Lukáš Grygar
Miner Wars 2081 - videorecenze
Hrám z našich luhů a hájů je dobré věnovat pozornost, ale ještě lepší je, když si tu...
Dívčí válka aneb běda mužům, kterým žena navrhuje hry
Povídat si o věcech, které člověka pálí, je zdravé. Nedávno proběhly našimi stránkami dvě poměrně obsáhlé diskuze odvíjející se od účasti Zuzany Kostićové v našem podcastu, ale také pod článkem, ve kterém se Gabrielle Toledano z Electronic Arts vyjadřuje ke skutečnosti, že herní průmysl potřebuje aktivní ženské vývojářky. V sympaticky civilní diskuzi padla různá obecná i konkrétní vysvětlení, ale většina zdejších diskutérů se shodla, že hry prostě nejsou sféra ženám určená - a že na tom není nic zásadního v nepořádku.
Hitman: Absolution - videorecenze
Měsíc po textové recenzi se ještě stále najdou nevěřící Tomášové, kteří nevěří...
Kdo nemá Homeworld, dá si tam Enemy Starfighter?
Taky už máte plné zuby vesmírných simulátorů? MY NE. Nebo alespoň ne takových, které sází i na něco víc, než je pouhý stesk po zemdlelém žánru. Enemy Starfighter je čerstvý přírůstek do především Kickstarterem živené renesance kosmického poletování a střílení a zaplaťpánbůh se od všech těch Elitářů a Star Citizenů na pohled liší: jednak svou barevnou paletou, ale hlavně příslibem propracované, dynamicky generované kampaně, ve které jako pilot stíhačky vedete dobyvačné tažení císařské armády.
Warren Spector o hráčích svých her, dračáku a násilí
Poté, co jsme Epic Mickey 2 napařili v recenzi podprůměrnou známku, se objevily hlasy, pochybující o soudnosti Warrena Spectora. Jeden z otců System Shocku, Thiefa nebo prvního Deus Ex ušel ve světě herního vývoje dlouhou cestu, a i když momentálně trčí jinde, než by si fanoušci výše uvedených klasik přáli, zjevně ho k tomu nevedla senilita, ale obyčejná láska k danému tématu.
Company of Heroes 2 - dojmy z multiplayerové bitvy
Právě jsem vyhrál svůj soukromý Stalingrad. Zhruba dvacet minut jsme se s anonymním novinářem z opačného konce sálu přetahovali o zdánlivě nezajímavý hrb země, čouhající ze zamrzlého jezera. Pařez, který na hrbu dřepěl jako bradavice, patrně ukrýval nějaký carský poklad, protože na mapě svítil ikonou kóty, jejíž dobytí tu vyhrává bitvy.
Hotline Miami - videorecenze
Je zajímavé pozorovat, jak složité reakce vyvolává na pohled velice bohapustá hra. Jenomže...
Call of Duty: Black Ops 2 - videorecenze PC verze
Když dva dělají totéž, není to totéž. To platí nejenom o EA a Treyarchu, ale také o...
Borderlands 2 - videorecenze
Radujme se a množme se, konečně se nám podařilo prolomit zřejmě eridiánské prokletí a...
Medal of Honor: Warfighter - videorecenze PC verze
Skeptici, kteří by čekali, že se nový Medal of Honor snaží svést na úspěchu série Call of...
Call of Duty: WWII - recenze
„Válka, k čemu je dobrá?“ zpíval Edwin Starr v klasice od The Temptations. K válečným hrám, můžeme si odpovědět z bezpečí monitoru, odkud nevychlístnou ani sebevětší cákance krve. Nový díl nekonečné série Call of Duty jich nabízí celé galony, ale zůstává jednou velkou válečnou fantazií, kde nepřítele kosíte po tuctech, zatímco kolem vás létají kusy budov, vlaků nebo také spolubojovníků.
Take On Mars - recenze
Potřebujete navrátit důvěru v lidstvo? Pusťte si záznam přistání sondy Curiosity na Marsu. Pět let staré video má pořád svou sílu, mimo jiné i proto, že jde stále o neuvěřitelný úspěch – úspěch, ve kterém se sbíhá tolik lidských kvalit od inženýrského důvtipu po čirou vášeň pro dobývání vesmíru a posouvání hranic možného. Přistát na Marsu s rekordně těžkým robotickým vozidlem byl úkol na hranici našich technologických možností, a když k Zemi dorazily telemetrické údaje, potvrzující jeho splnění, v řídícím středisku propukla bezbřehá radost.
Franchise Hockey Manager 3 - recenze
Dívám se na čerstvý sestřih zápasu Detroit – Montreal a končí skoro dřív, než dopíšu tuhle větu. Jedna nula pro Red Wings? No tak kde to jsme. Klidně mě nařkněte, že patřím do starého železa, ale hokejové skóre má dát v součtu dvouciferné číslo. Když jsem ve Franchise Hockey Manager 3 s Montrealem udolal Boston 7-6, srdéčko mi plesalo nejenom proto, že jsme porazili nenáviděného rivala.
Wheels of Aurelia - recenze
Už nevím, která státní instituce to byla, ale nedávno se na sociálních sítích chlubila revitalizovanou polní cestou. Rozkošná venkovská promenáda, vybízející k podzimní procházce, dostala chodník z dlažek a betonový lem. Cesty do pekla jsou dlážděny dobrými úmysly, napadlo mě okamžitě, a napadlo mě to podruhé za poslední měsíc, protože totéž jsem si říkal během cestování s Wheels of Aurelia.
Cossacks 3 - recenze
Naše schopnost romantizovat si válku je svým způsobem obdivuhodná. Mám za to, že antropologové příštích tisíciletí budou považovat člověka ozbrojeného za podobně zvířecké stvoření, za jaké v současnosti považujeme neandrtálce. Válka, ať už v libovolných uniformách, je všechno, jenom ne poetická – tak snad proto z ní tu romantiku a poezii ochotně křešeme, aby vyvážila pach na bojišti tlejících těl.
Dishonored 2 - recenze
Stojím na okraji útesu olizovaného vlnami. Moře je za rozbřesku líné, u obzoru se plouží velrybářská loď, a když otočím hlavu doleva, vidím Karnacu, přístav ve stínu hory, připomínající dvojici žraločích ploutví. Dnes jsem ale žralokem já a kořistí se má stát zpupný vévoda – jeden ze spiklenců, kteří připravili mladou císařovnu Emily Kaldwin o trůn. Dívám se k městu z ostrova, na němž se rozkládá vévodovo opulentní sídlo. Patnáct hodin nazpátek jsem od lázní Addermire pozoroval postupující bouřkovou frontu a patnáct let nazpátek to byly šedivé mraky od majáku na Markhamově ostrově z Metal Age. Jedna dlouhá, šedivá nit, natažená od druhého Thiefa k druhému Dishonored.
Dark Train - recenze
Jsou hry, které trčí. Vypadají jinak, předvádějí se jinak a nelze je snadno oblepit nálepkami, tak po nich metneme tu nejbližší možnou a řekneme prostě, že jsou divné. A protože naše opičí mozky fungují, jak fungují, divné máme automaticky za podezřelé, ba až nebezpečné. Jediným nebezpečím Dark Train je však skutečnost, že nastavuje tuzemské herní scéně laťku do výšky, kam se neodpíchnete pouhým nastudováním manuálu k Unity a naposloucháním přednášek z GDS. Je příhodné, že hra, do které nateklo ohromné množství tvůrčí lásky, začíná oživením srdce.
RIVE - recenze
Promiňte, měli byste chvilku promluvit si o našem pánu, Ježíši Kristu? Fajn, pojďme probrat rovnou celou Svatou Trojici. Co se stříleček ze žánru shoot 'em up týče, přísahám na Xenon II, R-Type a Banshee, nebo možná spíš příbuznou 1943, v jejíž automatové verzi jsem utopil kapesného, až ani na Pedra nezbylo. S vírou je vždycky mrzení! Taky se mi nikdy nelíbila Jets'n'Guns, a pokud za nejlepší shmup všech dob považujete Raptora, lze konstatovat, že vaši rodiče selhali. Dvacetkrát otčenáš, vykoupat v Ikaruze a namísto večerníčku Jamestown. Dobrý shmup, ať už pospíchá zleva doprava nebo zdola nahoru, potřebuje švih, potřebuje styl a potřebuje člověku vymáchat ústa v bahně, kam ho srazí nejpozději druhým bossem. RIVE má tenhle seznam poctivě odfajfkovaný a pod kapotou ukrývá překvapení: není to shmup.
The Banner Saga 2 - recenze
Jedno slovo: rozpolcenost! A nebojte, hned přibudou další. V Banner Saga neexistují jednoduché odpovědi, přestože se i druhý díl severskou mytologií inspirované strategie s oblibou láme vedví. Ostatně, vstupujete do něj tam, kde jednička tragicky vrcholila – smrtí jedné z ústředních postav. Od rozhodnutí, které k ní vedlo, se odvíjí další vyprávění. Tažení lidí a varlů, rohatých obrů, je i po smrti obávaného Bellowera spíše úprkem. Z východu se na západ valí hordy tzv. „dredge“, nemluvných kamenných nepřátel, které však žene něco ještě daleko děsivějšího. Jaké tajemství ukrývá náklad na povozu, vláčeném vaší karavanou, a jaké látači, kteří jeho dopravou zaúkolovali klan Havranů?