Halo Reach - recenze
9/10
zdroj: Archiv

Halo Reach - recenze

Datum vydání:
14. září 2010
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

27. 9. 2010 11:20 | Recenze | autor: Miloš Bohoněk |

Série Halo v dosud známé podobě končí. Reach si kladl za cíl být největším a nejlepším titulem v univerzu vůbec, ale není na něm už znát vyčpělost značky? Má vůbec cenu se o pátou Halo hru vůbec zajímat? Halo: Reach se ale povedl. Minulý týden jste to již mohli slyšet i vidět ve video-recenzi Davida Sarkisjana, teď dodatečně přihazujeme zhodnocení i ve formě textové.

Jen těžko vám mohlo uniknout, že “Reach“ – jak se hra zpravidla oslovuje – je posledním Halo titulem od jeho původních tvůrců z Bungie Studios, kteří skoro před dekádou právě touto značkou definovali moderní FPS žánr na konzolích. Zároveň skoro určitě víte, že se jedná o prequel k originální Halo trilogii, a že je zasazen těsně před událostmi Halo: Combat Evolved. Vypráví o pádu planety Reach, posledního nárazníku Země – jenomže půjde-li ke dnu Reach, mimozemské rase Covenantů už nebude nic bránit v přenesení její genocidy přímo na modrou planetu. Co do příběhu jde o Halo hru nejtemnější a nejtragičtější, jejíž strastiplný konec je již koneckonců předem dán.

Halo: Reach zdroj: Archiv

Spolek šlechticů

Zásadní odchylkou od tradičních Halo titulů je hlavní protagonista hry, do jehož futuristických bot, patřících k dobře známému Spartan oblečku, se obujete. Master Chief je touto dobou ještě trochu mimo dění a hybatelem je nyní tzv. Noble Team, elitní parta pěti super-vojáků, jejichž řady jste právě rozšířili vy. Vítej v rodině, Noble Six!

Zvětšit zdroj: Archiv

Ačkoliv většinu času opět strávíte na vlastní triko, minimálně z příběhového hlediska se jedná o týmový zážitek, a se skoro každým souputníkem si těch pár minut frenetického řádění nakonec stejně střihnete. Složení týmu je poplatné všem akčním klišé a tak tady máte noblesního velitele, tichého snipera, nebezpečně inteligentní (a ukecanou) vědátorku, dva a půl metru vysokého tatíka s rotačákem a načančaného frajera s brokovnicí a černošským přízvukem.

Každý z nich je osobností samo o sobě, na poměry FPS her působí velmi přirozeně i mile a o to více mě zklamalo, že se jim autoři nevěnovali hlouběji. Takhle jsem si je sice oblíbil, a ačkoliv našlápnuto k tomu rozhodně měli, k srdci mi bohužel nepřirostli a jejich rozličné osudy na mě tudíž takový dopad nezanechaly. Stejně nenaplněným potenciálem na mě působilo i vyprávění příběhu, který se točil okolo pravděpodobně nejzásadnější události v Halo světě (emzáci útočí!), leč jinak skvělé cut-scény to celé podaly trochu mdle a nezáživně. Škoda.

K obrazu svému

Vlastně ještě před seznámením s Noble Teamem narazíte na jednu významnou novinku v sérii, jíž je úprava vašeho alter ega. Nebo spíše jeho brnění (a pohlaví), váš herní obličej zůstane, jak už tak bývá zvykem, skryt. Nečekejte tady monstrózní editor ve stylu All Points Bulletin, těch možných úprav na začátku nebude mnoho. Z celé řady nově nabízených helem, hrudních plátů, chráničů či taktických zařízení na zápěstí, si v úvodu můžete vybrat pouze pár základních exemplářů. Drtivá většina těchto vizuálních upgradů se vám odemkne až s nasbíranými kredity ze singleplayerové kampaně nebo multiplayeru. 

Slovo vizuální bych chtěl zdůraznit, protože ať už za vylepšení pro své brnění utratíte, kolik chcete, vliv na hraní to bude mít nulový. Nejedná se o nic jiného, než o pozlátko pro hráče, kteří se chtějí od ostatních nějak odlišit. Takže když vypláznete dva miliony kreditů za supa dupa blesky šlehající z vašeho brnění, můžete pak být trochu zklamaní, že jste právě desítky hodin vydělávali na pouhý efekt.

Zvětšit zdroj: Archiv

Každopádně možnost slušné úpravy vzhledu vnímám kladně, hraní je rázem trochu osobnější a fajnšmekry potěší i takové věci, jako možnost nastavit si svůj hlas. Za tučnou částku si pořídíte klidně i hlasivky Master Chiefa! Změna dabingu se však, na rozdíl od zbytku úprav, již netýká singleplayerové kampaně. Do ní se totiž, včetně všech cut-scén, veškeré změny na vaší postavě promítnou. Což je fajn.  

Pomalu, ale jistě

Ale teď už do akce! I když… Halo: Reach začíná až nezvykle klidně. Zatímco v minulých dílech jste v méně než minutě od spuštění již kosili zástupy Covenantů, Reach vás zavede na úplný začátek covenantské invaze. Do doby, kdy se vlastně ještě ani nevědělo, že mimozemšťané hodlají zaútočit na naši rodnou baštu. V úvodu první mise jsem se tudíž spíše zabavil hezkým vyhlídkovým letem či proháněním místních pseudo-pštrosů a byl jsem překvapen, že jsme s týmem jednou dokonce narazili na civilisty a bavili se s nimi. V sérii nasazeném tempu trochu nezvyk.

Chvilku nato však již nepřátelé přeci jen ty emzácké růžky vystrčily a hned první potyčka dala jasně najevo, že jsem zpátky, ve starém dobrém Halo. Nejprve naběhla vlna malých Gruntů, za nimi Jackalové se štíty a z povzdálí mě škrábali snipeři. Už tady jsem zaregistroval posun v obtížnosti – a to směrem nahoru. Na Heroic obtížnost, s níž jsem prošel Halo 3 s prstem v nose, jsem se v Reach už docela zapotil.

A umíral. Často. Není divu, nepřátel je více a na pohled toho i více vydrží, než v předchozích hrách. I takoví Gruntové mě nejednou poslali pod kytky, zpravidla prostě proto, že jsem je měl už za mrtvé, ale ony, mrchy jedny upištěné, pořád dýchaly. Zdaleka nejhorší byly jejich kamikadze varianty, jež do každé tlapy vzaly granát a hnaly se směrem k vám. Jasně, vědět o nich předem, není problém je odpravit, jenomže ony často útočily ze stran či dokonce zezadu a já tak nezřídka umíral deset metrů ve vzduchu – a s pěkně překvapeným výrazem. Doteď si pamatuji část mise, kdy jsem ve zdevastovaném městě procházel sevřenými temnými interiéry, a zpoza rohů na mě bafali sebevražední Gruntové. Load load load!

Zvětšit zdroj: Archiv

Na druhou stranu musím uznat, že ani jednou se nestalo, že by mě Halo: Reach začalo frustrovat. Obtížnost tvůrci vybalancovali a holt je k té hře třeba přistupovat s tím, že se nejedná o polívčičku – že je třeba šetřit munici, že je třeba rozmýšlet využití různých zbraní, že je třeba krýt se a vyčkávat. Bungie se nechtějí rozloučit zadarmo!

Čerstvá výbava

A vlastně ještě něco. Že je třeba zužitkovat nová krátkodobá vylepšení brnění. Těmi se vybavíte podobně jako zbraněmi, válí se všude možně, ale s sebou můžete nést vždy jen jedno. Za základní upgrade se dá považovat sprint (ha, pátá Halo hra a Spartan konečně umí sprintovat!), který jsem já osobně skoro nevyužil, ale zato takový jet pack, štít, který vám kromě ochrany i dobije zdraví, nebo hologram, kterým dokonale zmatete nepřátele, to je jiná! 

Dosud si nedovedu představit, jak bych řadu drsných potyček bez krátkodobých upgradů vůbec absolvoval. Za všechny zmíním četná klání s obřími Huntery, kteří jsou zpředu prakticky nezranitelní. I vyslal jsem proto jejich směrem svůj hologram, oni se za ním pustili a já jim vpadl do zad. S brokovnicí (která je jinak dost nudná). Všehovšudy parádní vylepšení, zase trochu obohacující jinak docela standardní hratelnost. A „trochu hodně“ obohacující multiplayer – jen si představte, co všechno se tam dá s dobře vyslaným hologramem způsobit.

Covenanští premianti

Nejenže toho místní Covenanti více vydrží. Oni jsou teď, zdá se, i chytřejší než kdy předtím (což sice příběhově nedává moc smysl). Už jsem zmínil, že si vás dokáží slušně nadběhnout a fatálně udeřit zezadu. V přímé konfrontaci si také ví rady a třeba Energy Sword nyní již automaticky nezaručuje vaší dominanci.

Zvětšit zdroj: Archiv

Párkrát jsem se takhle bezhlavě rozeběhl za skupinkou Elites (ano, jsou zpět), jenomže oni rozumně ustupovali a při tom mi cedníkovatěli brnění. Nepřátelé se na vás zpravidla bezhlavě nehrnou, drží si odstup, ale zase když se těm větším připletete pod ruce, nebojí se zahrabat kopytem v zemi a jednu pořádně výchovnou vám ubalit.

I tak však mám k jinak velmi dobré AI pár výtek. Zaprvé, někdy jsou Covenanti až příliš hbití a třeba odstřelovat Bruty nebo Elite vojáky raketometem je prakticky nemožné. I když o vás ještě vůbec neví, s přesností švýcarských hodinek před letícím projektilem vždy uskočí, jakoby jim Bungie neférově našeptávali. Možná by taky pomohlo, kdyby rakety nelétaly tak šnekoidně.

Druhou AI výtku směřuji k hráčovým spolubojovníkům. Totiž, nyní je zde možnost naverbovat si několikero vojáků, kteří následně běhají s vámi a trochu pomáhají. Jenomže oni se docela rádi někde zapomínají a jejich přínos je sporný. No a pak je tu obligátní problém s ježděním ve vehiklech, které bylo sice ze strany AI vylepšeno a na smrt mě kolega za volantem poslal všeho všudy jen dvakrát…, ale stejně je to trochu frustrující, když se ten pablb někde nepochopitelně zastaví nebo převrátí džíp vzhůru nohama. Budiž mi proto úlevou, že po většinu misí, které skýtaly ježdění a/nebo létání, jsem šéfoval já. A že jich tu bylo!

Aby nožky nebolely

V Halo: Reach si zadrandíte/zalétáte častěji, než v předchozích titulech a vozový park zaznamenal rozšíření kupříkladu v podobě Rocket Hoga (UNSC džíp se stacionárním raketometem) anebo dvoumístného covenantského Revenanta, který připomínal macatějšího Ghosta s energetickou kouli flusajícím kanónem skoro jako tankový Wraith.

Zvětšit zdroj: Archiv

Samozřejmostí je arkádové, někdy až komické chování všech vehiklů. No jasně, opět skotačí jako plastové hračky a svým hopsáním popírají veškeré Newtonovy zákony. Na to jsme již z Halo her zvyklí a vlastně jde o jeden z rysů značky, který se nyní už jen těžko dá považovat za vyslovený zápor. I tak by však potěšilo, kdyby vojenská technika trochu více držela na zemi a neměla takovou tendenci se překlápět.

Větší je lepší

Celkově každopádně nemůžu jinak, než na level design pět samou chválu. Bungie vás protáhnou snůškou variabilních a akcí našlapaných úrovní, které vás po těch zhruba deset hodin ani na chvilku nebudou nudit. Nemohu nezmínit útok na covenantský super carrier, v jehož vnitřnostech se budete mydlit za snížené gravitace a s efektně utlumenou hudbou. Nebo vesmírnou bitvu ve stylu zjednodušeného Star Wars: X-Wing Alliance, jíž předcházelo dobývání masivní obranné věže Covenantů, v rámci něhož jsem musel s jet packem na zádech překonávat vzdušné propasti (mimochodem, podobně „vysoká“ mapa je i v MP, pro bitvy s tryskami na zádech jako dělaná!). 

Většina misí navíc měla společného činitele v podobě rozsáhlosti; na takto velkých úrovních jste se v Halo hře ještě nemydlili. Koneckonců, všechny mapy byly navržené tak, abyste je mohly pohodlně zdolávat se třemi dalšími souputníky v co-opu.

V jedné misi jsem ze skalních útesů pozoroval dalekou ohromnou bitvu mezi lidmi a Covenanty a chvilku nato se pohyboval po obří fabrice. Jindy jsem zase létal po zdevastovaném městě či bránil vstup do laboratoře v megalomanském jeskynním komplexu, skýtající jedno velké překvapení. A třebaže Far Cry zde nehledejte, protože postup je ve výsledku vždy lineární a neexistuje, abyste se vyhnuli potyčce, rozsah levelů umocnil velkolepý a pompézní dojem, jenž Reach bezpochyby vyvolává (Návrat krále?).

Zvětšit zdroj: Archiv

Halo do morku kosti

Je to právě rozmanitost misí ve spolupráci s perfektním tempem a dobře dávkovaným dějem, které kulantně zakrývají jinak velmi tradiční Halo hratelnost, Ta se – ruku na srdce – již může zdát vyčpělá. Pochodujete, v předem odhadnutelném bodě na vás vyskočí banda vetřelců, vy je postřílíte, následně dorazí covenantská loď s posilami, vy postřílíte i je a posunete se dál. 

Revoluci v hratelnosti (nebo aspoň výraznou změnu k lepšímu oproti předchůdcům, jako se to povedlo Halo 3) tedy od Reach nečekejte. Naservíruje „jen“ to nejlepší, co může tato značka nabídnout. Já mu to ovšem nemám za zlé. Bungie se chtěli rozloučit se svou mimořádnou sérií a rozhodli se tudíž pouze pro vyzobání toho nejlepšího a následného broušení do podoby průzračného krystalu. 

O to více mne však mrzí, že se podobně jako v ODST zbavily „dual wieldingu“, střílení ze dvou zbraní naráz. Ikonická vlastnost původních Halo her vzala za své a místo toho tvůrci do hry trochu nepochopitelně zakomponovali spousty nových zbraní jako plazma pušku, granátomet nebo covenantský příruční raketomet, které zde vůbec nemusely být a působí trochu nuceně.

I tak jsem se každopádně nemohl zbavit pocitu, že hraji prostě a jednoduše „Best of Halo“ hru (což je dobře nebo špatně? To už nechám na vás), což s sebou nese minimum změn i z hlediska grafického zpracování. Reach od pohledu běží na stejné technologii, co už tři roky staré Halo 3 a ačkoliv větší detailnosti (a hlavně zmiňované rozsáhlosti) si nešlo nevšimnout a ocenit jej, v porovnání s dnešní špičkovou konkurencí již o poznání zaostává. Shodou okolností jsem hned po Reach spustil Crysis a až mě mrazilo z toho, o jak moc lépe dva roky starý Crysis vypadá. Až jsem se pousmál.

Zvětšit zdroj: Archiv
Jedním dechem ovšem musím dodat, že hudební doprovod je naopak tím nejlepším, co jsem v Halo univerzu slyšel a tady naopak změna patrná je hned na první poslech. Už v menu hrající skladba Lone Wolf vás překvapí svou „agresivitou“, když se namísto klasické ambientní melodie vytasí s dominantní elektrickou kytarou. Halo univerzum má samo o sobě skvělou atmosféru a parádní hudba jí fantasticky podtrhuje.

Singleplayer je jen začátkem

Jen těžko by bylo recenzentské povídání o Halo: Reach kompletní bez zmínky o multiplayeru, který je zde masivnější a větší, než kdy předtím. World of Warcraft first-person stříleček, chcete-li, a samozřejmě bez poplatků. Jen multiplayerových módů nabízí Halo: Reach více jak deset, z toho čtyři nové – masivní Invasion, Spartan vs. Elite, Generator Defense, lebko-sběratelský Headhunter a týmový závodní Stockpile – a i libůstky jako Oddball či Race mají své podkategorie.

Nemohu nezmínit nynější možnost prohodit výbavu (loadout) při respawnu, trochu jako v klasických vojenských hrách. Jmenovitě z Call of Duty si Bungie vypůjčili i postupné levelování za získané kredity a nakupování nových přídavků na brnění, které však, jak jsem zmínil na začátku, mají na hratelnost dopad nulový. Do multiplayerové rovnice samozřejmě musíte započítat i nová krátkodobá vylepšení brnění jako jet pack nebo regenerující štít, o nichž jsem mluvil dříve. Budete překvapeni, jak svěže online klání v Reach působí. 

Nedílnou součástí MP je také skvěle fungující kooperativní multiplayer, který posune zážitek z kampaně zase někam jinam a navíc potěší dobře vyvážená obtížnost. Tu si mimochodem můžete upravit (čtěte navýšit) ještě jedenáctkou lebek, které v přílišné míře udělají z Reach prakticky nehratelnou záležitost. Ale je to výzva! 

K de ale já osobně strávil (a strávím) nejvíce času, je asi Firefight. Herní režim vracející se z ODST, ale s notnými vylepšeními, jako třeba plnohodnotný online matchmaking. V základu samozřejmě funguje stejně, hrnou se na vás postupně sílící vlny nepřátel a vy se jen snažíte přežít. I ve Firefightu si nyní můžete navolit celou řadu různých režimů – třeba Gruntpocalypse, kdy vás tvůrci zasypou armádou jen a jen Gruntů.

Zvětšit zdroj: Archiv

S Reach dává Bungie hráčům ohromnou volnost a ve vlastních kláních si vážně můžete upravit skoro vše. Ať už to jsou typy nepřátel, zbraní, síla gravitace, míra poškození nebo štíty, dlouho se nemusíte bát toho, že by se jeden zápas měl ve stejné podobě vůbec někdy opakovat. Těch faktorů, které lze upravit dle gusta a vytvořit tak absurdní klání jako pamatujete třeba z Unreal Tournament, je skutečně nespočet.

No a hračičky samozřejmě potěší i navracející se módy Forge a Theater, v nichž fajnšmekři zaznamenají celou řadu vylepšení, intuitivnějších prvků a budoucnost Reach je tím pádem vlastně automaticky zajištěna. Tuny kvalitních map z produkce fanouškovské komunity jsou jen otázkou času (ještě aby ne, v základu jich tu je jen 13 a některé z nich již znáte z minula), stejně tak jako filmečky a screenshoty vlastní výroby, jichž si nyní na disku můžete uložit hned tisíce.

Kruh se uzavřel

Série Halo skončila. Minimálně v takové podobě, v jaké jsme ji znali do nynějška. Kdy se nový Halo titul objeví a jak bude vypadat, je zatím ve hvězdách. Bungie s ním však již nebudou mít nic společného. Na jednu stranu je ta myšlenka trochu nepředstavitelná, na tu druhou potěší, že vývojáři měli rozum a namísto nekonečného natahování raději sáhli po definitivním rozloučení s Halo univerzem. A to hrou velmi, velmi dobrou, která představuje důstojnou tečku za jednou neuvěřitelnou sérií.   

Abych však udržel nohy na zemi, konstatuji, že Halo: Reach není titulem perfektním. Někoho zamrzí postarší grafika, absence střílení ze dvou zbraní naráz či občasné trable při jízdě vehikly. Jiní určitě prokouknou skvělý spád, rozmanitost herního prostředí a pompézní výpravu, kteréžto prvky jsou totiž zabalené do již trochu omšelé hratelnosti. Byť perfektně vybalancované a krystalicky zábavné. Jen bacha – pokud vám Halo nesedlo doteď, pak ani Reach na vašem pohledu již nic nezmění. Tahle hra je láskyplným „Goodbye!“ svým fanouškům.

Verdikt:

Nejen nejlepší Halo titul, ale pravděpodobně i jeden z nejlepších konzolových FPS počinů posledních let. Několikero mušek a již krapet ošoupanou hratelnost sebejistě přebíjí úžasná zasazení variabilních misí, výborná AI, fenomenálně zakončený příběh a megalomanský multiplayer nevídaných rozměrů, díky kterému se vám Halo: Reach bude v mechanice točit ještě hodně, hodně dlouho.

Nejnovější články