Recenze

Animal Crossing: New Horizons – recenze

Ráno vstanu, připravím si snídani, uvařím si čaj, vyčistím si zuby a vyrazím do práce. Ale poté vstanu znovu. Podívám se na výhodné nabídky v obchodě, posbírám, co vyplavilo moře a co urodila zahrádka, nachytám pár ryb a motýlů, vyrazím na trh a za vydělané peníze si pořídím nový nábytek. Animal Crossing: New Horizons se stalo mým druhým životem, ve kterém chci strávit každý další den.

Blackwood Crossing - recenze

Dětská fantazie je mocná čarodějka. V adventuře Blackwood Crossing nechá z vlaku vyrůst strom až do nebe a lidem nasadí zvířecí hlavy. Hra vás láká pomocí divotvorného a zároveň melancholického příběhu o rodinných problémech, který sám o sobě patří k absolutní žánrové špičce. Nedoprovodila ho však adekvátní hratelnost. Špičkový scénář kontrastuje s nevýraznou herní mechanikou a neuvěřitelně krátkou herní dobou. Blackwood Crossing obstojí jen jako malé umělecké cvičení.

The Pillar – recenze české The Witness

Puzzle, kam se podíváš

Ori and the Will of the Wisps – recenze

První dobrodružství zářivého ducha lesů Oriho přišlo před lety vcelku nenápadně, ale okamžitě se vyšvihlo mezi nejsilnější žánrovky vůbec. Určitě jsem proto nebyl sám, kdo se pokračování nemohl dočkat daleko víc než řady jiných, větších a prominentnějších titulů. Čekání je u konce, vůle bludiček je konečně tady a... Stálo to za to. Jsem spokojený. Ale ne úplně se vším.

The Sojourn – recenze

The Sojourn od studia Shifting Tides je logická hra, sada hádanek, která před hráče klade poměrně kuriózní paradox: Abyste si ji naplno užili, je potřeba u ní přemýšlet bez přemýšlení. Rébusy, které nabízí, je totiž většinou radost řešit, ale běda, jak se pokusíte zamyslet i nad omáčkou okolo.

The Outer Worlds – recenze

Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii se zrodil nový Fallout. A nebyl to ledajaký Fallout. Pocházel z dílny autorů Knights of the Old Republic II, South Park: The Stick of Truth a Tyranny. Ale všichni jsme byli zrazeni. The Outer Worlds totiž vůbec není nový díl postapokalyptické série od (v tuhle chvíli) Bethesdy, i když se v mnoha ohledech opravdu tváří jako zrušený projekt navazující koncepčně na Fallout: New Vegas. Jen je zcela originální ve svém zasazení.

The Surge 2 – recenze

Fanouškům nervydrásajících her a adrenalinových prožitků jistě není třeba The Surge dlouze představovat. Exoskelety, roboti, apokalyptické kulty a zásoba vskutku netradičních zbraní jako stvořených pro megalomanský cosplay, to všechno přelepené atraktivní soulslike nálepkou. Dva roky po vydání této kybernetické řeže spatřil světlo světa druhý díl, který s sebou sice nepřináší žádnou převratnou novinku, ale zato si v něm autoři dali záležet detailech. A díky nim si The Surge 2 zaslouží vaši pozornost.

MLB The Show 20 – recenze

MLB The Show 19 byl přelomový ročník slavné baseballové série, loni dost možná ten nejlepší z velké sportovní čtyřky (FIFA, NHL, NBA, MLB). Hra přinesla skokový rozdíl nejen v grafickém zpracování, ale také v hratelnosti nově zaměřené na RPG prvky, jako je vylepšování vlastního hráče nebo celého týmu. Jak na toto úctyhodné dědictví navázal nový ročník?

Blacksad: Under the Skin – recenze

Blacksad je výborný komiks, který v roce 2012 získal cenu Fabula Rasa v kategorii nejlepší komiks a nejlepší kresba, a po vzoru povedené adventury The Wolf Among Us od zaniklého studia Telltale si tenhle panteří detektiv ze staré školy brousí drápky i na videoherní médium. Vaškovy dojmy z Gamescomu ve mně moc nadějí nevzbuzovaly a po dohrání musím bohužel konstatovat, že se s chutí vrátím ke knižní verzi a na tu herní radši zapomenu.

Deliver Us the Moon – recenze

My lidé se k naší planetě chováme jako k poslední bonboniéře na světě. Ale místo toho, abychom si jejích sladkých plodů vážili a šetřili si je na horší časy, chamtivě se jimi ládujeme, jako by existovala možnost koupit si novou. Jenže až nám tahle bonboniéra dojde, co nám zůstane? Prázdný, pustý obal, ze kterého se pokusíme vysypat drobečky. Obal v podobě Měsíce.

Magic: The Gathering Arena – recenze

Jak se vlastně recenzuje virtuální verze Magic: The Gathering? Mám se šťourat v nedokonalých, leč léty ověřených pravidlech nejpopulárnější sběratelské karetní hry světa, nebo jen zhodnotit jejich adaptaci do virtuální podoby? Těžká to otázka. Ale ať se na to díváte z kterékoliv strany, hlavní je, jestli to člověka nakonec baví. A toho člověka, který právě píše recenzi na Magic: The Gathering Arena, to baví náramně.

Iratus: Lord of the Dead – recenze

Zástupy mrtvých pochodují a ve vzduchu je cítit pach rozkládajícího se masa. Mumie bojuje bok po boku se zombií a kostlivcem… a lidé prchají. Zbylé šiky odvážných se shlukují, aby bránily poslední zbytky svobody. Země živých už nikdy nebude jako dřív. Nekromant Iratus si ji hodlá podmanit, tvrdě a nekompromisně, jednou provždy.

Kingdom Under Fire – The Crusaders – recenze

Korejská společnost Blueside se proslavila především značkou Kingdom Under Fire, která vyniká spojením klasické real-time strategie s dalším žánrem a vzniká tak pozoruhodně namixovaný koktejl. V roce 2019 vyšla dlouho odkládaná a ještě déle očekávaná hra Kingdom Under Fire II, která klasickou strategii propojila se základy akčního MMO, kritici však výsledkem nebyli příliš potěšeni a u fanoušků titul také kdovíjak nezazářil. Nejspíše i proto se v Blueside rozhodli, že jejich další krok nebude nová hra, ale opětovné vydání populární Kingdom Under Fire – The Crusaders, která vyšla před čtrnácti lety na původní Xbox.

Recenze komiksu Magic: The Gathering – Chandra

Chandra Nalaar. Kdo posledních několik let hraje Magic: The Gathering, musel si téhle ohnivé slečny už mnohokrát všimnout na kartičkách, v trailerech, v příbězích na internetu i v knížkách. Pokud máte rádi červené aggro balíčky nebo jste si pyromantku z Kaladeshe oblíbili třeba kvůli jejím planoucím vlasům, možná vás bude zajímat nový komiks Magic: The Gathering – Chandra.

The Wild Age – recenze české strategie

Nebudeme si nic nalhávat: strategické hry delší dobu ustupují ze svých pozic a dny největší slávy už mají za sebou. Herní svět inklinuje spíše k instantnímu zážitku, a tak se složité a obtížně uchopitelné strategie staly výsadou užší skupiny lidí, které něco takového pořád ještě přijde atraktivní. The Wild Age jde ale trochu jinou cestou. I když se stále jedná o strategii jako víno, je pravým opakem toho, co si představuju pod slovem „složitá“. Tedy na první pohled. Po nějakém čase jsem zjistil, že pod jednoduchou slupkou se skrývá směsice prvků, které dokážou kvalitně potrápit mozkové závity.

Through the Darkest of Times – recenze

Je 1. února 1933 a v ulicích německé metropole vládne vzrušená, v jistých kruzích přímo slavnostní nálada. Ten ukřičený džentlmen s patkou a komickým smetáčkem pod nosem byl totiž včera jmenován kancléřem Německa. Berlín však ani zdaleka není takovou baštou národního socialismu jako například bavorská metropole Mnichov. A zatímco se nad nic netušícím Německem začínají pomalu stahovat temná mračna, ve sklepě jednoho činžáku v berlínské čtvrti Kreuzberg se v tento chladný a chmurný den schází odhodlané trio občanských odpůrců diktátu národního socialismu.

Journey to the Savage Planet – recenze

Humorná first-person akční adventura Journey to the Savage Planet od Typhoon Studios vám předvede, že motivací ke snaze najít nový domov pro lidstvo opravdu nemusí být touha zachránit náš druh, zapsat se do historie, rozšířit obzory či podobné vyšší cíle. Úplně stačí se až po uši topit v nesplatitelných dluzích, když vesmírná společnost zachřestí měšcem a s potutelným úsměvem nabídne značně nevýhodnou smlouvu. Podpis už je pak vlastně jen formalita a dobrodružství může začít.

Close Combat: The Bloody First – recenze

Od vůbec první porce slavné válečné série Close Combat uplynulo úctyhodných 23 let. Od té doby se tato takticko-strategická značka dočkala dalších šestnácti oficiálních titulů (včetně jednoho střílečkového provedení), což ji kvantitativně řadí kamsi těsně pod nekončící řadu sportovních sérií od EA. Přesto o ní vědí nejspíše jen kovaní, především druhováleční, virtuální vojevůdci. Možná i proto, že The Bloody First, tedy Krvavá první, je vůbec prvním dílem v sérii (nepočítáme-li onu střílečku), který si zahrajete v plnohodnotném 3D.

Trine 4: The Nightmare Prince - recenze

Zlá novina, hrdinové, princ se nám ztratil! Jednoduchá pohádková premisa o ztraceném princi a stínu šířícím se královstvím konečně nabrala jasné 2.5D kontury s příchodem dlouho očekávané puzzlové adventury Trine 4: The Nightmare Prince. Ta se po nepříliš radostně přijatém třetím dílu snaží vrátit ke kořenům a servíruje hráčům to, po čem tak dlouho toužili. Stačí ovšem návrat do minulosti k úspěchu?

The Church in the Darkness – recenze

18. listopad 1978 se zapsal do historických análů tragédií, jež neměla v amerických dějinách obdoby. Během odpoledne této černé soboty přišlo v jihoamerické Guyaně postupně o život 918 amerických občanů včetně zhruba tří set dětí. K události došlo poté, co se drogově závislý a zlomený duchovní vůdce a sociopat, reverend Jim Jones, rozhodl skoncovat se životem nejen svým, ale i všech věrných oveček pozemského ráje zvaného noblesně Zemědělský projekt Chrámu lidu neboli Jonestown. Tenkrát zahynula nejen většina členů komunity, ale také jeden americký kongresman a několik členů jeho výpravy čítající příbuzné obětí a reportéry ústředních amerických medií, kteří byli před vlastními kamerami doslova popraveni milicemi kultu krátce před hromadnou sebevraždou členů sekty.

The Stillness of the Wind - recenze

Shrbená Talma dbá o celou menší farmu. Chová kozy a slepice, pečuje o své bylinky nebo vyrábí domácí sýr. A s tím, jak jeden den střídá druhý a jediným opěrným bodem zůstávají příliš rychle se prodlužující stíny, je nad slunce jasné, že tohle není žádný simulátor nebo nedej bože tycoon. The Stillness of the Wind je hluboce lidský příběh, který, ač místy pokulhává, dovede v člověku probudit zájem o sebe samého, a především o ty, které miluje.

The Pillars of the Earth – recenze

Pilíře země od Kena Folletta jsou moje nejoblíbenější knížka o stavbě středověké katedrály ve fiktivním anglickém městečku, a celkem vysoko se nacházejí i v obecnějších kategoriích. Proto jsem The Pillars of the Earth bedlivě sledoval od chvíle, kdy jsem se o existenci téhle atypicky vypadající point-and-click adventury dozvěděl. A dobře jsem udělal, protože ačkoli je na hře studia Daedalic jasně vidět chybějící tříáčkový rozpočet, výlet za mnichy, šlechtičnami a staviteli katedrál je pro každého dějepisného someliéra jednoduše pohlcující.

Frostpunk: The Last Autumn - recenze skvělého datadisku

Strategií není nikdy dost. A jen málo z těch dostupných nechá hráče opravdu budovat a růst, aniž by se musel neustále chvět při představě orčí invaze, obléhání Turky či trošky přátelského atomového volejbalu. Ti z nás, kteří si rádi ničím nerušeni kopou na svém vlastním písečku a staví města, hrady či zábavní parky do pěkně symetrických uliček, se tak nemohli dočkat už druhého rozšíření kriticky uznávané survival strategie Frostpunk jménem The Last Autumn. Strategie, kde největším nepřítelem není jiný člověk nebo emzák, ale hlad, omrzliny a blížící se absolutní nula. A teď i podzim.

Argonus and the Gods of Stone – recenze

Řecká mytologie pohříchu není ve hrách důstojně využité téma. Zatímco ve velkých hrách dělá křoví běžné akční zábavě, v alternativních projektech se hlubší myšlenka obvykle nepotkává s kvalitním zpracováním. Bohužel, v Argonus and the Gods of Stone se bohové zaprodali směsi nudného walking simulátoru a mělké adventury bez motivujícího příběhu a hratelnosti. Ojedinělé záblesky poetičnosti spolehlivě zadusí nevyladěná technologie.

Yooka-Laylee and the Impossible Lair – recenze

Život se mění a hry s ním. Také rozverná arkáda Yooka-Laylee prošla proměnou, a to nejen kosmetickou. Ve spin-offu s podtitulem Impossible Lair opouští sandboxovou zábavu v otevřeném prostředí, ačkoliv vrátka za předloňským dílem tak úplně nezavřela. Vznikla jakási herní princezna Koloběžka s napůl lineární a napůl rozvětvenou hratelností a s grafikou na rozhraní druhého a třetího rozměru. Pobaví, i když nenadchne.

The Legend of Zelda: Link’s Awakening – recenze

Ani velká, ani malá. Taková je staronová Zelda odkazující na pradávnou klasiku pro Game Boy. Nintendo se rozhodlo remakovat přes dvě dekády starou akční adventuru s Linkem v hlavní roli, který se ale tentokrát nežene za titulní princeznou Zeldou, která jednoduše není přítomná. Jeho snahou je jen dostat se z tajuplného a hádankami prolezlého ostrova Koholint. A i když je časová propast mezi hrou a současnými trendy dobře patrná, stále jde o dobrodružství hodné prožití.

Stygian: Reign of the Old Ones – recenze

Adaptovat dílo H.P. Lovecrafta může zdárně jen dostatečně šílený člověk. Pokud snad nejste obeznámeni s mytologií Cthulhu či Prastarými a Arkham si spojujete především s Batmanem, pak vězte, že jde o jedno z nejzásadnějších děl na poli hororu, z něhož autoři dodnes rádi čerpají. Obrovskou výhodou je volná licence na Lovecraftovu tvorbu, která umožňuje autorům prakticky bez omezení brát z nezaměnitelné tvorby rodáka z Providence (a případně do ní přidávat). Čím vším je jeho tvorba specifická? Především pocitem nepopsatelného děsu.

Vampire: The Masquerade – Coteries of New York – recenze

Ta nejtemnější tajemství je nutné strážit přísněji než sebedražší poklad. Jak byste se například tvářili, kdyby se profláklo, že je po soumraku možné někde na ulici potkat vybledlého jedince, jemuž nebije srdce, nedýchá, ale zato nekonečně lační po vaší krvi? A aby to bylo ještě divnější, tahle podivná choroba jej dokonale konzervuje přesně v té podobě, v níž ho postihla. Ne, opravdu nechcete vědět, že existují upíři.