Lukáš Grygar

Max Payne 3 - videorecenze

Navzdory mnohým obavám byl návrat Maxe Paynea velice příjemným překvapením. Aleš o něm v...

Spec Ops: The Line je válečná hra tělem i duší - dojmy z hraní

Bylo by pokrytecké nemít z The Line alespoň rámcovou radost, když přece tolik skuhráme, že všechny ty válečné Call of Whatever jsou nejenom hry vyráběné sériově, podle univerzálního mustru, ale že jsou to především upíři, vysávající mediální obrazy skutečných konfliktů, aniž by se při tom někdo pokoušel tyto konflikty jakkoli reflektovat, podat hráči cokoli nad plán samotného aktu virtuálního zabíjení. Ano, je to únavné srovnání, ale film má dávno kromě Komanda také Apokalypsu, Četu, Stezky slávy. Hry? Když už to některá naoko zkouší jinak, jsou z toho zase jen marketingové kecy (restartovaná Medal of Honor) a komu přijde Black Ops jako strhující příběh, pro toho mám skvělou zprávu: Zdeněk Troška už zase natáčí.

Diablo III - videorecenze

Barbar Karel se utkal s Diablem a padla mu z něj parádní osmička, ale jak se hra pozdávala...

Risen 2: Dark Waters - videorecenze české PC verze

Společně se Zaklínačem představuje Risen (respektive i Gothic) od týmu Piranha Bytes...

Legend of Grimrock - videorecenze

Na vlnách skvělé zprávy, že Grimrock už se stihnul několikanásobně zaplatit, vám...

Rayman Origins - videorecenze PC verze

Plošinovku Rayman Origins jsme v textové recenzi konzolové verze obdivovali už na podzim. A...

Shogun 2: Pád Samurajů - videorecenze

Ačkoliv jsme druhého Shoguna vyhlásili nejlepší strategií uplynulého roku, pořád se...

Borderlands 2 - dojmy z kooperativní řezanice

Autor má horečku, letadlo dvouhodinové zpoždění a Oyster karta se válí zapomenutá doma. Posílat mě do Londýna hrát nevydané hry je záležitost očividně proklatá, ale vysvětlujte to šéfredaktorovi, když o vás dobře ví, jak máte rádi Borderlands. Nebudu zapírat, že mi tahle Diablem nakažená střílečka sedla až neuvěřitelně, když je svým způsobem blbá jak poleno a já nejsem z těch, kdo by blbost považovali za přidanou herní hodnotu. Borderlands naštěstí od prvních minut na Pandoře kouzlí atmosféru, míchající sci-fi a western způsobem veskrze odzbrojujícím. Hra přitom zbraněmi paradoxně přetéká a najít si tu vlastní (a pojmenovat ji třeba "Vera") je s prvním headshotem začátek krásného přátelství.

Rozhovor s tvůrci Dishonored

Pokud nejste u nás na Games poprvé, tak asi víte, že jednou z her, která nás neustále...

Kmeny, ve kterých žijeme

Je možná trochu nefér psát o knížce, která se čerstvě vyprodala, nota bene o titulu, který se her dotýká jen okrajově, ale pokud si v úctyhodném počinu nazvaném KMENY nalistujete kapitolu MMORPG, budete mít spolu s námi jasno – tenhle literární, respektive spíš fotodokumentární, počin nelze na Games opominout.

Call of Duty: WWII - recenze

„Válka, k čemu je dobrá?“ zpíval Edwin Starr v klasice od The Temptations. K válečným hrám, můžeme si odpovědět z bezpečí monitoru, odkud nevychlístnou ani sebevětší cákance krve. Nový díl nekonečné série Call of Duty jich nabízí celé galony, ale zůstává jednou velkou válečnou fantazií, kde nepřítele kosíte po tuctech, zatímco kolem vás létají kusy budov, vlaků nebo také spolubojovníků.

Take On Mars - recenze

Potřebujete navrátit důvěru v lidstvo? Pusťte si záznam přistání sondy Curiosity na Marsu. Pět let staré video má pořád svou sílu, mimo jiné i proto, že jde stále o neuvěřitelný úspěch – úspěch, ve kterém se sbíhá tolik lidských kvalit od inženýrského důvtipu po čirou vášeň pro dobývání vesmíru a posouvání hranic možného. Přistát na Marsu s rekordně těžkým robotickým vozidlem byl úkol na hranici našich technologických možností, a když k Zemi dorazily telemetrické údaje, potvrzující jeho splnění, v řídícím středisku propukla bezbřehá radost.

Franchise Hockey Manager 3 - recenze

Dívám se na čerstvý sestřih zápasu Detroit – Montreal a končí skoro dřív, než dopíšu tuhle větu. Jedna nula pro Red Wings? No tak kde to jsme. Klidně mě nařkněte, že patřím do starého železa, ale hokejové skóre má dát v součtu dvouciferné číslo. Když jsem ve Franchise Hockey Manager 3 s Montrealem udolal Boston 7-6, srdéčko mi plesalo nejenom proto, že jsme porazili nenáviděného rivala.

Wheels of Aurelia - recenze

Už nevím, která státní instituce to byla, ale nedávno se na sociálních sítích chlubila revitalizovanou polní cestou. Rozkošná venkovská promenáda, vybízející k podzimní procházce, dostala chodník z dlažek a betonový lem. Cesty do pekla jsou dlážděny dobrými úmysly, napadlo mě okamžitě, a napadlo mě to podruhé za poslední měsíc, protože totéž jsem si říkal během cestování s Wheels of Aurelia.

Cossacks 3 - recenze

Naše schopnost romantizovat si válku je svým způsobem obdivuhodná. Mám za to, že antropologové příštích tisíciletí budou považovat člověka ozbrojeného za podobně zvířecké stvoření, za jaké v současnosti považujeme neandrtálce. Válka, ať už v libovolných uniformách, je všechno, jenom ne poetická – tak snad proto z ní tu romantiku a poezii ochotně křešeme, aby vyvážila pach na bojišti tlejících těl.

Dishonored 2 - recenze

Stojím na okraji útesu olizovaného vlnami. Moře je za rozbřesku líné, u obzoru se plouží velrybářská loď, a když otočím hlavu doleva, vidím Karnacu, přístav ve stínu hory, připomínající dvojici žraločích ploutví. Dnes jsem ale žralokem já a kořistí se má stát zpupný vévoda – jeden ze spiklenců, kteří připravili mladou císařovnu Emily Kaldwin o trůn. Dívám se k městu z ostrova, na němž se rozkládá vévodovo opulentní sídlo. Patnáct hodin nazpátek jsem od lázní Addermire pozoroval postupující bouřkovou frontu a patnáct let nazpátek to byly šedivé mraky od majáku na Markhamově ostrově z Metal Age. Jedna dlouhá, šedivá nit, natažená od druhého Thiefa k druhému Dishonored.

Dark Train - recenze

Jsou hry, které trčí. Vypadají jinak, předvádějí se jinak a nelze je snadno oblepit nálepkami, tak po nich metneme tu nejbližší možnou a řekneme prostě, že jsou divné. A protože naše opičí mozky fungují, jak fungují, divné máme automaticky za podezřelé, ba až nebezpečné. Jediným nebezpečím Dark Train je však skutečnost, že nastavuje tuzemské herní scéně laťku do výšky, kam se neodpíchnete pouhým nastudováním manuálu k Unity a naposloucháním přednášek z GDS. Je příhodné, že hra, do které nateklo ohromné množství tvůrčí lásky, začíná oživením srdce.

RIVE - recenze

Promiňte, měli byste chvilku promluvit si o našem pánu, Ježíši Kristu? Fajn, pojďme probrat rovnou celou Svatou Trojici. Co se stříleček ze žánru shoot 'em up týče, přísahám na Xenon II, R-Type a Banshee, nebo možná spíš příbuznou 1943, v jejíž automatové verzi jsem utopil kapesného, až ani na Pedra nezbylo. S vírou je vždycky mrzení! Taky se mi nikdy nelíbila Jets'n'Guns, a pokud za nejlepší shmup všech dob považujete Raptora, lze konstatovat, že vaši rodiče selhali. Dvacetkrát otčenáš, vykoupat v Ikaruze a namísto večerníčku Jamestown. Dobrý shmup, ať už pospíchá zleva doprava nebo zdola nahoru, potřebuje švih, potřebuje styl a potřebuje člověku vymáchat ústa v bahně, kam ho srazí nejpozději druhým bossem. RIVE má tenhle seznam poctivě odfajfkovaný a pod kapotou ukrývá překvapení: není to shmup.

The Banner Saga 2 - recenze

Jedno slovo: rozpolcenost! A nebojte, hned přibudou další. V Banner Saga neexistují jednoduché odpovědi, přestože se i druhý díl severskou mytologií inspirované strategie s oblibou láme vedví. Ostatně, vstupujete do něj tam, kde jednička tragicky vrcholila – smrtí jedné z ústředních postav. Od rozhodnutí, které k ní vedlo, se odvíjí další vyprávění. Tažení lidí a varlů, rohatých obrů, je i po smrti obávaného Bellowera spíše úprkem. Z východu se na západ valí hordy tzv. „dredge“, nemluvných kamenných nepřátel, které však žene něco ještě daleko děsivějšího. Jaké tajemství ukrývá náklad na povozu, vláčeném vaší karavanou, a jaké látači, kteří jeho dopravou zaúkolovali klan Havranů?