Ani velká, ani malá. Taková je staronová Zelda odkazující na pradávnou klasiku pro Game Boy. Nintendo se rozhodlo remakovat přes dvě dekády starou akční adventuru s Linkem v hlavní roli, který se ale tentokrát nežene za titulní princeznou Zeldou, která jednoduše není přítomná. Jeho snahou je jen dostat se z tajuplného a hádankami prolezlého ostrova Koholint. A i když je časová propast mezi hrou a současnými trendy dobře patrná, stále jde o dobrodružství hodné prožití.

Po Bayonettách a Nieru už jsem přestal pochybovat o dalších projektech studia PlatinumGames. Jejich práce se soubojovými systémy je dostala na vrchol žánru akčních her, ale Astral Chain je až překvapivým důkazem, že tvůrci si hravě poradí i s jinými typy hratelnosti. Je jich tu hned několik a jejich spojením vzniklo něco originálního, na co budu ještě dlouho vzpomínat. S příjemnou husinou.

Jako Destiny do kapsy. Škatulka, do níž Shadowgun Legends vklouzl přesně ve chvíli, kdy jej brněnští Madfinger Games takřka před dvěma lety představili světu mobilních her. A jedná se o označení oprávněné, jemuž se nelze vyhnout. České online střílečce pro dotykové displeje skutečně nechybí ani technická vyspělost, ani úctyhodný rozsah obsahu ne nepodobný právě megalomanské zábavě od Bungie. Ale jakkoliv se k hráčům nakonec dostala vydařená hra, s nejnovějším Shadowgunem se rovněž táhne pár nedostatků autorům dlouhodobě vlastních.

Jak se ve druhé světové válce přesvědčili vojáci i generálové wehrmachtu, hezký kabátek není všechno, protože ani v nejpěkněji střižené uniformě nemusíte vyhrát válku. A ani nejkrásnější exploze, nejpřitažlivější požáry a nejvtipnější fyzika těl letících vzduchem nemusí dát dohromady dobrou hru, jak dokazuje Sudden Strike 4. Na tuhle druhoválečnou strategii se moc hezky kouká, ale pokud od ní čekáte hluboký taktický zážitek, budete zklamáni jako maršál Paulus, čekající ve Stalingradu na zásoby od Göringa.

Závodní série se letos zbavují slavných jmen jako mlýnských kamenů. Druhý Shift poslal do háje NFS předložku a třetí DiRT pro změnu vychází zbaven jména jednoho z nejslavnějších rallye závodníků. Nový Colin bez Colina? Dává to smysl, protože už podruhé hru propaguje spíš Ken Block - pro někoho cirkusák, co na parkovišti pálí gumy pro potěchu davů na YouTube, pro jiné vycházející hvězda WRC.

Virtuální realita navzdory dřívějším optimistickým předpovědím spíše skomírá. Poměrně slibně vypadal Fallout VR nebo Resident Evil 7 VR, žádná z těchto her však nepřekročila svůj stín. To znamená, že takový ten klíčový titul, který by ke koupi VR vybavení přiměl i docela obyčejné lidi, nejen technické nerdy, stále ještě chybí. Downward Spiral: Horus Station je další z her, která by to mohla změnit. I ona však od začátku nabízí dva módy – s VR brýlemi a bez VR brýlí. A tak na sebe v podstatě hned vysype, že ambicemi změnit situaci nehýří.

Realtimových strategií z druhé světové války už jsme viděli hodně. A recenzí začínajících touhle větou vlastně také. R.U.S.E. proto celkem pochopitelně pokouší štěstí a přízeň hráčů neotřelým přístupem a novými nápady. Mimochodem, autoři téhle aktuální RTS mají na kontě třeba Act of War, takže nejsou žádnými zelenáči po základním výcviku, ale veterány ošlehanými mnoha bitvami.

Altair Ibn-La'Ahad, Ezio Auditore da Firenze a Desmond Miles. Tři asasíni, kteří nás provázeli sérií Assassin's Creed, se měli ve dvou a třičtvrtém dílu Assassin's Creed II dočkat rozuzlení svých příběhů. I když v Desmondově případě šlo spíše o vyjasnění dalších neznámých a posunutí děje vpřed. Arabský a italský asasín jdou ale do akce opravdu naposledy a své vražedné akce tedy rozjíždí naplno a bez lítosti. A nejen vražedné.

Two Point Hospital je Epizoda VII pomyslné nemocniční ságy. Na dvě dekády starou a pořád skvěle fungující šablonu nanáší novou vrstvu nátěru, jen tu a tam si dovoluje něco upravit, ale jinak zůstává věrná předloze. Tou je samozřejmě Theme Hospital, a pokud jste tuhle klasiku od Bullfrogu svého času hráli, tak recenzi číst ani nemusíte. Potřebujete vědět jen, že „je to tam“. Že se to tvůrcům opravdu povedlo a že důstojný nástupce staré legendy je na konečně na světě. Vy ostatní, mladší, klidně čtěte dál.

Kdo by nechtěl stanout v čele kolosálního inženýrského díla a postavit lidem třeba novou metropolitní podzemku. Šéfem dopravního projektu se můžete stát v taktické hříčce Mini Metro. Na starost ale paradoxně nedostanete téměř nic, co s takovou stavbou souvisí. Zajímat se budete jen o to, jak zefektivnit dopravu pasažérů. I přes svoji mimořádnou strohost vám ovšem Mini Metro přinese spoustu zábavy.

Starší mezi vámi si určitě pamatují na hru Excitebike, která vyšla na konzoli NES od Nintenda. Váš úkol zde byl prostý - měli jste motorku a před vámi byla trať plná překážek. Pokud jste chtěli vyhrát a odemknout si další závody, museli jste celou trať projet a překážky překonat v časovém limitu, čímž jste porazili ostatní závodníky, kteří se po trati proháněli s vámi. Co to má ale společného s aktuálně recenzovanou hrou? Jednu docela závažnou věc: pamětníci si při hraní Joe Danger: Special Edition (upgradovaná verze hry, která vyšla již dříve na PSN) na Excitebike nejednou vzpomenou.

Benzinová horečka

Sním? Bdím? Jsem na drogách? Vážně jsem právě hrál směsici Baldur’s Gate, Icewind Dale a dokonce i Planescape: Torment, navíc v kombinaci s krásnou novou grafikou a mechanikami? Jak je možné, že vyšla hra, která je tak strašně nostalgická a zároveň tak moderní a zábavná? Opravdu tohle všechno zaplatili fanoušci na Kickstarteru? Jak se to mohlo podařit? Jak? Jak?! Počkat. Uklidni se, Vašku, a hezky pěkně od začátku. Takže, Pillars of Eternity je...

Dragon Ball je prastará, ale pořád zábavná manga i anime. Jde o jednu z prvních velkých mang, která se nebála roztáhnout jednu bitku přes několik knih. Navíc Dragon Ball pro spoustu lidí představuje první kontakt s podivnou japonskou mentalitou.

Je to rozbité? Tak to oprav. Funguje to? Tak na to nesahej. Zlaté pravidlo všech pohodlných kutilů si vývojáři z Telltale vzali k srdci a druhá sezóna The Walking Dead se hraje, inu, stejně jako první sezóna The Walking Dead. Aspoň takový závěr lze učinit po zhlédnutí dokončení první epizody s názvem All That Remains, která opět více než hru v tradičním slova smyslu připomíná interaktivní komiksový seriál.

Idylické lifestylové fotky s rozesmátými dětmi všech ras a národností před televizí v moderně zařízeném obýváku. To je obraz herního průmyslu posledních let, který by si přála po světě šířit většina velkých distributorů. Ač už to mnohým „pravověrným” hráčům může připadat jako otravné klišé, fakt je, že rodinné a dětské hry jsou odvětvím, které do značné míry drží herní byznys nad vodou. Vědí to samozřejmě i v Sony, kterému se v poslední dekádě podařilo nakopnout hned několik zlatých žil.

Probudit se s rozsáhlou amnézií v interiéru temného hradu, v němž se na vás sápe jeho krvavá minulost a značně podivná současnost, to je premisa hodná těch nejděsivějších nočních můr. Frictional Games, autoři vynikající série Penumbra, se žádných hororových námětů nebojí a tak hráče bez obav vhodí doprostřed jednoho takového komplexu a vnuknou mu jednoduchý úkol – přežít. Amnesia: The Dark Descent doopravdy není hrou pro bábovky a strašpytle, kteří své nehty strachem zarývali do myši už při hraní F.E.A.R. či jiných, jen okrajově tajemných her. Amnesia chce primárně děsit. Vlastně se jedná o jeden z velevzácných kousků, které nepoužívají tmu a strach z neznámého prostředí jen jako součást vnitřních monologů hrdiny, ale jako styčný prvek hratelnosti. Dokáže takovýto horor zaujmout fanoušky klasických adventur?• Příběh bez minulosti Popravdě mě testovaná hra, navzdory skvělým referencím od zahraničních redaktorů, hned zpočátku lehce zklamala. Sérii Penumbra jsem hodnotil velmi kladně, ale prvky beletrie v ní hráč musel hledat zvětšovacími skly. Amnesia řeší hrdinovu minulost, důvody a okolnosti ztrátou paměti a než jsem si stačil na prakticky bezejmenného hrdinu zvyknout, už dávno jsem se probíral druhou polovinou hry. Možná jsem poněkud staromilný, ale nedokážu vnímat horor bez toho, abych věděl, proč a z jakého důvodu je všechno kolem mně tak děsivé. Odhalování minulosti komplexu z nalezených papírů a mluvených flashbacků sice není špatné řešení, ale pro příště už bych raději zvolil nějaký ucelenější způsob vedení děje.

Je to jeden z charakteristický rysů Nintenda, který jedna skupina nenávidí a druhá miluje. Každé vydání nového hardwaru s sebou přináší vlnu nových dílů profláknutých sérií. Můžete si o nich myslet, co chcete, ale je těžké se ubránit faktu, že kvalitu a vysokou míru zábavy se daří udržovat v mnoha z nich. Mario Kart patří ke stálicím již od doby Super Mario Kart z devadesátého druhého. Její hratelnost se za ta léta téměř nezměnila a jistým znovuzrozením pro ni byl příchod prvního handheldu DS. Nyní by měla pomoci třetím rozměrem obdařenému 3DS, které zatím žádným extra dlouhatánským seznamem skvělých her neoplývá.

Temný rytíř z kostek našel svůj pláštík

Láska na Měsíc a zpátky

Ačkoliv A Bird Story zdálky, zblízka i ze všech dalších úhlů vypadá jako 16-bitové JRPG, davy fanoušků herních příběhů nemohly do listopadového vydání projektu dospat. Jedná se totiž o další titul (otázkou je, zdali mu říkat "hra") od Kana Gao, tvůrce fantastické adventury To The Moon. Tentokrát nás tklivě melancholická A Bird Story zavede do dětství a vystřílí přitom opět pořádný zásobník emocí. Navzdory velmi krátké herní době a minimalistickému pojetí celkového zážitku se však hodnocení hry neobejde bez široké a ukecané cesty herními i jinými médii. 

Ačkoliv nedávno vyšel Hitman: Absolution, na rovinu se přiznávám, že posledního Hitmana jsem hrál před zhruba sedmi lety. Mám na sérii skvělé vzpomínky plné adrenalinu, ničím nezkalených zážitků a vědomí jisté dokonalosti, kterou už přece nikdo nemůže překonat. Hitman hry mám zkrátka pokryté milosrdným hávem nostalgie, a když se na ně dívám zpětně, tak jedině přes růžové brýle.

Víte, jakým sportem žijí obyvatelé Londýna? Kriketem. Se zombíky. Tělo při něm musíte držet mírně nakloněné dopředu, pálku svírat oběma rukama, pořádně se rozmáchnout přes rameno a švihnout co největší silou do míst, kde má zombie hlavu. V případě úspěšného úderu se zvedá skóre o jeden bod, jinak následuje smrt.

Pokud se o nějaké hře na Nintendo 3DS dá bez přehánění říct, že si kvůli ní nemalé množství lidí koupilo samotný handheld, pak je to The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D. A to i přes fakt, že se vlastně jedná o remake více než deset let staré hry. Kult Zeldy se v tomto případě spojil s vydatnou porcí nostalgie, která je navíc podepřená až neuvěřitelným hodnocením na Metacritic, které se zastavilo na devadesáti devíti ze sta. Z vlastní zkušenosti ale vím, že některé hry není radno vykopávat z nostalgického hrobu. Ne zřídka se mi totiž potvrzuje, že zkreslené vzpomínky jsou lepší jak hra samotná. Je to i případ znovuzrozené Zeldy?

V mém světě se věhlasný Agent 47 vždycky držel svých předností. V drtivé většině případů mi totiž velmi elegantně zmizel z dohledu a o tom, že je zrovna na trhu nový díl, jsem se dozvěděl s větším či menším časovým odstupem. Druhý díl restartované série ale šlo přehlédnout jen těžko díky silné marketingové kampani, do které byl zapojen i Sean Bean. Toho si v další umírací scéně prostě nikdo nechce nechat ujít. Pak už to šlo rychle, a než jsem se nadál, přirazil můj malý člun k rozkošné vilce na pobřeží.

Ubisoft se svou nejnovější hrou Starlink: Battle for Atlas pustil do nejistých vod. A to ne kvůli poměrně osvědčené hratelnosti spadající do žánru space opery, ale kvůli propojení digitálního světa s fyzickými figurkami. Už kolikrát jsme byli svědky neúspěšných fúzí, a i v tomto případě si ještě na definitivní verdikt musíme počkat. Nicméně když se na hru koukám dnešním okem, musím smeknout přilbici svého skafandru. Ono se to vážně povedlo.

Skylar & Plux: Adventure On Clover Island (www.adventureoncloverisland.com) je hravé, barvité a neagresivní dobrodružství pro děti i dospělé. V parádním stylu oživuje to nejlepší z trojrozměrných plošinovek a zároveň umí jít vlastní cestou, když sází na kratší, ale o to dynamičtější herní kampaň v perfektně vyladěném herním světě. Sympatická arkáda mohla jen o chlup lépe vypadat a přimět své hrdiny k dokonalejší spolupráci.

K některým hrám se každý den vracíte, abyste pokročili v příběhu. K dalším proto, abyste konečně zůstali jako poslední ze stovky bojovníků. Někdy si chcete jednoduše namáhat mozek. Ale pak mohou nastat okamžiky, kdy si chcete jen odpočinout, pokochat se, něco třeba vytvořit a zkrátka si dělat, cokoliv vás napadne. A přesně o tom je se vesmírný sandboxový survival Astroneer.

Tvůrci z Telltale jsou nepoučitelní. Už roky vydávají hry epizodického formátu, už roky jim hráči spílají, že dvouměsíční pauzy mezi epizodami nejsou dobré, a už roky na tom vývojáři nic nemění. Platí to i o jejich nejnovější sérii, která čerpá z marvelovských Strážců Galaxie. První epizody jsme se dočkali v polovině dubna, druhá vyšla na začátku června, téměř o dva měsíce později. Když ji tedy člověk spustí, pomalu už ani neví, co se minule událo. To je přesný opak toho, co by se v éře „binge watchingu“ (sledování několika epizod libovolného seriálu naráz) mělo dít.

Znáte ten pocit, kdy byste se sice rádi trochu báli, ale tak nějak s mírou? Hektolitry krve a kastrační pomůcky? Ne, děkuji pěkně! Raději tajemnou atmosféru a spoustu zneklidňujících surrealistických nápadů – zkrátka takovou malou noční můru, která se nechává inspirovat spíše křehkým géniem Jana Švankmajera než Texaským masakrem motorovou pilou. Pokud to máte podobně, jste tady správně. Při hraní Little Nightmares si školáci sice možná cvrknou, dospělým však budou příjemně poletovat motýlci v břiše. Koneckonců je hra švédských vývojářů z Tarsier Studios v první řadě logickou stealth plošinovkou, a teprve v té druhé hororem. Lekačky moc nečekejte, hutnou atmosféru a děsivá monstra ano.