V tomhle kontextu můžu s čistým svědomím konstatovat, že nový díl série Spec Ops je první válečnou střílečkou středního proudu, která s tím proudem zkouší neplout. Kdo by po demoverzi (nebo z principu) nesouhlasně kroutil hlavou, toho utínám intenzivní pětihodinovou zkušeností s alfa verzí, kdy jsem stihl zhruba patnáct z celkových osmnácti kapitol.
Takhle napsaný se ten čas zdá jistě málo, ale sluší se podotknout, že v důsledku svého mizivého skillu co se gamepadu týče jsem si v polovině shodil obtížnost na nejnižší. Není ale podstatné, jestli je The Line těžká hra (umí být nezávisle na ovládání), nebo jestli je dostatečně dlouhá — po těch pěti hodinách jsem cítil vyčerpání zážitkem, který překračuje mantinely válečného hraní.
Tři králové
Hned na začátku, který naštěstí klame tělem, váš vrtulník polkne písečná bouře. Ta spolykala i město, nad kterým jste kroužili a idiotsky pouťově sestřelovali nepřátele. Generické intro je ale v nenávratnu, teď stojíte v rozvalinách nejpyšnějšího místa na světě. Seznamte se, Dubaj: hlavní hrdina hry. Ta se otevírá pozvolna, ale už zkraje dokáže svému hráči povolit čelist.
Mekka marnotratného luxusu si tu vyrazila na tah s přírodní katastrofou a neskončilo to jen u několika panáků písku. Ruinami města cestujete jako tříčlenná úderná jednotka, hrdinu číslo dvě představuje její kapitán Walker. S ním máte v repertoáru všechno, co se od týmové střílečky čeká, tedy hlavní a příruční zbraň, sprint, granáty a samozřejmě krytí, rutinně naplňující standardy ustanovené sérií Gears of War.
zdroj: Archiv
Co dělá hru od pohledu výjimečnou je neotřelé prostředí a schopnost návrhářů křesat z něj izolovaná, ale poutavá a vcelku pestrá bojiště. Ty navíc dostávají extra náboj skrze audiovizuální diverzi, hnanou jednak všudypřítomnými graffiti, jaká by se neztratila v katalogu Banksyho, ale především parádně zapracovanou muzikou, chrlenou také místní pirátskou rozhlasovou stanicí.
Kolik podcastů nazpátek jsem toužebně volal po vhodně použitých písničkách? Hej, díky! Kosit protivníky do kytar Deep Purple je ještě docela legrace, ale z jiných kousků v novém kontextu spíš mrazí, respektive to některé situace příhodně vyhání vstříc šílenství.
Někde autoři tlačí na pilu až moc — to se týká především akrobatických čísel, které mezi ruinami předvádějí jinak obyčejní vojáci a přesně v nich jako by hra zapomínala, čím se snaží být ve vypjatých, lidských dialozích a scénách uvěřitelného dramatu. Samotný příběh se navíc začne možná zbytečně šmodrchat, až se trochu obávám jeho závěrečného rozuzlování.
Oběti války
Scénář si bere inspiraci z knihy Srdce Temnoty, která inspirovala i jeden z filmů zmiňovaných v úvodu a přiznává to lehce pozměněným jménem jejího autora: z Conrada je Konrad, generál 33. praporu americké armády. Kdo by se ale obával příliš těsných paralel, toho vývoj událostí spíš překvapí. Autoři chápou podstatu cesty "do srdce temnoty" jako cesty do vlastního nitra a způsob, jakým tuhle cestu mapují na postavě kapitána Walkera, je strhující.
Walker, se kterým jsem se loučil vypnutím ovladače, byl někdo docela jiný, než Walker po úvodním menu a skvěle to ilustrovala nejen jeho otrhaná a zakrvácená uniforma, ale především tón hlasu a chlad v očích. Mezi scénami, které s ním zamávají, vyniká jedna s náběhem na slušnou kontroverzi, ale na rozdíl od podpásové a v důsledku absurdně samoúčelné moskevské mise v druhém Modern Warfare je tohle kromě emocionální pumy především nečekaně chytrá vsuvka a důkaz, že se autoři nebojí hráče totálně vykolejit z žánrem dané pozice nezastavitelného, nemyslícího automatu.
Jediným zásekem takového přístupu je skutečnost, se kterou se ale perou i ty na začátku vzývané klasiky: točit působivě o válce je svým způsobem pornografie. Stačí si vzpomenout, jak dychtivě přijímají militaristé slavnou Jízdu valkýr z Apokalypsy, jinak ostře protiválečného filmu. Sám jsem si jako kluk hrál pod dojmy z Čety na vojáka ve Vietnamu a myšlenkový obsah filmu pomíjel. Za dívky mluvit nemůžu, ale pro kluky je obvykle zbraň něco nekonečně přitažlivého a střelba naoko legrací, kterou vymýtí většinou až opravdová zkušenost s bouchačkami a umíráním (zeptejte se kolegy Pavla Dobrovského, proč nemá rád střílečky podle skutečných konfliktů).
The Line je tím pádem ztělesněním otázky, jestli lze o válce dospěle vyprávět formou bytostně klukovskou. Když už ale jednou existujeme ve světě, kde válečné střílečky prodávají miliony, budu jedině rád, když nějaký ten milion navíc prodá i válečná střílečka, která o sobě samé pochybuje.
