zdroj: tisková zpráva

Nezastírám, že jsem v Metroid vesmíru zelenáčem. Hrál jsem Metroid Prime 3 a nedávno dokončil recenzovaný Metroid: Other M. Naštěstí to vůbec nevadí, protože poslední díl je plný odkazů na události minulé. Velmi dobře mě uvedl do série, kterou mám chuť teď objevit. Ještě, že má Wii svou Virtual Console.

Události plynule navazují na Super Metroid. V něm Samus nechala explodovat planetu se zdánlivě posledními metroidy, tedy hlavním problémem jejího světa, a Mother Brain, jejich královnu. Po rekonvalescenci na lůžku se probírá, nasedá do lodi a vydává se do hloubek vesmíru. V nich ji dostihne volání o pomoc z vesmírné stanice Bottle Ship. A právě na této stanici se odehrává celý Other M. První na koho naráží, jsou její bývalí kolegové z Galaktické federace, včetně charismatického velitele.

zdroj: tisková zpráva

Příběh samotný je zajímavý spíše než dějovými zvraty, které jsou viditelné na světelné roky dopředu, svým velkolepým způsobem vyprávěním. Ještě žádná hra na Wii, kterou jsem hrál, natož jakýkoliv titul od Nintenda, neměl tak skvěle prezentovaný příběh. Neustále jsou přehrávány renderované vidoeskvence v perfektní kvalitě a se skvělým hudebním doprovodem. Samozřejmě se bavíme v mezích Wii, takže nejde o žádné HD. Přesto je vidět, že za filmečky utratilo Nintendo spoustu peněz. A musím říci, že na Wii podobně hollywoodsky zpracovaná hra chyběla. Sice trochu hapruje občas tupý překlad z japonštiny do angličtiny, ale to většině českých hráčů uši neurve. Zajímavé je, že poprvé v sérii slyšíme Samus mluvit.

Ačkoli Samus má na stanici spojence, většinu času leží veškerá tíha úspěchu na jejích bedrech. Pohybuje se sama, což mi párkrát nahnalo strach. Other M sice není žádný horor, ale stísněnosti, osamělosti a strachu z neznáma je hra plná.

Hra je směsicí několika žánrů. Převládá akce, doplněná prostorovými hádankami a nutností pečlivého prozkoumávání okolí. Popsat akční sekvence je poměrně složité. V rámci nich se na hlavní hrdinku díváte ze všech možných úhlů připomínající 2D skákačky, občas přepnete do 3D, abyste za chvíli bojovali s velkou obludou v isometrickém pohledu.

zdroj: tisková zpráva

Je skvělé, že všechny pasáže plynule přecházejí jedna v druhou. V praxi to znamená, že Samus pozorujete v pohledu z boku, jak probíhá chodbami a místnostmi. Následuje prudká otočka o devadesát stupňů a rázem ji sledujete zezadu. V další místnosti se kamera zvedne do úrovně 45° a vy bojujete s několika nepřáteli a vyhýbáte se jejich projektilům. Pak je potřeba aktivovat pohled z vlastních očí, prohledat okolí a najít způsob, jak postoupit do další úrovně. Většinou objevíte prasklinu ve zdi, mechanismus pro otevření dveří nebo úchyt pro lano, na němž se zhoupnete do jindy nedostupných dálav.

Přestože to vypadá jako zmatek, opak je pravdou. Vždy máte Samus pevně pod kontrolou. Naopak je díky tomu akce dynamická a měnící hratelnost nespadá do opakujících se stereotypů. Velkou měrou se na tom podílí i neustálé vylepšování Samusina obleku a zbraní. Což se děje povolením od velitele jednotky federace nebo hledáním vylepšovacích kapslí. Naštěstí, ale i trochu k vzteku, jsou téměř všechny skrýše automaticky označeny do mapy. Naštěstí proto, že víte, kde jsou, k vzteku proto, že od začátku prostě nelze některé z nich získat, jelikož vám chybí určitá vlastnost.

Například nemáte aktivované super missile, což vám brání se dostat za ty zpropadené dveře. U tohoto typu překážek to není tak hrozné, protože po jejich prozkoumání se vám na obrazovce objeví, co použít. Horší je to s předměty, které jsou vidět, jen nevíte, jaká cesta nebo vlastnost vás k nim dovede. Hned od začátku se Samus umí zarolovat do malé koule a projíždět úzkými koridory, z nichž spousta vede právě ke speciálním předmětům. Jenže hodně dlouho neumí vysoko skákat nebo nemá výše zmíněné lano. Jenže to vám bez zkušeností z předchozích dílů nedojde. Pro mě to znamenalo dlouhé minuty hledání cesty, která v té chvíli neexistovala. Proto jsou skenovací pasáže, kdy v pohledu ze Samusiných očí hledáte cestu vpřed, občas silně iritující a zbytečně zdlouhavé. Znatelně zadrhávají jinak plynule proudící hratelnost.

zdroj: tisková zpráva

Ale zpět k vylepšením a zbraním. Samus začíná s energetickým výbojem a téměř okamžitě má i pět raket. Pravda je, že pro běžné potvory laser bohatě stačí, protože většinou explodují po jedné ráně. Energetický výboj postupně vylepšujete, nejen co se síly, ale i vlastností týče. Některé tuhé potvory ze začátku hry ke konci zabijete na pár výstřelů. Důležitější je, že se k proudu energie přidává třeba extrémní chlad, který dokáže protivníkům přimrazit nohy k podlaze nebo jim zima zničí křídla. Dostane se i na paprsek prostřelující průhledné objekty, ohnivé salto drtící potvory kolem nebo mega bombu, která se dá položit při pohybu ve formě koule. Některé zbraně se musí před použitím nabít. Zbraně a vlastnosti obleku hodně pomáhají přikování hráče k obrazovce, protože chcete vědět, jakou vychytávku dostane Samus příště.

Akční části jsou dvojího druhu. Buď bojujete s pár menšími potvůrkami, které někdy ani nemusíte pro další postup zabít, nebo se stavíte proti závěrečným bossům, kterých je ve hře třináct. Hledáte jejich slabé místo a pak už jim trpělivě snižujete zdraví. Většinou je potřeba kombinovat více útoků dohromady – zamrazit vesmírné havěti část těla v pohledu shora, přepnout do pohledu z vlastních očí a do místa vypálit několik raket. Často vám právě v těchto sekvencích přibude nová vlastnost, kterou se na dané potvoře naučíte používat. A protože pro Nintendo na hře pracoval Team Ninja, Other M obsahuje i osobní souboje. Většinu problémů sice řešíte pomocí raket a laseru, ale později, když se Samus naučí pár triků, dokáže skočit nepřátelům na hřbet a zasadit jim pořádnou ránu. Stejně tak lze dodělat omráčené vetřelce.

Samus není nesmrtelný terminátor. Naopak, zejména zpočátku, než si doplní energii obleku, což je ekvivalent zdraví, má pouze jednu kapsli s několika políčky. A ty po kontaktu s nepřítelem nebo projektilem rychle ubývají. Na konci hry je situace jiná a Samus má zásobníků třeba šest. K doplnění energie na maximum dochází na ukládacích místech nebo v momentě, kdy je energie téměř na nule. V tom případě ji částečně obnovíte namířením Wiimote vzhůru a podržením "A" po dobu několika sekund. Při tom se ale nemůžete bránit, takže obnova zdraví je v soubojích adrenalinová zábava.

zdroj: tisková zpráva
Přestože je vesmírná stanice jediným místem, kam se ve hře podíváte, nebojte se, že se budete pohybovat pouze po šedých chodbách. Každý z pěti sektorů vypadá úplně jinak. Vědci experimentující s biologickými zbraněmi se snažili dosáhnout podmínek podobných různým planetám. Podíváte se do pouště, pralesa, zmrzlé tundry nebo lávového pekla. Zejména poslední jmenovaná oblast působí ve vesmírné stanici dost nepatřičně. Všechna podnebí jsou vytvářena přístrojem, jakým je známý „simulátor“ ze série StarTrek. Nejde tedy o skutečné, ale uměle modelované světy, což je vidět na rozbitých částech elektroniky nebo když simulaci vypnete pomocí terminálu. Tím odhalíte chladné kovové stěny tam, kde byla ještě před chvílí vyprahlá poušť. Zajímavé, i když pro sérii typické, je vracení se do již prozkoumaných částí. V nich otevíráte nové cesty a sbíráte skryté předměty.

Moc jsem si nepotykal s ovládáním. Na jednu stranu je skvělé, že pro hraní potřebujete pouze WiiMote naležato, tedy ovládací kříž a dvě základní tlačítka – střelbu a skok. Třeba vylepšování základní zbraně probíhá prostě tak, že se k laseru jednoduše přidávají další vrstvy. Nemusíte tedy přepínat mezi různými pistolemi, ale používáte všechny najednou. Silnější střelbu aktivujete pouhým delším podržením tlačítka 2. S údery na blízko a střelbou pomáhá automatické míření. Přesto není Other M příliš jednoduchou záležitostí. Více než o míření jde o správné načasování úderů a střelby, současně s vhodně zvoleným arzenálem – rakety, laser nebo bomby. Opět bez nutnosti mačkat tlačítka je vyřešené přepínání do pohledu z vlastních očí. Stačí prostě namířit na obrazovku a perspektiva se okamžitě změní.

Horší je, že celou hru držíte WiiMote jako klasický ovladač a pro tenhle účel není WiiMote zrovna ergonomicky tvarovaný. Zejména ovládání na směrovém kříži je proti analogovému joysticku nic moc. Dá se použít Classic Controller, ale to je další investice, kterou si od vás Nintendo žádá. Sám jsem vytočený, protože pro tenhle účel jsem si kupoval staré GameCube ovladače. Hry z počátku životního cyklu Wii je podporovaly, ale teď už je jedinou možností dokoupit ten Classic Controller.

zdroj: tisková zpráva

Posledním větším nedostatkem je délka hry. U Nintenda jsme zvyklí na více než deset až dvanáct hodin hraní, zde je to ale méně a navíc minimálně hodinu zabírají videa. Ke hře se po dokončení patrně nevrátíte. Těch pár filmečků a možnost zapnout obtížnost Hard po dokončení na 100% za to nestojí. Multiplayer veškerý žádný.

Naopak velmi mě potěšilo zpracování. O videosekvencích jsem už psal, jen podotknu, že přechod do herní grafiky je vždy pěkně napasován, třeba přiblížením na obličej hlavní hrdinky a následným oddálením v herní grafice. Samotné herní prostředí, potvory a efekty zbraní jsou na poměry Wii vysoce nadstandardní. Občas změť výbuchů trochu zacuká s plynulostí, ale na hratelnost to vliv nemá a děje se tak ojediněle. A jak je u Nintenda poslední dobou dobrým zvykem, velkou pochvalu si zasluhuje hudba. Opět orchestrální, skvěle napasovaná na dění ve hře a na dlouho se usazující v mozku. Potěší i spousta zvuků okolí, které podporují strašidelnou atmosféru. A nejlepší ze všeho je, že přes kvalitní zpracování téměř nečekáme na nahrávacích obrazovkách.