušely" spíše minulé či předminulé generaci konzolí.

Hra by uživila minimapu a za systém waypointů bych i slušně poděkoval. Za naklikávání Core Fusion po dvou bodech a ne „chci to všechno najednou“ bych zase vývojářům dal s gustem pohlavek. Přitom absolutní neschopnost nepochopit přívětivé uživatelské rozhraní tvůrci nedemonstrují, když vám při příchodu do Crawlera automaticky převedou věci z inventáře do truhly. Proč to nejde u Core Fusion, když to jde u inventáře, je fascinující.

Největší průšvih ReCore je ale na samotném konci. Celou hru sbíráte prismatická jádra a všechny dungeony mají jistý požadavek na jejich počet a také na úroveň Joule. S tím jsem neměl prakticky nikdy problém, vzhledem k tomu, jak často na prismatická jádra narážíte. Ovšem, pokud chcete hrou jen prosvištět, připravte se na brzkou stopku.

Problém je v tom, že poslední dungeony po vás budou považovat velký počet jader a vysoký level Joule a je více než pravděpodobné, že to mít nebudete. Leda byste procházeli opravdu každičký koutek over worldu, dojížděli dungeony na sto procent a našli prostě všechno, co se najít dá.

zdroj: Archiv

Dovolil bych si odhadovat, že takové kompletní luxování veškerého volitelného obsahu asi spousta hráčů v otevřených hrách nedělá. A tak ve chvíli, když by už hra měla skončit, kdy za sebou máte něco, co vypadá jako finální souboj a všechno působí tak, že už každou chvíli uvidíte závěrečné titulky, vás tvůrci přinutí se vrátit. Najednou před vás hra postaví několik speciálních podlaží plných soubojů a drsného hopsání, a každé z nich vyžaduje spoustu prismatických jader i vysokou úroveň vaší zbraně. A vy pravděpodobně nemáte ani jedno.

Najednou se tak z vedlejšího obsahu stane obsah povinný, vy musíte sklopit hlavu a vrátit se zpátky do již navštívených oblastí i dungeonů a začít vyzobávat prismatická jádra všude, kde to jde. Na konec ReCore jsem se dostal po nějakých deseti dvanácti hodinách, a i když jsem se vedlejšímu obsahu skutečně nevyhýbal a proběhnul jsem si několik dungeonů i vedlejších oblastí, stejně jsem se musel vracet.

Znovu a znovu jsem musel dělat něco, co už nechci. S tím se vám herní doba natáhne klidně na patnáct i více hodin čistého času, což je už jednoduše příliš. Neunese to hratelnost, o příběhu nemluvě. Takhle vás vývojáři regulérně trestají za to, že jste ve všech dungonech nepodali ten nejlepší možný výkon a že jste neprošmejdili každičký koutek over worldu. Je to hloupé, frustrující a hlavně zbytečné.

zdroj: tisková zpráva

Podruhé a lépe?

S ReCore si dal někdo hodně práce. Inafune, Pacini a jejich studia promyslela svět, zvážila každou drobnost a všechno upravovala a ladila. Snaha ze hry přímo tryská, stejně jako touha ještě trochu dozrát. Další půl rok vývoje by mohl teoreticky vychytat většinu technických nedodělků a třeba by vývojářům i někdo řekl, že závěrečné požadavky na velký počet prismatických jader nemají ve hře, minimálně v této formě, co pohledávat.

Typickým uspěchaným dojmem však ReCore nepůsobí. Hra je to solidní, poměrně dlouhá a nevybavuje se mi, že bych se u ní nudil. Naopak. Jinak dobrou zábavu ale trochu táhla dolů technická stránka, přičemž na konci jsem dostal od vývojářů regulérní prismatickou facku. Je to škoda, protože ReCore je plná opravdu zajímavých, promyšlených a dobře fungujících nápadů a systémů.

Ty, společně s šikovným designem a responzivním ovládáním povznášejí hru tam, kam leckterý velký titul nedosáhne. Technické problémy a závěr ale mohou za to, že si na ten letošní piedestal nakonec stoupne někdo jiný. A jakkoliv bych dal PC verzi hry moc rád osmičku, musím jít chtě nechtě o stupeň níž. ReCore si vaši pozornost nicméně zaslouží, stejně jako by si vývojáři zasloužili příležitost udělat druhý díl.