Grow Up - recenze
6/10
zdroj: Archiv
Recenze

Grow Up - recenze

Datum vydání:
31. srpna 2016
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

1. 9. 2016 19:30 | autor: Adam Homola |

Dobrodružství roztomilého robůtka B.U.D.a pokračuje nikoliv vertikálně, nýbrž horizontálně. Grow Up navazuje na Grow Home způsobem, který na papíře dává perfektní smysl, ale v praxi pokulhává. Pokračování všechno nafouklo a namísto maličkého území s jednou Star Plant tak pobíháte po planetce se třemi Star Plant. Jsou menší než v jedničce, ale na rozdíl od prvního dílu tu růst těchto velkých rostlin v podstatě nemusíte řešit.

Příběh & svět

Žádoucí je nechat vyrůst alespoň jednu z nich a nad zbývajícími můžete v klidu mávnout robotickou packou. Pointou dvojky už není dostat se nahoru, ale sesbírat určitý počet věcí, a k tomu všechny Star Plant nepotřebujete.

Základní záminkou pro poletování po světě je opět mateřská loď M.O.M. Na začátku s vámi hraje piškvorky, místo toho, aby sama sebe navigovala vesmírem. Následkem této nepozornosti je srážka s asteroidem a roztroušení různých částí lodi do odlišných koutů planety. Zatímco jste tedy v Grow Home rostli jen nahoru, v Grow Up budete pobíhat po planetce a sbírat ztracené kusy M.O.M.

Na planetě najdete několik různých prostředí od zeleně přes poušť až po polární oblast. Všechno je to navíc protkáno spoustou jeskyní, levitujících ostrůvků, asteroidů, vodopádů a vody. Specifický vizuální styl prvního dílu se vývojářům úspěšně podařilo rozšířit i na nová prostředí a Grow Up na to konto vypadá opravdu kouzelně.

Vizuální styl je společně s tlumenými zvuky a nevýraznou hudbou výborným generátorem atmosféry, která funguje. Na hru je radost se dívat obzvláště ve chvíli, kdy se stmívá nebo rozednívá. Svým způsobem je to vlastně relaxační oddechovka než hra jako taková. Pozvolné bloumání světem a lov krystalů totiž funguje pořád skoro stejně dobře, jako v prvním díle.

Hratelnost

Jednou z velkých nevýhod Grow Up je, že člověka ničím nepřekvapí. Pocit objevování nepoznaného jste zažili už v Grow Home. V pokračování vás tak čeká rutinní hratelnost, která je v podstatě stejná jako minule, a tudíž i zábavná. Co tlačítko myši, to jedna ruka B.U.D.a. Postupně tak klikáte, chytáte se okolí, jedna ruka střídá druhou a lezete pomalu nahoru po skále.

Nic se nezměnilo ani na procedurálních animacích, kdy B.U.D. reaguje na své okolí na základě rychlosti, směru, setrvačnosti a dalších faktorů. B.U.D. je tedy pořád stejně nemotorný a roztomilý. Nicméně je škoda, že ten nejzajímavější systém zůstal beze změny, a nedošlo alespoň k nějakému vylepšení. Jakkoliv totiž procedurální animace fungují po většinu času dobře, občas vytvoří kreace, které by si dal za rámeček spíš Carpenter nebo Giger, ne Ubisoft.

zdroj: Archiv

Stále stejné procedurální animace jsou ale to poslední, co bych chtěl Grow Up vytýkat. Největší problém hry spočívá bohužel v implementovaných novinkách. Třeba jetpack už sice byl v první hře, ale teď ho získáte extrémně brzy, stejně jako vylepšení pro něj. Klasického lezení, kdy se bojíte pádu, snažíte se postupně doručkovat na jinak nepřístupné místo a obdivujete u toho většinou povedené animace, si v Grow Up užijete jen chvíli.

Od regulérního létání vás po spuštění hry dělí pár desítek minut. Prvotní radost z volného pohybu vzduchem však poměrně rychle odezní. Létání nejprve uvítáte s otevřenou náručí, protože představa obyčejného hopkání a lezení po velké planetě vás spíš pošle do mrákot, než naplní štěstím. Jenže v tomto si pod sebou podřezali vývojáři větev čistým řezem: létáním totiž obcházíte základní mechaniku lezení a procedurálních animací.

Ve chvíli, kdy se dostanete k silnějšímu jetpacku nebo k „rogalu“ s raketovým pohonem, můžete si hodit nohy na stůl. A věřte nebo ne, netrvá to dlouho. Díky létání se pocit objevování nepoznaného smrskne na prosté „hm, tak a teď si doletím támhle“. Pocit uspokojení, kdy po chvíli úsilí dosáhnete něčeho nedostupného, je v tahu.

Najednou se totiž ocitáte víc ve vzduchu než na zemi a díky nové schopnosti srolování se do kuličky nemáte ani strach z pádu. Problém je, že kuličku ze sebe dělat nepotřebujete. Pád vám zastaví jetpack, nebo rogalo. Pomyslnou interní soutěž vývojářů, kdo přijde s nejzbytečnějším nápadem, vyhrála na celé čáře možnost skenovat rostliny a následně je kdekoliv sázet. Rostliny slouží k vymrštění B.U.D.a nahoru, což zní prakticky, ale už od začátku je jich všude dost a na jetpack s rogalem frontu vážně nečekáte.

Hra mi za celou dobu nedala k vytvoření byť jediné rostliny sebemenší důvod, což se nedá říct o plnění výzev, ale ty mají zase své vlastní problémy. Výzvy zde spočívají v proběhnutí sérií checkpointů na čas, což je samo o sobě ve hře se svérázně se pohybující postavou diskutabilní. Ze začátku jsou tak výzvy spíše frustrující, zatímco později jsou díky vylepšeného jetpacku triviální.

Go Home

Grow Up je plná zajímavých nápadů a dobrých úmyslů. Když to ale dali vývojáři všechno dohromady, nějak to nedopadlo. Nové systémy buď jádro hry obchází a činí ho zbytečným, nebo jsou regulérně k ničemu. Grow Up jako by nedokázala těžit z předností základního konceptu a přidala sice na pohled zajímavé, ale prakticky zbytečné věci.

Smutné to je především kvůli tomu, že silné stránky jedničky v Grow Up pořád jsou. Jen se až nepříjemně rozmělnily mezi velký svět, nové systémy a funkce. V prvním díle jsem strávil víc hodin, než bych sám čekal a bavil jsem se celou dobu. Grow Up mě ztratila po dvou hodinách a zbytek hraní jsem se jen tak příjemně nudil.

I přes velikost a košatost Grow Up bych vám doporučil spíše Grow Home. Jednička je mnohem lépe vybalancovaná, soustředěná, promyšlená a díky tomu i zábavnější. S Grow Up sice vedle nešlápnete, ale kouzlo první hry se už z velké části vytratilo. Je to pořád dobré, ale už to není „ono“.

Verdikt:

Grow Up je větší obsahově, nabízí více herních prvků, ale i více nudy. Kvalitní základ z prvního dílu je i ve dvojce, ale všechna zamýšlená vylepšení mu spíše podráží nohy, než aby na něm stavěly a posunuly hru o kus dál.

Nejnovější články