zavřít

Hry, ke kterým se nejčastěji vracíme

Windows PlayStation 2 Xbox

- Téma autor: Redakce Games.cz Komentáře: 0

Součástí profese herního novináře je hrát nové hry. Problém nastává ve chvíli, kdy nových her vychází přibližně 100 denně a člověk ani nestíhá vyzkoušet všechny ty, o kterých dopředu ví, že jsou vynikající. Jak si pak máme najít čas na naše srdcovky z minulosti? Přesto se každý z nás v redakci k nějaké své staré lásce neustále vrací. Něčí milenka nosí slušivý zelený baret, něčí se vozí v kamionu, něčí si ráda šlehne jedovatý lektvar.

Adam Homola: Commandos 2

Jako hodinky. Jednou za rok, za dva se ke Commandos 2 vrátím, odehraju pár oblíbených misí (Savo Island!) a dám si zase na nějaký čas pokoj. Pravidelný rituál „hoď po svém náckovi nůž“ opakuju snad od vydání hry.

První Commandos mám moc rád, trojka má taky něco do sebe, ale pro mě osobně je dvojka téměř perfektní. Čistota level designu, tak akorát se prolínající role (potápka FTW!), kreativní možnosti řešení „soubojových puzzlů“... A v neposlední řadě to taky vypadá pořád velice dobře.

Letos jsem Commandos 2 ještě nehrál a už je asi ani nikdy hrát nebudu. Počkám si totiž do ledna 2020, kdy začne nový cyklus. 24. ledna totiž vychází Commandos 2 HD Remaster. Nezlobil bych se ani za remake, ale myslím, že remasterem nepohrdnu a budu ho na disku protáčet dalších x let.

Zajímavé je, že mi takhle k srdci nepřirostli třeba staří Desperados nebo novější Shadow Tactics: Blades of the Shogun. Výborný nositel pochodně těžce opomíjeného žánru mě sice bavil, s chutí jsem ho dohrál, ale nakonec vždycky skončím u ověřené klasiky. Herní mechanismy dvojky jsou jednoduše natolik uspokojivé, že mě to házení nožů po náccích bavit jen tak nepřestane.

Honza Slavík: Euro Truck Simulator 2

Euro Truck Simulator 2: Road to the Black Sea

Může se to zdát jako podivná volba a nakonec nejde o jediný titul, ke kterému se pravidelně vracím (zdravím Pharaoh a Diablo II), ale faktem zůstává, že znám jen málo her, co by dovedly tak skvěle zatočit se špatnou náladou. Šeď, mizérie, otrava, hněv? Nic, co by český simulátor kamionů nedokázal převálcovat.

Snad každý má občas chuť nechat všechno za sebou, sednout do auta a odjet někam do háje. A Euro Truck Simulator 2 přesně tuhle svobodu dovede zprostředkovat. Jasně, je to jenom rozevlátá idylka a opravdu si nedělám si iluze, že by se kamioňáci měli ve skutečnosti jako v bavlnce, ale co naplat, rozvalit se v křesle, pustit si rádio a zdolat pár tisíc herních kilometrů je prostě obrovská pohoda.

Další bonus je to, že hra stále dostává rozšíření a updaty, takže když si jednou za půl roku smyslím, že opět nadešel čas otočit klíčem v zapalování virtuálního náklaďáku, zpravidla se i podívám někam, kam to předtím nešlo. A to se vyplatí!

Patrik Hajda: Série Mafia

Upřímně, nemám nijak zvlášť výkonnou paměť. Teď myslím tu mozkovou, ne počítačovou. Díky tomu mohu prožívat určité věci pořád dokola a pokaždé se zdají být něčím nové, i když v nich samozřejmě rozeznávám povědomé, památné momenty. V případě Mafie mi paměť slouží lépe než jinde, ale stejně byste mě načapali, že si z hlavy nevzpomenu na nějaký důležitý okamžik či hlášku. Ale jenom díky tomu se u mě i při desátém průchodu mohou projevit jisté wow momenty.

Dřív jsem se vracel jen k prvnímu dílu Mafie, vanillové verzi bez modifikací, protože podle mého hra i na dnešní poměry vypadá a hraje se dobře, má skvělý jízdní mode i model poškození, baví mě dodržovat pravidla provozu, no a co si budeme povídat, vyprávění v kombinaci s českým dabingem je prostě parádní a neomrzí se.

K jedničce jsem se tedy rozhodně vracel nejvíc, ale i dvojka má u mě speciální místo. Opět kvůli vyprávění a dabingu, nádherným vozidlům a pěkné grafice. A to samé si myslím i o trojce, kde mě vážně hodně baví jízdní model a postavy, ale přiznám se, že kvůli repetitivnosti misí se mi hru nepodařilo dokončit ani na třetí pokus.

Nicméně asi nikdy nezapomenu na jeden skvělý měsíc zhruba před třemi lety, kdy jsem si dal maraton všech tří dílů. Jedničku jsem slupnul jako malinu, ve dvojce jsem se už lehce zdržoval, ale konce jsem se dobral s radostí, a jak už jsem řekl, ve trojce jsem prožil skvělé hodiny, než mě svou nastupující nudou přinutila k ukončení maratonu.

Vašek Pecháček: Crusader Kings II

Kolikrát jsem se ujal vlády nad přemyslovskou dynastií a vyrazil si podmanit Evropu? Tohle X už asi nespočítám, ale věřte mi, že to bylo o X víc pokusů, než by se líbilo Bavorům, Sasům, Polákům a další verbeži, která odmítá uznat přirozenou hegemonii Českého království ve střední Evropě.

Ono je těžké návratu do Crusader Kings II odolat. Tuhle se vyrojí nějaký sympatický nový datadisk, jindy zase narazím na přitažlivý mod, který si prostě musím vyzkoušet a pak se patnáct hodin plácám na pustém Dragonstonu jako král Stannis Baratheon.

No a studio Paradox navíc nedávno začalo zveřejňovat výzvy, v nichž se ujmete konkrétního panovníka v nějaké zajímavé historické situaci. Zrovna teď tak vládnu iráckému knížectví plnému muslimů, dělám, že jsem sunnita, ale ve skutečnosti jsem praktikující žid. Jak už to tak mezi sunnity běžně bývá.

Šárka Tmějová: Série Zaklínač

Vlastně těžko soudit – zhruba stejně tak často si přehrávám třeba druhý Fallout, první dva díly Dragon Age nebo Mass Effect 2. Jakmile se ale jednou ponořím do prvního Zaklínače, síla vyprávění i slovanský svět, kde už jsem prakticky doma, mě donutí se stejným savem pokračovat až do O víně a krvi. Závazek na nějakých 300 hodin čistého herního času, kdo na to má pořád ten čas brát?

I po letech a množství opakování (která raději nepočítám) se ale pořád najdou možnosti, které jsem do detailů neprozkoumala. V jedničce se nikdy nedokážu přinutit přidat se k Řádu planoucí růže, ve dvojce dávám skoro vždycky přednost Iorvethovi před Vernonem a ve trojce bych určitě nenechala Severní království trpět pod hrůzovládou Radovida. Mám přece nějaké zásady!

Zaklínač je takovým mým herním ekvivalentem „comfort food“. Takové to, co vám dělala babička nebo maminka, když jste byli malí, pořádně vás zasytí a pohladí na duši. Připomínám si jím doby minulé, kdy jsem na hraní měla víc času – třetího Zaklínače jsem poprvé dohrávala namísto učení během svaťáku před maturitou – a vrací mě do světa, kde mám prolezlý každý kout a nemůže mě překvapit ani zbloudilý ghúl daleko od temné krypty, ani dříve šokující vyústění mých rozhodnutí.

Občas prostě potřebujete mít nějaké ty jistoty, takže se dost často přistihnu, jak sahám po osvědčené trilogii, namísto abych nainstalovala něco ze stále rostoucí hromady restů nových i stárnoucích her. Co kdyby mě náhodou nebavily, i když jsou objektivně fajn? Geralt je po stovkách společně odžitých hodin prostě můj parťák do nepohody, tj. pro chvíle, kdy chci mít z hraní zkrátka jen radost.

Aleš Smutný: Medieval II: Total War

Tohle bylo sakra těžké, protože se k málokterým hrám vracím i po letech zas a znovu. Nepočítám různé ročníky Football Manageru ani hry, které hraji roztahané doslova roky. Opravdové návraty ke stejným titulům u mne nejsou zas tak časté.

Ale pak mě vlastně napadlo, že jeden titul si tenhle status udržuje a co tři roky ho zase nainstaluju: Medieval II: Total War. Přijde mi, že skvěle odolává zubu času a jde hrát ve vanilla verzi pořád stejně dobře, pokud tedy překousnete grafiku. A dodnes budu vzpomínat na své benátské impérium, jemuž se marně snažím roky vyrovnat.

Plus je tu skvělý datadisk Kingdoms, kde mne moc nebere asi jen jeho americká část, ale kruciátu a Anglii si s radostí dám. No a pak spousta více či méně funkčních modů… Ale jak říkám, mně většinou postačí ta vanilla verze a zabavím se na desítky tahů.

Jirka Svák: Gothic

Při výběru jsem se teda pořádně zapotil, ale ne z důvodů jako Aleš, tedy že se ke starším kouskům málokdy vracím, nýbrž spíše proto, že hraní starších titulů je většina mé herní aktivity. Ajaj!

Jedna vykopávka ale na můj piedestal přeci jen patří. Nechybí jí nic, co už dnes ze hry dělá retro: předpotopní grafika i herní mechaniky a nemožnost nativního spuštění ve widescreenu. Vynahrazuje to ale perfektně zkonstruovaným světem a skvělým pocitem z progrese. Ano, je to první Gothic.

Ačkoli jsem ho dohrál asi tak desetkrát, vždycky ve slabé chvíli, tedy většinou o Vánocích, klikám na soubor setup_gothic_1.08k_hotfix.exe a těším se, až zase dostanu přes držku od Bullita. A samozřejmě taky na to, až si díky starému bugu s vytažením zbraně pomůžu do jinak nepřístupného Starého hradu a na 1. levelu toho zlořáda udolám – pěkně pomalu, pěstmi, jedno HP za druhým, hezky zaseknutého o model stolu a židličky.

Nostalgie a dokonalá znalost prostředí kolonie (a stejně tak i jejích bugů) ale není jediná věc, která mě čas od času do Gothicu zase vtáhne. Je to také svět, který perfektně funguje.

Příběh s uvězněním v magické bariéře dává hře rámec, který dokáže dobře vysvětlit tehdejší omezení v herním designu, systémech i rozloze světa. Chytře rozmístění nepřátelé a přírodní bariéry spolu s absencí level-scalingu herní plochu a výzvy postupně a přirozeně dávkují, takže aniž by byl v prospektech údaj o stovkách čtverečních kilometrů, pocit velkého světa a nebezpečí při jeho objevování je ve hře pořád přítomen.

U mě už samozřejmě nejde o takový rauš, protože jsem v Gothicu prolezl každý kout mapy a na Starém hradě znám podrobně každou texturu, přesto mi návrat do hry ten feeling zase připomene. I téměř po 20 letech to stále dokážu ocenit.

Tagy: Zaklínač (série) fantasy

Zdroje: vlastní

Kupte na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.